Damaskinos Papandreou

Dnes si připomínáme 60. výročí úmrtí jedné z největších osobností v dějinách řecké pravoslavné církve. Arcibiskup Damaskinos si rozhodně nemohl stěžovat na to, že by mu Bůh nedal příležitost vyniknout. Bylo mu souzeno provést svou církev a zemi německou okupací a čelit nacistickým zvěrstvům, aby byl následně konfrontován s krvavou a brutální občanskou válku...

Narodil se 3. března 1891 jako Dimitrios Papandreou v Dormitse v Západním Řecku. Jako mladík bojoval v Balkánských válkách, po nich se dal na studium teologie a v roce 1917 byl vysvěcen na kněze řecké pravoslavné církve. Rychle stoupal v hierarchii: již pět let po kněžském svěcení se stal biskupem Korinthu a na počátku 30. let odjel do USA jako vyslanec ekumenického patriarchy. Zde především pomáhal s budováním struktur americké řecké pravoslavné arcidiecéze.

V roce 1938 byl Dimitrios zvolen arcibiskupem Athén a přijal jméno Damaskinos. Nebyl však po chuti Metaxově vládě, která jeho volbu vetovala a vynutila si převolení, z něhož vyšel vítězně její kandidát Chrisanthos. Po německé invazi a pádu Řecka ovšem došlo k obratu - řečtí biskupové využili nové situace, neoblíbeného Chrisantha svrhli a instalovali Damaskina. Okupační správa i nově ustavená loutková vláda ochotně souhlasily, neboť Chrisanthos je naštval tím, že odmítl účast na ceremoniálu slavnostní přísahy vlády. Vláda i okupanti věřili, že Damaskinos bude vděčný a poslušný, což bylo důležité, protože vláda a pravoslavná církev v Řecku jsou velmi propojeny a arcibiskup Athén má obrovskou prestiž a je v podstatě nejen náboženským vůdcem, ale též velmi významným státním úředníkem.

Jestliže novopečený arcibiskup Athén a všech Řeků vůbec kdy pociťoval nějakou vděčnost okupantům (o čemž lze úspěšně pochybovat), v žádném případě mu nevydržela dlouho. První střety mezi ním, okupační správou a loutkovou vládou vypukly prakticky okamžitě a obě instituce velice záhy trpce litovaly, že v úřadu nepodržely jeho předchůdce. Ovšem vrátit se to již nedalo, takže se musely smířit s tím, že otravného a mezi lidem velice populárního Damaskina, otevřeně kritizujícího jejich nepravosti a zvěrstva, budou muset nějak přežít.

Řádná okupační správa sama o sobě neměla být nejhorším nepřítelem, kterému musel Damaskinos čelit. Ten se v Řecku objevil až v září 1943 jako Höhere SS- und Polizeiführer Jürgen Stroop. Ďábelský řezník, který vedl likvidaci varšavského ghetta a vyvraždění jeho posledních obyvatel, měl v Řecku podobnou agendu: katalogizovat a vyhladit řecké Židy. Ihned po příjezdu se pustil do práce: protižidovské štvaní, inventarizace, protižidovská nařízení a zákony, transporty. K tomu měl ovšem Damaskinos co říci...

Arcibiskup bezprostředně poté, co Stroop zahájil za spolupráce loutkové vlády pronásledování a likvidaci řeckých Židů, vystoupil ve svých kázáních na jejich obranu a protestoval u okupačních orgánů. Ještě důležitější však byla jeho práce "za oponou". Damaskinos byl nekompromisní: církev nesmí spolupracovat na tomto strašném zločinu a musí pronásledovaným pomoci. Na jeho tajný příkaz řečtí kněží začali vydávat falešná křestní osvědčení, ukrývali Židy a, což bylo ještě důležitější, začali ukrývat či ničit ty části matrik, které byly nepostradatelné pro pořízení soupisu Židů. K podobnému jednání přistoupili na arcibiskupovu výzvu i někteří vysocí policejní důstojníci, kteří dále instruovali své podřízené: likvidovali záznamy a nahrazovali je falešnými, vyráběli masově falešné doklady.

Stroop brzy začal běsnit - vytoužená efektivita a rychlost, na nichž záviselo uznání nadřízených, se díky zarputilému odporu řecké společnosti rozplývaly v dáli. Židé neměli pochopitelně mnoho chuti uposlechnout jeho výzvy, aby se sami registrovali, a duchovní a státní správa účinně brzdily jeho snahu pořídit seznamy jinak. Stroop, který měl určité podezření, pokud šlo o to, odkud se bere většina problémů, dal Damaskinovi najevo, že mu má jít z cesty, nebo za to draze zaplatí, nicméně k úspěchu to nevedlo. Naopak Stroopa čekal skutečný šok. Damaskinos totiž tváří v tvář čím dál rozsáhlejšímu vraždění a deportování zorganizoval protest, který nemá v celé okupované Evropě obdobu: s pomocí básníka Angela Sikeliana sepsal otevřený dopis premiérovi, v němž protestoval proti pronásledování Židů, podepsal jej a osobně obešel přední osobnosti řeckého národa, po nichž chtěl, aby připojili své podpisy pod jeho. Kdo by odmítl takovou žádost?

Protestní dopis podepsaný vrcholnými představiteli řecké církve, vědy, kultury, právníků, sociálních sfér etc., rozběsnil Stroopa k nepříčetnosti. Vzteky bez sebe sdělil arcibiskupovi, že na dvoře se už pro něj připravuje popravčí četa, nicméně tato informace na Damaskina očekávaný dojem neudělala. Jeho chladné odseknutí vstoupilo do dějin: "Řečtí biskupové se nestřílejí, ale věší. Buďte tak laskav a respektujte tuto tradici." Stroopa odpověď šokovala. Možná na něj i zapůsobila arcibiskupova odvaha, možná (a spíš) měl prostě strach jej popravit kvůli hrozbě povstání, které by takový čin mohl vyvolat, či mu to prostě nadřízení nedovolili, každopádně popravčí četa se v tomto případě ke slovu nedostala. Záhy poté byl Stroop z Řecka odvolán, neboť jeho nadřízení vyhodnotili jeho práci a metody jako neefektivní a potenciálně destabilizující celé Řecko.

Nutno dodat, že nevzdělaný primitiv Stroop si patrně nikdy neuvědomil, že se v arcibiskupově replice skrývala těžká urážka. V řeckých dějinách zemřelo násilnou smrtí mnoho biskupů a to pochopitelně různými způsoby. Arcibiskup svým výrokem cíleně odkazoval na zavraždění konstantinopolského patriarchy Gregoria V., spáchané na příkaz sultána Mahmuta II., jehož režim je v západní kulturní sféře všeobecně považován za nejbestiálnější tyranii 19. století. Arcibiskup tak vyjádřil svůj nelichotivý názor na Stroopa a celou Třetí říši - že nic horšího už prostě na světě není.

Damaskinos i přes největší snahu nedokázal masakrování řeckých Židů zabránit. Různé odhady udávají, že Němci vyvraždili něco mezi 77-87 % řecké židovské populace. Nicméně ti, co přežili, vděčili za své přežití z velké části právě Damaskinovi a řecké pravoslavné církvi, která sama zaplatila strašlivou cenu v podobě 600 kněží, kteří byli pro pomoc Židům zavražděni či odvlečeni do koncentračních táborů.

Damaskinos si získal obrovskou prestiž a po druhé světové válce jej král, který se nacházel v exilu, jmenoval regentem země (nutno říci, že ne zrovna rád). Damaskinos se sám přechodně ustanovil premiérem a zorganizoval volby a referendum o zachování monarchie. Poté co obé vyhráli monarchisté, spravoval zemi až do návratu krále, přičemž se urputně, leč marně snažil zabránit občanské válce, kterou vyvolali ve volbách a referendu poražení komunisté a republikáni. Konec života věnoval již opět hlavně řecké pravoslavné církvi. Zemřel 20. května 1949 v Athénách.

/Cinik/