Bl. Damien de Veuster

Před 120 lety, 15. dubna 1889, zemřel na Havaji katolický kněz a misionář z Kongregace Nejsvětějších srdcí Ježíše a Panny Marie, bl. Damien de Veuster. Muž, kterého celý svět zná jako otce Damiána, Damiána z Molokai či otce malomocných.

Byl člověkem ze selského rodu, sedmým z osmi dětí. Poměrně pozdě se rozhodl vstoupit do Kongregace Nejsvětějších srdcí, v níž působil i jeho bratr, čímž udělal škrt přes plány jeho otce, který doufal, že převezme statek. Otec Damián nebyl velký myslitel, ani nějaký supercharismatický vůdce. Měl jiné přednosti: odvahu, odhodlání, vytrvalost, sílu, soucit a smysl pro zodpovědnost. A schopnost omračovat činy.

Původně měl zůstat bratrem, představení u něj považovali vzhledem k jeho věku a ne příliš intelektuálnímu založení studium na kněze za nerentabilní. Učil se proto látku po večerech a ve volných chvílích mezi povinnostmi a později se nechal přezkoušet a přesvědčil je, aby změnili názor.

Na Havaj odjel nakonec náhodou, na místo bratra, který onemocněl. Doufal, že za ním později bratr přijede, ale osud chtěl jinak. Po delším působení různě po ostrovech se spolu s několika dalšími bratry nabídl jako dobrovolník pro nově zakládanou duchovní správu na Molokai. Původní idea byla, že se tam kněží budou střídat, ale nakonec se otec Damián, který nastoupil jako první, rozhodl zůstat trvale.

Dnes, s funkčními léky i vakcínou, už malomocenství nebudí hrůzu, co tehdy. Ztratilo aureolu nejstrašlivější nemoci a nikdo z nás si neumí představit, co znamenala záhadná choroba, která postupně rozežírala tkáně, připravujíc člověka o smysly a tvar a produkující páchnoucí hnisavé deformace. Odporná nemoc, zkombinovaná s úděsnými podmínkami, které panovaly v kolonii, do níž byli malomocní, často zcela bez prostředků, násilně deportováni, dělala z toho místa něco, vedle čeho je Dantovo peklo vpodstatě příjemným místem k odpočinku.

Otci Damiánovi patří úcta nejen za to, že se dobrovolně rozhodl v této kolonii malomocných žít a poskytovat jejím obyvatelům útěchu, ale také za to, že z ní postupně udělal místo k žití a že donutil úřady, aby se o ni konečně začaly starat. A v neposlední řadě, že se k malomocným choval jako k přátelům a úctyhodným lidem. Zapadl mezi ně a dokonce si rychle osvojil frázi "my malomocní" - dlouho před tím, než byla "technicky ospravedlněna" tím, že sám onemocněl. Na své cestě narážel na spoustu těch, co mu pomáhali, i těch, co mu podráželi nohy. Obojí skupiny se táhly napříč církvemi, což koneckonců dobře známe i dnes.

Sláva, které se otci Damiánovi už za života dostalo, na jedné straně podporovala jeho úsilí, na druhé straně budila závist a znepokojení. Protože potrefená husa nejvíce kejhá, nepřekvapí, že nejzuřivější útoky na něj směřovali protestantští pastoři spojení s pastorací na Havaji a lékařskou správou ostrovů, kteří měli oprávněný pocit, že snahy otce Damiána podtrhují jejich selhání v této věci. Obviňovali ho ze zpupnosti, touhy po slávě, arogance a podobně, poukazovali na to, že to je špinavý, neotesaný člověk. Jiní protestanté po celém světě mu naproti tomu sháněli prostředky, dostal jich od nich pravděpodobně mnohem více, než od souvěrců, a nejlepší obhajobu otce Damiána proti útokům v tisku sepsal protestant - nikdo menší, než slavný skotský spisovatel Stevenson. Ten jednomu z nejhlasitějších kritiků mimo jiné napsal:

"Když my jsme selhali, zatímco jiný uspěl, když my zůstali stát a jiný vstoupil, když my tloustli v honosných sídlech, zatímco přímý neotesaný sedlák vytáhl do bitvy před očima Boha, aby prospěl potřebným a potěšil je v umírání, sám se při tomto tažení nakazil a zemřel na poli cti, nemůže být bitva obnovena a zachráněna, jak se Vám pokouší vnuknout Váš nešťastný hněv. Je pro nás ztracena, ztracena navždy."

Otec Damián byl slavný ještě za svého života, je národním hrdinou Belgie i Havaje. V roce 1995 byl prohlášen za blahoslaveného, je patronem lidí stižených malomocenstvím a AIDS, je patronem Havaje. Svatořečen by měl být 11. října tohoto roku. V roce 2005 jej hlasy diváků belgické VRT vybrali jako největšího Belgičana historie.

Co nám jeho příběh může nabídnout? Příklad, jistě. Beze sporu. A možná, v širší perspektivě, i to, co jsem napsal výše, vědomí a ukázku toho, že dobří lidé se pro dobrou věc spojí i napříč církvemi. A nepotřebují k tomu ani společné bohoslužby, ani učené disputace za účelem vyrovnání a zahlazení nepřekonatelných teologických rozdílů. V některých oblastech příliš intelektu a přemýšlení totiž spíše škodí.

/Cinik/