Anička Zelíková

10. 9. 2009 0:00
Rubrika: Nezařazené

Prostá i výjimečná dívka zemřela 11. září r. 1941. Jmenovala se Anička Zelíková.


Narodila se 27. 7. 1924 v rodině sedláků. Protože rodiče měli mnoho práce, bývala Anička často v mateřské školce u sester Sv. Kříže v jejich sousedství. Z druhé strany sousedil jejich statek s kostelem. Anička byla vždy plná energie a prosté radosti ze života, vnímala odmalička přátelství s Bohem. V listopadu 1927 se narodila její sestra  Maruška. Anička byla usměvavý bumbrlíček, ale i pěkný divoch. Jednou si hrály s kamarádkou na „dámy" z města a potřebovaly „pejsky". Našly si tři malá koťata, uvázaly jim kolem krku provaz a už se producírovaly. Koťatům zachránil život až strýc, který je náhodou uviděl.

Ve třetí třídě se Anička připravovala na první sv. přijímání. Dychtivě hltala všechno o Boží lásce, chce mít čisté srdíčko, aby k ní Ježíš rád přišel. Byla ochotna udělat cokoliv, jen aby mohla na mši svatou. Přitom už odmalička pomáhala rodičům při práci na poli. Jednou zaspala, maminka ji nechtěla budit a tak nestihla ranní mši. Usedavě se rozplakala. Maminka jí slíbila, že už se to víckrát nestane, ale Anička se ještě pojistila a poprosila svého anděla strážného, aby ji budil o půl sedmé. Dokonce nabízela i tatínkovi, kdy chce vstávat, že jej vzbudí a opravdu vždycky vstala včas.

Anička se učila hrát na klavír. Má talent, tak se jí daří, ale rodiče mají práci, tak musí Anička při cvičení hlídat i mladší sestřičku. Když se jí hraní nedaří, protože malá Maňka jí nedá pokoje, nevymlouvá se, ale přijme i špatnou známku. Probouzí se její pokora a láska, která je skrytá lidem. Zůstává obyčejná, protože je Boží a Boží lidé jsou nejvíc lidmi. Nestěžuje si, nechlubí se, ale o to bohatší je její vnitřní život. Když je v první měšťance, dnes 6. třída, pořádají sestry exercicie. Anička po nich touží, ale je ještě příliš malá. Přesto o výjimku poprosí a sestry jí vyhoví. Ve svém deníku píše:  „Tři dny jsem prožila ve společnosti s Ježíšem a začala jsem poznávat a chápat, že je možný i jiný život, než vidím kolem sebe. Život velký, čistý a svatý. Dosud jsem Ježíše milovala a snažila jsem se mu působit radost. Ale teď se mne zmocnila touha mnoho pro Boha vykonat, obětovat..."

V létě roku 1937 má v Napajedlích primici novokněz Josef Zavadil. Pro Aničku zážitek z primice znamenal mnoho. O těchto prázdninách se denně modlí se svou kamarádkou Květou v kostele růženec za kněze. Květa, později už jako paní, vzpomíná, že to byly její nejkrásnější prázdniny. V dopise o. Zavadilovi Anička píše: „ Chci složit slib čistoty, chci mu dát vše, co ode mne bude chtít. Smím prosit o utrpení?  Velmi ráda bych pro něho trpěla. Když mě něco bolí, jsem šťastná. Velmi ráda přináším malé oběti, takové, které zůstávají druhým nepoznané. Dostala jsem od maminky čokoládu. To se ví, že jsem na ni měla plno chutí. Nesnědla jsem ji a maminka se ptala. „Snědla sis tu čokoládu?" A já jsem vyhrkla: „Ano!" Mohu se pro Ježíše vymluvit před lidmi i lží? „

Kdykoliv šla Anička do kostela, viděla velkou spořitelnu. Z ní si vybírá obraz: „Spořitelna půjčuje potřebným lidem peníze, ale musí být někdo, kdo by peníze ukládal. Kdyby nebylo vkladatelů, nemohla by půjčovat. Ježíš potřebuje taky takový vklad. A můžeme být přesvědčeni, že trpící dostanou mnoho, dáme-li mnoho, dáme-li všechno.  Je hrozné vidět Ježíše, jak trpí. Denně prodlužuji modlitby. Nechat Jej trpět samotného? Ne. Musím trpět s Ním."

Jsou Velikonoce roku 1938. Anička leží doma po těžké chřipce. Je Zelený čtvrtek. Mamince přijde návštěva, jsou ve vedlejším pokoji, ale dveře zůstaly pootevřené. Anička uslyší pláč maminky. Nastraží uši. Slyší, že jedna blízká příbuzná šla na potrat a maminka vzlyká: „Je to přece hřích proti dítěti i proti nebi. Zabili ho!" Odpoledne smí Anička na chvíli do kostela, klečí a myslí na Ježíšovu prolitou krev, na krev, se kterou odešlo nenarozené děťátko. Cítí v sobě něco nového, neznámého. ANO! Chci dát Ježíšovi svoji krev! Přijme mne? Neví... Ale na Velký pátek klečí před Božím hrobem a znovu nabízí svoji krev, celý svůj život...

Tohle tajemství však už nedokáže nést jen sama. Obrací se proto na řeholní sestru Ludmilu, kterou má odmalička ráda. Anička jí vypráví, co se událo doma i v kostele na Zelený čtvrtek i Velký pátek i o tom, jak po kašli na Velký pátek poprvé Anička objevila na svém kapesníku krev. Anička se ptá: „Ctihodná sestro, co tomu říkáte?" Chce dát Ježíši všechno, ale je to opravdu znamení, že její oběť je přijata? Anička je tišší a nenápadnější než dřív. Občas vtiskne do ruky své milované důvěrnici, sestře Ludmile lísteček. Na jednom z nich píše: „Moje drahá sestřičko, mám radost, že ji nemohu prožívat sama, musím se o ni s vámi rozdělit. Jedná se o takové malé pokoření: dívala jsem se s A na příklady, které jsme dostaly za domácí cvičení. Sestra Břetislava postřehla naše hlavy u sebe a povídá zas jednu: „Zelíková, nevyrušuj a stoupni si!" Připadalo mi to nezasloužené, ale chtělo se mi poděkovat. Bála jsem se však dalšího nedorozumění a tak jsem raději čekala, až mi bude dovoleno opět si sednout. Pomodlila jsem se za sestřičku Břetislavu, aby jí Ježíš odměnil kvítek lásky, který mi pro něho vložila do ruky..."

Anička poznala, že každou křivdu a bolest může proměnit v lásku, kterou může dát Ježíši. Když sestrám ve škole začne Anička připadat bledá a pohublá, poprosí její matka sestru Ludmilu, aby s ní zajela na rentgen do Uherského Hradiště, protože sama má práci na poli. Aničce zjistili pokročilou tuberkulózu a v nemocnici jí dávají 3 měsíce života. Je 31. května 1938. Když se to dozví rodiče, jsou zdrceni. Shání ty nejlepší lékaře, ti doporučí Aničce Tatry, ale Anička se vzepře. Tam by nemohla na mši svatou. „Ne, tatínku a maminko, nevyhazujte peníze. Bude-li si Pán Bůh přát, uzdravím se i doma a bez Tater."

Anička tedy musí s nemocnými plícemi chodit do přírody, ale nemůže jít sama, tak ji často doprovází sestra Ludmila. Mají si stále co říct, sestra Ludmila Aničce rozumí, jako nikdo jiný. Otec však očekává, že z Aničky bude jednou selka a ne řeholnice a tak sestře Ludmile návštěvy Aničky zakáže. Pak se však omluví, i on má velký strach, že svoji milovanou dceru ztratí. Anička nesmí kvůli nemoci na další exercicie, ale sestra Ludmila opět pomůže. Poprosí kněze Dr. Hloucha, aby Aničku vyzpovídal. Když kněz vyjde z Aniččina pokoje, říká mamince: „Vy jste ta nejšťastnější maminka ze všech maminek. Tento dům bude jednou slavný..." Od té chvíle má Anička dalšího důvěrníka a rádce, i když je dělí vzdálenost, mohou si psát. Na dalším rentgenu v září 1938 je náhle nález mnohem lepší, Anička může do školy a i doma se snaží ze všech sil pomáhat. To však je jen to, co je vidět. O skrytém životě Aničky mluví pár dochovaných lístků: „Jako se slunce legitimuje svým třpytem, tak se má láska dokazuje mým utrpením."  Je rok 1939 a Anička prožívá duchovní utrpení a píše: „Můj Ježíš opět usnul. Nedostává se mi žádné útěchy a přece jsem šťastná. Snad ještě nikdy jsem nepřistupovala k svatému přijímání s tak velkou touhou jako v těchto chvílích. Mše svatá se mi zdá tak dlouhá, nemohu se dočkat Ježíšova příchodu. A když konečně ten příchod nastane, srdce je  prázdné, má v sobě smutek. Je to jako když k nám přijde dlouho vyhlížená návštěva  a vůbec si nás nevšímá. Jenže já věřím, že Ježíš v mém srdci je, i když mi svou přítomnost nijak nenaznačuje. A pořád říkám, aby se mnou dělal, co chce..." Ale Anička nechce jen čekat. Sama chce dávat Ježíši dárky z lásky. Nosí v botách kamínky a bolest a nepohodlí mu dává, modlí se často v noci, pod polštář si tajně položí poleno...

Na první pátek února roku 1941 skládá Anička slib chudoby a poslušnosti. A je přijata do III.. řádu ke karmelitkám. Splnila se tak její touha patřit úplně Ježíši. Občas přijdou na návštěvu spolužačky. Anička je vždy vítá radostným úsměvem, baví se s nimi a teprve když odejdou, uleví své přemáhané bolesti. V postní době roku 1941 zažívá Anička mnoho utrpení, přesto chce říkat Ježíši stále svoje ANO. Tuberkulóza je už v takovém stadiu, že se nedá zastavit. Anička to vše přijímá se slovy: Nejlépe milovat se naučíme na kříži. Milujeme, aniž bychom chtěli tuto lásku pocítit. Je krásné, když nemůžeme nic, když se naším vlastnictvím stal jen Ježíš."

Ke konci života má Anička neustálé vysoké horečky, nemůže skoro nic jíst, dýchá jen s velikými obtížemi, ale nestěžuje si. Je šťastná, že může milovat a utrpením svoji lásku dokazovat. A taky svým úsměvem, který je pro ni tak typický. Její nejznámější fotografie je jen 12 hodin před smrtí .  Ve čtvrtek 11. září 1941 v pět hodin ráno Anička umírá.

Na závěr už jen dvě její myšlenky:

„Ve světě je tolik zla. Musíme se mnoho modlit, mnoho obětovat, neboť tolik duší kráčí po pokraji hluboké propasti a netuší, jak blízko jsou záhuby. My, kterým dal Ježíš poznat svou lásku, nesmíme být nečinnými. Vše co máme, ať slouží pro záchranu duší. A je to tak snadné. Uvědomit si při každé práci, ať je to psaní, čtení nebo práce fyzická, že právě tento způsob práce žádá po nás Ježíš a obětovat ji za někoho."

Slovo láska neznamená pouze milovat, ale také pracovat. Láska musí být činná. Největší činností je přemáhat své vlastní „já".

(zpracováno podle knihy ÚSMĚV od Josefa Hloucha)

/růžetrnitá/

Sdílet

Komentáře

VroniF Anička se narodila ne 27.7., ale 19.7.1924.

EEvik Anička byla byla velice silná osobnost. Je užasne vědět, že někdo takkový bydlel několik set kilometru ode mě a pochází ze stejné krajiny a že to i JDE být takovým člověk a podstoupit takovou oběť. Moc doporučuji si přečíst knihu o Aničce Zelíkové od Políška, nebo ty Úsměvy..

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka