Začátek panování Františka Josefa I. (1848)

2. 12. 2008 0:00
Rubrika: Nezařazené

František Josef I. (18. 8. 1830 – 21. 11. 1916) – císař rakouský, král český a uherský, lombardský a benátský, dalmatský, chorvatský a slavonský.


Dnes je to 160 let, kdy se Ferdinand V. vzdal v Olomouci vlády v jeho prospěch. Byl jedním z nejdéle vládnoucích panovníků na světě.

Začátek jeho panování nebyl příliš šťastný, nastoupil na trůn jako reprezentant nepříliš populární politické reakce, která ovládla zemi po revoluci 1848. Od začátku viděl svou hlavní úlohu v zamezení další revoluce, spoléhal přitom na armádu a církev. Jméno František Josef mělo být jakýmsi kompromisem: jméno František podle jeho děda symbolizovalo konzervativní hodnoty, zatímco jméno Josef podle císaře Josefa II. ukazovalo na částečné přijetí reformní politiky.

Císař se stal symbolem reakční vlády (Bachův neoabsolutismus). Ten se snažil o posílení integrace Rakouska a jeho další centralizaci.  Je spojen také s řadou reforem, které modernizovaly habsburskou monarchii (např. zrušení cechovních omezení a rozvoj průmyslu, to vedlo k zakládání živnostenských komor, r. 1856 vznik banky apod.). 1850 – 1860 byly založeny dvě oktrojované ústavy a základy státní správy byly postaveny na tzv. Silvestrovských patentech (1851). 1853 byl na něj spáchán atentát.

R. 1860 otevřel Říjnovým diplomem cestu k reformě Rakouska v konstituční monarchii, nebylo to sice jeho osobní přesvědčení, přesto jej přijal a stal se mužem kompromisu. Konstituční období vlády přispělo k jeho popularitě a od 70. let 19. stol. se stal dokonce nejpopulárnějším členem dynastie. Byla vydána nová ústava, ale nesplnila očekávání a došlo k nespokojenosti všech národností kromě Němců. Na nejsilnější odpor narazila v Uhersku, které požadovalo navrácení ústavy z r. 1848. Maďaři nakonec prosadili dualistickou koncepci státu (často užívaný termín Rakousko – Uhersko) a došlo k tzv. Rakousko – Uherskému vyrovnání.

Do zahraniční politiky se zapsal v souvislosti s Krymskou válkou a poté s válkou s Piedmontem (1859), v obou případech však neúspěšně. Neúspěchy vedly k vnitropolitické krizi a Rakousko se ocitlo v mezinárodní izolaci. Ztratilo Lombardii, došlo k odvolání Bacha a k vytváření konstituční monarchie.

Zhoršilo se postavení i v Německém spolku, kde vzrůstala moc Pruska. Když Francie s Pruskem prohrála válku, rezignovala rakouská politika na snahu získat v Německu zpět svůj vliv a Rakousko uznalo pruskou dominaci v německých zemích. R. 1879 uzavřelo Rakousko – Uhersko obranný pakt proti Rusku, ke kterému se r. 1882 připojila Itálie. R. 1908 Rakousko – Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, a to zvýšilo napětí s Ruskem a Srbskem.

Po roce 1910 se zvyšovalo celkové napětí v celé Evropě, 28. 6. 1914 pak spáchali srbští nacionalisté atentát na Františka Ferdinanda d´Este. Rakousko – Uhersko vyhlásilo Srbsku ultimátum, protože však nebylo plně přijato, byla přerušena jednání a Rakousko – Uhersko vyhlásilo částečnou mobilizaci a poté i válku. Tím začala I. světová válka, do které byla zapojena prakticky celá Evropa. V průběhu války se projevily velké problémy národní nejednotnosti a špatné ekonomické situace.

František Josef I. zemřel uprostřed I. světové války. Jeho pohřeb byl zastíněn válečnými událostmi a následným pádem rakousko-uherské monarchie, kterou císař spojoval.

/Katulda/

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka