Encyklika, která změnila tvář církve: Humanae vitae

„Nikdy předtím v historii nebyl žádný papežský dokument přijat s tak rozšířeným hněvem a hořkostí." (W. H. Shannon)

Dvacátého pátého července 1968 papež Pavel VI. podepsal encykliku (okružní list) Humanae vitae. Její název je odvozen z prvních dvou slov latinského originálu a znamená „[předávání] lidského života".

Encyklika nejen o antikoncepci

Encyklika přišla v tu nejméně vhodnou dobu: Lidé si pobrukovali písně od Beatles, „květinové děti" objevovaly nový životní styl; na trhu byla už 8 let „zázračná" antikoncepční pilulka; bylo tři roky po skončení Koncilu a papežem založená poradní komise pro populaci a porodnost chtěla „Velkou Změnu". Slova jako sex, láska, populační exploze a antikoncepce se skloňovala ve všech pádech. Svět (přinejmenším ten katolický) hleděl soustředěně k Římu - byl těhotný očekáváním a mnozí už vkládali svoje přání papeži do úst. Stačilo jen jeho kývnutí a církev by se stala „dnešní".

Pavel VI. si dával na čas. Studoval, radil se s mnoha lidmi - manžely, teology, experty různých oborů, lidmi svatými, lidmi „dobré vůle". Modlil se, hodně se modlil. Pracoval pod nesmírným tlakem. A nakonec rozhodl jinak, než většina lidí čekala.

Jeho encyklika řekla jasné „ano" velkolepé vizi manželské lásky, která je obrazem něhy Krista vůči Nevěstě církvi. Vizi, která přesahuje měřítka pouze tohoto světa, která lásku manželů vidí z perspektivy dějin spásy a věčnosti. Humanae vitae řekla jasné a nezpochybnitelné „ano" správně pochopenému odpovědnému rodičovství a možnosti manželů podle svého nejlepšího poznání plánovat počet svých dětí. Bylo to velké „ano" manželství jako „společenství lásky", v němž manželé spolupracují jako „partneři Absolutna" s Bohem na předávání nového života. Bylo to pevné „ano" tradici po dvacet století sdílené všemi křesťany. Bylo to odhodlané „ne" každému pokusu manželů se úmyslně učinit neplodnými a odmítnout tak dar plodnosti, dar vzájemného doplňování se muže a ženy, dar manželského sexuálního aktu majícího posvátnou hodnotu a vyjadřujícího obnovu manželských slibů ne „řečí slov", ale „řečí těla".

Humanae vitae proto není ani zdaleka dokumentem o antikoncepci a odpovědném rodičovství, ale poselstvím o manželské lásce pochopené v souvislostech, o manželství jako cestě ke svatosti, o úctě ke Stvořiteli a přijetí naší stvořenosti.

Znamení odporu i podnět k rozvoji člověka

Papež mnohé lidi zklamal, a to tak, že jej i jeho další nástupce přestali brát vážně. Někteří dali svůj nesouhlas najevo tím, že odešli z církve, jiní sepisovali petice, aby papež své rozhodnutí odvolal. Byli to biskupové, teologové, kněží, laici žijící v manželství. Na těle církve se objevila krvácející rána, která se neuzdravila dodnes. Církev je vnitřně rozštěpená. Mnohde vládne „zaťaté mlčení". Jinak se o věcech „z ložnice" mluví na oficiálních církevních zasedáních a jinak v zákulisí.

Papež, když viděl bouři, která vypukla, byl tím zaskočen. Podle svědků chodil po vatikánských zahradách se slzami v očích. Byl to nejtěžší okamžik jeho pontifikátu. Papež to všechno musel nést a unést kvůli jedinému důvodu - když kladl podepsaný text encykliky na stůl a měl nařídit její zveřejnění, řekl prý: „Nezradil jsem pravdu." A to byl ten důvod: pravda o lidské lásce.

Učení encykliky totiž nebylo určeno pouze katolíkům, ale, jak se v oslovení píše, „všem lidem dobré vůle". Není to „katolická", ale „lidská" záležitost. Pavel VI. byl přesvědčen, že to, co potvrzuje, není „papežův vynález", ale nauka „přirozeného mravního zákona", tedy „Boží plán se světem, který je přístupný našemu lidskému rozumu".

Někteří však encykliku Humane vitae vzali vážně, pochopili ji a přijali do všech důsledků - navzdory obtížím, které toto rozhodnutí přináší. Díky ní vzniklo mnoho organizací, které pomáhají manželům podle tohoto učení žít: především pomocí metod přirozeného plánování rodičovství (PPR). Papežovo poselství bylo také mohutným podnětem k rozvoji morální teologie a teologie a spirituality manželství. Díky těm, kteří se vydali ve směru, který papež pouze naznačil (byl mezi nimi i Karol Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II., se svou „Teologií těla"), dnes mnohem hlouběji rozumíme jak Boží lásce, tak vznešenosti lásky mezi mužem a ženou, která Boží lásku ve viditelném světě zrcadlí.

Zdroje a další četba:

Nový český překlad encykliky Humanae vitae: část I., část II.

Teologie těla - zahlédnout prvotní plán Stvořitele