1534 – Ignác z Loyoly založil v Montmartru řeholní řád Tovaryšstvo Ježíšovo

Od tohoto dne se může začít faktická historie Tovaryštva Ježíšova, které vděčí za své založení několika pařížskými studenty, kteří se rozhodli zcela pro službu Ježíši Kristu a za tímto účelem byli rozhodnuti vstoupit do chudoby (téměř všichni byli šlechtického původu) pro blaho ostatních bližních a vydat se na pouť do Jeruzaléma. Mezi těmi to „přáteli v Pánu“ nejvíce vynikl jejich duchovní vůdce Iňigo de Loyola (Ignác z Loyoly).

Pří události vzniku společenství těchto bratří byl složen zvláštní slib, který všichni složili v jedné kapli na pařížském pahorku Montmarte. Jednání toto bylo více než symbolické, neboť se v ten den konal svátek Nanebevzetí Panny Marie a samotná kaple stála na „hoře mučedníků“, na níž svatý Dionisius a jeho druhové položili pro Krista svůj život.

Doslovné znění slibu není dodnes známo. Abychom poznali jeho náplň, musíme se spoléhat na svědectví žijících svědků, jejichž vyprávění se nám dodnes uchovala.

Jednalo se jednak o slib vykonání poutě do Jeruzaléma, které měla zřejmě být bez možnosti návratu. Ignácova vize byla totiž taková, že všichni bratři přijmou svátost kněžství, a budou v těchto posvátných místech sloužit poutníkům, kteří sem přicházejí.

Kupodivu se ve slibu nevyskytuje bod o zachování čistoty. I přesto všichni byli rozhodnuti ji zachovávat a jiní jako Ignác a Faber ji předtím složili soukromě.

Ač tímto statutem jejich společenství nabylo důrazu, nemůže o nich mluvit jako o řeholním řádu. K tomuto kroku vedla ještě dlouhá cesta. Po několika letech, kdy již bratři vykonali první etapu cesty do svaté Země (tj. do Itálie, odkud pluly z Benátek lodi k břehům Dálného východu). Zde však došlo k první nečekané překážce – do Svaté země přestali v důsledku válek s Turky plout lodě. Společenství bratří se proto rozešlo po celém území Benátské republiky a začalo pastoračně působit. Ignác vedle toho si doplňoval svá studia teologie, které zahájil v Paříži. Zde také se svolením z Říma všichni bratři v r. 1537 přijímají kněžské svěcení, a aby se vyhnuli dalším problémům mezi lidmi a šlechtou, začali si říkat Tovaryšstvo Ježíšovo.

Problémy však záhy nastaly a to především poté, co odešli do Říma. Mnozí je začali pokládat za heretiky, na které inkvizitoři ve Španělsku a Francii vydali zatykač, další zase nechápali účel jejich misie. Až za zdlouhavého vyjednávání a soudů, kde Ignác uplatnil svůj diplomatický talent. Dne 27. září 1540 papež Pavel III. bulou Regimini militantis Ecclesiae (Řízení bojující Církve), kterým potvrdil založení Tovaryštva a přiložil do ní formule (řád) tohoto Institutu, které předtím Ignác z Loyoly předložil. Jednak to byla výjimka té doby, kdy kardinálské kolegium mělo výhrady k růstu zakládajících řádů a řeholních společenství a svatý otec proto omezil počet členů (profesů) na pouhých šedesát.

Pozdější vývoj však přesvědčil celou církev o opaku. Tovaryšstvo Ježíšovo nejen že nebylo heretické a jeho členové byli bohabojní mladí muži, kteří se rozhodli pro Boha obětovat vše a vydali se evangelizovat do celého světa radostnou zvěst, ale byli to především průkopníci období baroka – doby, kdy v politicky a nábožensky neklidné Evropě povznesli náboženství a kulturu zakládáním vlastních škol a dalších statků (v naší zemi dodnes se hodně vzpomíná na kolej Klementinum v Praze nebo jezuitská kolej v Olomouci, ze které vznikla současná Univerzita Palackého).

Ač se nepodařilo uskutečnit původní Ignácův program, kterým byla pouť do Jeruzaléma, jezuitský řád odcházel do celého světa zakládat misie. Nejznámějším misionářem z nich dodnes je sv. František Xaverský, jeden ze spoluzakladatelů řádu, který se vydal na misionářskou pouť do Číny a obhájil křesťanskou víru mezi Indy a Japonci. Mnoho bylo jezuitských osad v jižní Americe, které obývali Indiáni, kteří přijali víru. Všechny tyto projekty však vzaly za své v době, kdy byl jezuitský řád církví na téměř celé staletí (přelom 18. a 19. století) zcela zrušen a jeho misie obsazeny koloniálními mocnostmi.

Jezuitský řád zde tedy je již více než 400 let. Nezbývá proto než poděkovat Bohu za dílo Ignáce a jeho následovníků a prosit o další podporu Ducha svatého v jejich úsilí.