Dobytí Akkonu

Před 819ti lety bylo v rámci Třetí křížové výpravy obsazeno přístavní město Akkon (též Akkra, Acre...).

Roku 1187 obsadil sultán Al-Malek al-Nasir Salah ed-Din Jusuf - mezi křesťany znám jako Saladin - zpět město Jerusalém a také většinu měst tehdejšího Jerusalémského království. Jediné významnější město, které se udrželo, bylo město Týros pod vedením Konráda z Montferratu. Ten usiloval o korunu Jerusalémského království, což samozřejmě vedlo ke sporům se současným králem - Guyem z Lusignanu, který však byl ve velmi nevýhodné pozici, a proto vyrazil roku 1189 s poměrně malou skupinou obléhat jedno z klíčových, ale také nejopevněnějších měst Jerusalémského království - Akkon (podle některých pramenů mělo být toto město nejopevněnější v celé Svaté zemi).

Obráncům, kterých bylo mnohem více, se podařilo Guye odrazit, naopak Guy odrazil Saladinovu armádu, která přišla Akkonu na pomoc. Začalo tak dvojí obléhání, kdy sami křesťanští obléhatelé byli napadání muslimskými vojsky. Později se ke Guyovi přidal Konrád z Motferratu a další posily z Evropy, které přijížděly v rámci Třetí křížové výpravy vyhlášené papežem Řehořem VIII.

Roku 1190 dorazily zbytky armády zesnulého císaře Fridricha I. Barbarossy (ten utonul v řece Salef během výpravy) pod vedením vévody Leopolda V. Bábenberského a roku 1191 dorazili i král francouzský - Filip II. Augustus a král anglický - Richard I. Plantagenet, muslimy přezdívaný Richard Lví srdce. Navíc se v průběhu let přidaly lodě z Janova, Pisy a Benátek. S takto posílenou armádou se podařilo Akkon úplně odříznout od zásobování. Především zásluhou Richarda a jeho vojenských dovedností bylo město po jeho příjezdu (dorazil 8. června s 25ti loděmi) relativně rychle dobyto. Křižáci tak získali velice důležitý opěrný bod pro další výpravy na jih, směrem na Jerusalém.

Obléhatelé museli bojovat na dvou frontách, jak již bylo řečeno. Pokaždé, když byla část hradeb pobořena (ať již vlivem podkopů nebo obléhacích zbraní), křižáci se vrhli na město a snažili se dostat dovnitř. V tu chvíli začali muslimové ve městě bubnovat k poplachu a Saladin zaútočil na křesťanský týl a ti byli nuceni tříštit síly.

Z tohoto obléhání máme kronikáři zaznamenané i úsměvnější příhody. Například když jeden z rytířů potřeboval v příkopu vykonat neodbytnou potřebu a když přičapl, spatřil jej jeden z Turků z předsunuté hlídky a vyřítil se na něj na svém koni. Rytířovi spolubojovníci začali volat: "Sire, utíkejte!"
On ale jen vzal do ruky dva kameny a když se Turek přiblížil, jedním kamenem jej udeřil do spánku. Turek padl mrtev k zemi a rytíř si za uzdu odvedl jeho koně.

Během jednoho prudkého červencového útoku se obránci Akkonu rozhodli, že město je již neudržitelné. Vyslali sice jednoho muže, který statečně přeplaval k Saladinovu táboru sdělit, že situace je více než zoufalá. Podmínky kapitulace, na kterých se křesťané a Maštúb (velitel obránců Akkonu) dohodli, byly následující: vyplacení 200 000 zlatých, propuštěný 2.500 křesťanů (z toho 500 výše postavených), navrácení úlovku svatého kříže (který Saladin ukořistil roku 1187), navíc 10 000 pro Konráda z Motferratu a 4.000 pro jeho lidi. Saladin zrovna psal zprávu, že tyto podmínky jsou nemyslitelné, když uviděl, že nad městem zavlály křesťanské praporce. Obránci město vydali 12. července 1191. Saladin sice zuřil, ale nechtěl porušit dohodu, která byla ztvrzena jeho jménem, ačkoliv s ní nesouhlasil (zdá se, že Saladin byl jedním z opravdu mála čestných vojevůdců své doby) a odtáhl.

Křesťané po kapitulaci města začali dělat to, co dělali vždy, když nastal jakýsi mír - začali se hádat. Tentokrát to bylo o to, komu připadne jerusalémská koruna, kdo bude kde ubytován a i o dalších záležitostech.

Na Třetí křížové výpravě se podílela i malá skupina českých křižáků. Jednalo se převážně o tzv. lotrates. Vojáky, kteří šli na výpravu, aby utekli žaláři či šibenici. Velitelem skupiny byl kníže Děpolt II. (po tom, co se král Vladislav II. odpojil od císaře Fridricha). Při dobývání Akkonu se vyznamenali při bitvě u řeky Belus, kdy statečně bránili most. Děpolt během obléhání zemřel, ostatní Češi se pravděpodobně přidali k armádě Richarda, který se po odjezdu krále Filipa (stalo se tak krátce po dobytí Akkonu) stal nesporným vůdcem celé výpravy. Existují zmínky o Češích, kteří se z výpravy vrátili zpět.

/SirPesZ/

Zdroje:

Povětšinou vlastní výpisky z mnoha přečtených knih, např.:
Hrochovi Miroslav a Věra: Křižáci v Levantě, Mladá Fronta 1975
Obermeier Siegfried: Richard Lví srdce: král, rytíř, dobrodruh, Ikar 1999
Nicolle David: Třetí křížová výprava 1191 : Richard Lví srdce, Saladin a zápas o Jeruzalém, Grada 2008
a mnohé další, které si již bohužel nepamatuji...