Za mrakmi je moje milované Slnko

Především slovenští katolíci si dnes připomínají svátek blahoslavené Zdenky Cecílie Schelingové, mučednice z časů pronásledování katolické církve v komunistickém Československu.

"Nič ma nezastraší, ani vietor, čo prihnal husté mraky, lebo to bude iba okamih. Moja dôvera rastie, lebo viem, že za mrakmi je moje milované Slnko." (Zdenka Cecília Schelingová)

Na Štědrý den roku 1916 se chudé rolnické rodině Pavola a Zuzany Schelingových z Krivé na Orave dostalo Bohem vpravdě požehnaného daru: narodilo se jim desáté dítě, dcerka, kterou o tři dny později pokřtili jako Cecílii. Když Cecílie ukončila v patnácti letech školu, oznámila rodičům své rozhodnutí vstoupit do Kongregace Milosrdných sester svatého Kříže, které jí učarovaly svou obětavou péčí o nemocné a potřebné. Prošla vstupní formací, vystudovala ošetřovatelství a později i radiologii. Přijala řeholní jméno Zdenka, složila časné i věčné sliby a prošla několika nemocnicemi, než zakotvila na svém posledním a osudovém místě, na rentgenologickém oddělení ve státní nemocnici v Bratislavě.

Když došlo k únorovému převratu a komunisté ovládli Československo, byla katolická církev na seznamu nepřátel na úplně nejvyšším místě. Začalo kruté pronásledování. To se bezprostředně dotklo i sester v nemocnicích. Bylo nežádoucí zaměstnávat tam sestry, neboť jednak jejich obětavost a laskavost dělala církvi příliš velkou reklamu, jednak v průměru svým přístupem a profesionalitou dalece zahanbovaly sestry dodávané komunistickým školstvím. Sestrám ve státních zařízeních bylo odzvoněno jako prvním: tak jako jinde i v Bratislavské státní nemocnici jim bylo dáno na výběr: buďto svlečou hábit a vystoupí z Kongregace, a pak mohou zůstat, nebo to neudělají a musí vypadnout (nejlépe ihned). Je asi zbytečné zdůrazňovat, že sestry měly pro nabízený obchod pramalé porozumění, a sestra Zdenka se od většiny z nich v tomto nijak nelišila.

Ovšem byl zde malý problém: je samozřejmě velmi snadné vyhodit hromadu kvalifikovaného personálu, těžší je ovšem sehnat náhradu. Kvalifikovaných sester bylo málo a komunistické školství urychleně produkovalo v rámci snahy řeholnice nahradit převážně nízkokvalitní absolventky zkrácených vzdělávacích procesů, které by za normálních okolností měly problém vůbec projít. Odcházejícím řeholnicím nemohly konkurovat, což někdy v soukromí a rozhodně v tajných materiálech přiznávali i zodpovědní funkcionáři strany, kteří otevřeně psali ve svých hlášeních, že dvě řeholnice vydají za 3 světské ošetřovatelky, protože stojí míň, dělají víc a mají lepší kvalifikaci. Tato drobnost neušla ani pacientům, kteří často nemohli přehlédnut prudký propad kvality péče, kterého byli při odchodu řeholnic svědky.

Zatímco většina ostatních sester byla urychleně vyhnána, u sestry Zdenky se objevil zádrhel - sestra její kvalifikace prostě nebyla k sehnání. Představa, že by obsluze přístrojů na radiologii měla šéfovat nějaká rychlokvaška vyprodukovaná doplňovacími kurzy komunistického školství, byla pro zodpovědné lékaře skutečnou noční můrou, a proto velice vášnivě trvali na tom, že sestra Zdenka musí zůstat, dokud se nenajde ODPOVÍDAJÍCÍ náhrada. Jelikož jejich pracoviště bylo absolutní špičkou minimálně na Slovensku, byly mezi jejich pacienty i vyšší stranické kádry, které zřejmě taky nebyly úplně přesvědčeny o kvalitě produktů svého nouzového vzdělávacího systému (alepoň pokud tedy šlo o jejich vlastní zdraví). Sestra Zdenka tak směla dočasně zůstat.

Osud sestry Zdenky se začal naplňovat v únoru 1952. Počátkem měsíce byl do nemocnice přivezen katolický kněz Štefan Koštial. Ten měl být souzen v jednom z řady vykonstruovaných procesů s katolickými duchovními, ovšem nejprve bylo nutné jej odeslat do nemocnice, aby se trošku vzpamatoval. Přece jen, při pohledu na rozmlácenou trosku, která z něj zůstala po výsleších na StB, by mohli o dobrovolnosti jeho přiznání zapochybovat i jinak osvědčené stranické kádry, dodávané k procesům jako obecenstvo.

Eskorta hlídající Koštiala měla srandu z toho, že mezi personálem, starajícím se o něj, je i jedna řeholnice a bavila se tím, že ji i Koštiala urážela a vykreslovala, jak Koštiala odvezou do Ruska, odkud se už nevrátí. Sestra Zdenka se nakonec rozhodla, že musí něco udělat. A když ji jednou hlídka požádala o čaj, obohatila ho o pořádnou porci uspávacího prostředku. Zatímco pak stráž blaženě pochrupovala, Koštial se s pomocí setry Zdenky z nemocnice vypařil (po delší době byl bohužel opět dopaden a odsouzen na 15 let).

StB patrně velice rychle došlo, že to s tím náhlým tvrdým spánkem ostrahy není jen tak a rozhodla se připravit past. Nabídla další příležitost: na oddělení přibyli tři kněží a tři seminaristé. Složitá a pečlivě připravená provokace došla úspěchu - pokus dotyčných o útěk nevyšel a sestra Zdenka byla zatčena. Čekala ji dlouhá cesta mučednictví.

StB brzy zjistila, že tahle řeholnice bude enormě tvrdým oříškem. Její vyšetřovatelé byli přesvědčeni, že sestra musela mít další komplice jak při Koštialově útěku, tak při druhé akci, a chtěli znát jejich jména. A také chtěli přidat k obviněným pár těch, co neměli s případem nic společného, ale hodili by se. Klíčovou položkou k úspěchu ovšem bylo přiznání a výpověď sestry, která však přiznala jen to, co prokazatelně udělala (uspání ostrahy, pomoc odejít). Odmítla se bavit o tom, že by měla nějaké komplice, či podepsat zmanipulované protokoly, které obviňovaly jiné lidi.

StB ovšem nebyla zvylá brát ne jako odpověď. Během vazby vyzkoušela na sestře Zdence celou řadu metod, jak ji přesvědčit k povolnosti. Svlékání do naha, mlácení do bezvědomí, topení do bezvědomí, spánkový deficit, přesolená strava atd, atd. Je spousta způsobů jak zlomit člověka, zejména máme-li čas a neomezené prostředky. StB měla všeho požehnaně, ale v tomto případě neuspěla.

17. června byla Zdenka Cecilia Schelingová odsouzena pro údajnou velezradu k 12 letům těžkého žaláře a deseti letům ztráty občanských práv (18. listopadu 1870 byl tento rozsudek Nejvyšším soudem SSR v plném rozsahu zrušen). Její cesta vedla věznicemi na Slovensku i v Českých zemích. Dozorci jí přitom věnovali enormní pozornost a několikráte byla vyslýchána a mučena. Co kdyby přece jen. Ovšem to nejbestiálnější zacházení, to ji teprve čekalo.

Podvýživa, kruté mučení a hazardování se zdravím vězeňkyň, to vše ničilo zdraví sestry Zdeňky. Bylo jí čím dál tím hůř a navíc se u ní objevila rakovina prsu. Žádala lékařské vyšetření a adekvátní léčbu, leč dozor z toho měl jen legraci. Doktor je luxus, na který má nárok jen ten, kdo má ty správné zásluhy a ty se v komunistickém vězení získávaly způsoby, které se rozhodně nedaly dát dohromady se ctí a čistým svědomím. Zásluhy sestry Zdenky byly v očích dozorců ještě menší než nulové.

Když měla správa věznice pocit, že už čekala dost dlouho, milostivě povolila vyšetření a pak i amputaci prsu. Ovšem bez anestezie nebo dokonce narkózy. Takový luxus si je třeba zasloužit a zásluhy sestry Zdenky jsme si už vyjasnili. Pochopitelně nějaká následná léčba také nepřipadala v úvahu.

Zkušenou zdravotnici jistě nepřekvapilo, že takto "léčená" rakovina metastázovala. Vězeňská správa se ke konci projevila jako grand, dokonce jí dovolila podstoupit ozařování. Pochopitelně až poté, co si byla jista, že naděje na vyléčení je opravdu nulová. A 16. dubna 1955 byla sestra Zdenka dokonce urychleně propuštěna na svobodu. Nešlo ovšem o žádný akt milosrdenství či milosti, úřady prostě nepovažovaly za vhodné, aby zemřela ve vězení. Nevypadalo by to dobře.

Nicméně ani umírající žena neměla mít pokoj. Doufala, že ji přijmou na dožití v rodném klášteře, ale úřady to sestrám přísně zakázaly a ty poslechly. Těžko si představit něco, co ji mohlo ranit více. I ostatní nemocnice v Bratislavě ji odmítly. Několik dnů strávila v bytě přítelkyně Apolónie Galisové, načež té se podařilo sehnat jí lůžko v řádovém ústavu v Trnavě, jehož představená se rozhodla hrozby komunistických úřadů (v jejím příápadě možná již ne tak silné) prostě ignorovat. Zde také sestra Zdenka 31. července 1955 zemřela.

Ostatky sestry Zdenky byly umístěny nejprve na starém hřbitově v Trnavě, po jeho zrušení se přesunuly i s ostatky ostatních tam pohřbených sester na řádový hřbitov v Podunajských Biskupicích. 6. června 2003 pak byly přemístěny do řádového kostela sv. Kříže. Proces blahořečení Zdenky Cecílie Schelingové zahájil arcibiskup Sokol v roce 2000, papež Jan Pavel II. její blahořečení potvrdil 7. července 2003. K slavnostnímu vyhlášení blahořečení pak přistoupil během své návštěvy Slovenska, spolu se sestrou Zdenkou byl v Petržalke blahořečen další mučedník komunistické éry, biskup Vasiľ Hopko.

Další doporučená četba:

http://sestrysvkriza.sk/?cat=14

http://www.knazi.sk/svati/zsvaty.php?svid=7

http://www.holycrosssisters.org/s_zdenka.html (anglicky)