Summorum pontificum

7. 7. 2009 0:00
Rubrika: Nezařazené

Před dvěma lety papež Benedikt XVI. vydal motu proprio Summorum pontificum.

 


Dnes máme 7. červenec, den, který má papež Benedikt XVI. zřejmě v oblibě. Letos na dnešek připadá vydání encykliky Caritas in veritate, my se ale vrátíme o dva roky zpět, do 7. července 2007, kdy tento papež vydal motu proprio Summorum pontificum, kterýžto čin bude nepochybně patřit k nejvýznamnějším počinům jeho pontifikátu.

Abychom si ujasnili, co to vlastně je za dokument a jaký je jeho smysl, musíme se vrátit k druhému vatikánskému koncilu. Ten se, mimo jiné, shodl na potřebě zreformovat liturgii, aby se přiblížila moderní době. Koncil ji ovšem nezreformoval, pouze načrtl směr a mantinely té reformy ve svých dokumentech.

Tzv. tridentská mše (tento pojem by před padesáti lety nikomu nic neřekl) je skutečně prastará, dokonce mnohem starší, než tridentský koncil, jehož liturgická reforma fakticky pouze očistila od různých nánosů liturgickou formu vystopovatelnou minimálně do 6. století. Samozřejmě se našli takoví, kteří měli pocit, že liturgie (a přiznejme si, liturgie velmi vznešená a krásná), která sloužila bez podstatných změn přes tisíc let, žádnou modernizaci nepotřebuje. Ovšem mělo být hůř. Když totiž pod vedením Pavla VI. byl vydán nový misál, ukázaly se dvě věci, které způsobily, že potenciální kontroverze se extrémním způsobem prohloubila.

Prvním a naprosto nepřehlédnutelným faktem bylo to, že už původní reforma šla možná trochu dále, než zamýšleli otcové koncilu. Co ale bylo ještě horší, tzv. duch druhého vatikánského koncilu vedl kněží i laiky k různému experimentování a vylepšování, které reformu ještě více reformovalo. Celkový výsledek byl tedy v praxi ve skutečnosti mnohem dále, než by byli otcové koncilu vůbec ochotni uvažovat. Při pohledu do patřičných koncilních dokumentů například zjistíte, že mše měla být ve své většině v podstatě stále latinsky a že tehdy nikoho nenapadlo, že by měl kněz sloužit mši čelem k lidu (a tím pádem zády ke svatostánku a ve středu pozornosti). Výsledek rozhořčil mnoho tradicionalistických kněží a věřících, kteří dospěli k závěru, že mše byla reformou jednak příliš zbulvarizována, jednak příliš zprotestantizována, někteří šli dokonce tak daleko, že zpochybnili samu platnost nové mše.

Proti této podobě reformy (a především jejímu následnému rozšíření) se tak zvedl rozhořčený odpor části církve, která byla na jedné straně zpravidla menšinová, na druhé ale tvořila často elitu a ono tzv. skalní jádro místních komunit. Pro větší představu: má-li dnes běžný český katolík jmenovat odpůrce této reformy, takřka obratem vzpomene biskupa Lefebvra a jeho FSSPX a u toho skončí, nutno ale říci, že odpor proti reformě a výstřelkům, kterými byla doprovázena, byl mnohem širší, reprezentovali ho i např. kardinál Ottaviani, prefekt Kongregace pro nauku víry, či Joseph Ratzinger, dnešní papež.

Spory ohledně reformy liturgie rychle gradovaly v tom smyslu, že se ji liberální biskupové rozhodli prosadit silou, částečně protože byli silnější, částečně protože prostě nevěřili, že by se nová liturgie mohla prosadit sama. Papež Pavel VI. se přitom postavil na jejich stranu. Podařilo se tak sice učinit z nového misálu formu drtivě většinovou a tradicionalistickou mši vytlačit na okraj církve i s jejími ctiteli, tento postup ale značně zvýraznil tlaky, které vedly jednak k vnitřnímu rozdělení církve, jednak k odštěpení různých tradicionalistických frakcí, především už zmíněného FSSPX (i když otázka liturgie nebyla rozhodně jedinou spornou plochou). Mnoho příznivců nového misálu zřejmě věřilo, že nová forma liturgie je mnohem lepší a perspektivní, zatímco ta stará je zastaralá a její ctitelé jsou předurčeni k vymření - a každopádně byli v tomto duchu tvrdě indoktrinováni noví kněží v seminářích (což dnes komplikuje zavedení papežem nařízeného kompromisu).

Jak šel čas, ukázalo se, že s vymíráním tradicionalistů to nebude tak žhavé. Vzdorující tradicionalistická část církve se ukázala životaschopná a početnější, než se předpokládalo, a někde dokonce prosperuje lépe, než ta část reformovaná a progresívní. Dnes se počítají tradicionalisté vně i uvnitř církevních struktur v řádech milionů věřících. V porovnání s více než miliardou katolíků se to může zdát velmi málo, ale tento dojem se poněkud upraví, když si uvědomíme, že a) nejsou rozmístěni rovnoměrně (nejvíce jich najdeme ve Francii, ale silné komunity existují i v Americe, Austrálii a na Filipínách), b) toto číslo nezahrnuje prakticky žádné matrikové katolíky, kterými jinak církevní statistiky přetékají.

Jelikož staré formě mše věrná část církve tedy odmítla vymřít a rozdělení se změnilo v dlouhodobou bolavou ránu, začaly postupně sílit hlasy těch, kteří se domnívali, že by se mohl a měl najít nějaký způsob soužití mezi starým a novým (koneckonců, na některých místech se našel okamžitě a fungoval). První všeobecnou formu upravení divokého soužití tvrdě prosazované nové liturgie a té těžce přežívající staré, bylo motu proprio papeže Jana Pavla II. Ecclesia Dei, vydané v reakci na rozkol mezi církví a FSSPX, které mimo jiné stanovilo podmínky, za nichž je možno využívat tradiční formy mše. Jeho účinek se však brzy ukázal velmi omezený, neboť v praxi bylo na biskupech jednotlivých diecézí, zda mši ve staré formě povolí, nebo ne, takže většinou vše zůstalo při starém: ti z biskupů, co měli pochopení dříve, je měli dál, ti co je dříve neměli, změnili názor jen málokdy.

Summorum pontificum je dokument, který má smysl pořádně vnímat jen v kontextu změny. Na první pohled sám o sobě jasně stanoví přednost nové mše před starou, takže se mnoho nezměnilo. Skutečnost je ovšem taková, že vzhledem k předchozím poměrům znamená rozsáhlou a zásadní liberalizaci sloužení tradiční mše a obrací pohled na ni: pevně ji stanoví jako mimořádnou, ale zcela legitimní a nikdy nezrušenou formu římského ritu, a fakticky odebírá biskupům právo ji na území své diecéze zakázat (či přesněji bere jim pravomoc ji povolovat a omezovat). Co více, jednoznačně říká, že pakliže ve farnosti/diecézi existuje skupina věřících, která si starou formu přeje, má jim být poskytnuta, je-li to jen trochu možné.

Summorum pontificum bylo vyhlášeno již přede dvěma roky, ale prosazuje se poměrně těžce. Mnozí biskupové vydali pro své diecéze různá nařízení a prováděcí předpisy, kterými se snaží oklikou dekret sabotovat a tradiční mši dodatečně omezit, což nejvyšší představitelé Kurie opakovaně označili za nelegitimní odpor proti papežově vůli, který působí v církvi zbytečné rozbroje a velké škody. Přesto myslím, že lze říci, že postupně, pomalu ale přece, se s jeho pomocí a v souladu s papežskou vůlí i přes odpor některých biskupů zahlazuje jedna vážná a možná i zbytečná rána na těle církve. Je ale otázkou, jaké vzrůšo nás teprve čeká, protože papež na přelomu loňského a letošního roku oznámil, že sám uvažuje o liturgické reformě.

 

 

Sdílet

Komentáře

Cinik Jestliže kritizoval kněze čelem k lidu, tak kritizoval samotnou reformu. Jestliže doporučeje vrátit se k přijímání v kleče, jde proti proudu reformy.<br />
<br />
Pokud jde o službu čelem či zády k lidu, považuji to za závažnou změnu, kterou koncil rozhodně neautorizoval ani k ní nenakročil.

PavelV Doporučuju přečíst J. V. Polc: Posvátná liturgie.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka