Anička Zelíková

10. 9. 2009 0:00
Rubrika: Nezařazené

Prostá i výjimečná dívka zemřela 11. září r. 1941. Jmenovala se Anička Zelíková.


Narodila se 27. 7. 1924 v rodině sedláků. Protože rodiče měli mnoho práce, bývala Anička často v mateřské školce u sester Sv. Kříže v jejich sousedství. Z druhé strany sousedil jejich statek s kostelem. Anička byla vždy plná energie a prosté radosti ze života, vnímala odmalička přátelství s Bohem. V listopadu 1927 se narodila její sestra  Maruška. Anička byla usměvavý bumbrlíček, ale i pěkný divoch. Jednou si hrály s kamarádkou na „dámy" z města a potřebovaly „pejsky". Našly si tři malá koťata, uvázaly jim kolem krku provaz a už se producírovaly. Koťatům zachránil život až strýc, který je náhodou uviděl.

Ve třetí třídě se Anička připravovala na první sv. přijímání. Dychtivě hltala všechno o Boží lásce, chce mít čisté srdíčko, aby k ní Ježíš rád přišel. Byla ochotna udělat cokoliv, jen aby mohla na mši svatou. Přitom už odmalička pomáhala rodičům při práci na poli. Jednou zaspala, maminka ji nechtěla budit a tak nestihla ranní mši. Usedavě se rozplakala. Maminka jí slíbila, že už se to víckrát nestane, ale Anička se ještě pojistila a poprosila svého anděla strážného, aby ji budil o půl sedmé. Dokonce nabízela i tatínkovi, kdy chce vstávat, že jej vzbudí a opravdu vždycky vstala včas.

Anička se učila hrát na klavír. Má talent, tak se jí daří, ale rodiče mají práci, tak musí Anička při cvičení hlídat i mladší sestřičku. Když se jí hraní nedaří, protože malá Maňka jí nedá pokoje, nevymlouvá se, ale přijme i špatnou známku. Probouzí se její pokora a láska, která je skrytá lidem. Zůstává obyčejná, protože je Boží a Boží lidé jsou nejvíc lidmi. Nestěžuje si, nechlubí se, ale o to bohatší je její vnitřní život. Když je v první měšťance, dnes 6. třída, pořádají sestry exercicie. Anička po nich touží, ale je ještě příliš malá. Přesto o výjimku poprosí a sestry jí vyhoví. Ve svém deníku píše:  „Tři dny jsem prožila ve společnosti s Ježíšem a začala jsem poznávat a chápat, že je možný i jiný život, než vidím kolem sebe. Život velký, čistý a svatý. Dosud jsem Ježíše milovala a snažila jsem se mu působit radost. Ale teď se mne zmocnila touha mnoho pro Boha vykonat, obětovat..."

V létě roku 1937 má v Napajedlích primici novokněz Josef Zavadil. Pro Aničku zážitek z primice znamenal mnoho. O těchto prázdninách se denně modlí se svou kamarádkou Květou v kostele růženec za kněze. Květa, později už jako paní, vzpomíná, že to byly její nejkrásnější prázdniny. V dopise o. Zavadilovi Anička píše: „ Chci složit slib čistoty, chci mu dát vše, co ode mne bude chtít. Smím prosit o utrpení?  Velmi ráda bych pro něho trpěla. Když mě něco bolí, jsem šťastná. Velmi ráda přináším malé oběti, takové, které zůstávají druhým nepoznané. Dostala jsem od maminky čokoládu. To se ví, že jsem na ni měla plno chutí. Nesnědla jsem ji a maminka se ptala. „Snědla sis tu čokoládu?" A já jsem vyhrkla: „Ano!" Mohu se pro Ježíše vymluvit před lidmi i lží? „

Kdykoliv šla Anička do kostela, viděla velkou spořitelnu. Z ní si vybírá obraz: „Spořitelna půjčuje potřebným lidem peníze, ale musí být někdo, kdo by peníze ukládal. Kdyby nebylo vkladatelů, nemohla by půjčovat. Ježíš potřebuje taky takový vklad. A můžeme být přesvědčeni, že trpící dostanou mnoho, dáme-li mnoho, dáme-li všechno.  Je hrozné vidět Ježíše, jak trpí. Denně prodlužuji modlitby. Nechat Jej trpět samotného? Ne. Musím trpět s Ním."

Jsou Velikonoce roku 1938. Anička leží doma po těžké chřipce. Je Zelený čtvrtek. Mamince přijde návštěva, jsou ve vedlejším pokoji, ale dveře zůstaly pootevřené. Anička uslyší pláč maminky. Nastraží uši. Slyší, že jedna blízká příbuzná šla na potrat a maminka vzlyká: „Je to přece hřích proti dítěti i proti nebi. Zabili ho!" Odpoledne smí Anička na chvíli do kostela, klečí a myslí na Ježíšovu prolitou krev, na krev, se kterou odešlo nenarozené děťátko. Cítí v sobě něco nového, neznámého. ANO! Chci dát Ježíšovi svoji krev! Přijme mne? Neví... Ale na Velký pátek klečí před Božím hrobem a znovu nabízí svoji krev, celý svůj život...

Tohle tajemství však už nedokáže nést jen sama. Obrací se proto na řeholní sestru Ludmilu, kterou má odmalička ráda. Anička jí vypráví, co se událo doma i v kostele na Zelený čtvrtek i Velký pátek i o tom, jak po kašli na Velký pátek poprvé Anička objevila na svém kapesníku krev. Anička se ptá: „Ctihodná sestro, co tomu říkáte?" Chce dát Ježíši všechno, ale je to opravdu znamení, že její oběť je přijata? Anička je tišší a nenápadnější než dřív. Občas vtiskne do ruky své milované důvěrnici, sestře Ludmile lísteček. Na jednom z nich píše: „Moje drahá sestřičko, mám radost, že ji nemohu prožívat sama, musím se o ni s vámi rozdělit. Jedná se o takové malé pokoření: dívala jsem se s A na příklady, které jsme dostaly za domácí cvičení. Sestra Břetislava postřehla naše hlavy u sebe a povídá zas jednu: „Zelíková, nevyrušuj a stoupni si!" Připadalo mi to nezasloužené, ale chtělo se mi poděkovat. Bála jsem se však dalšího nedorozumění a tak jsem raději čekala, až mi bude dovoleno opět si sednout. Pomodlila jsem se za sestřičku Břetislavu, aby jí Ježíš odměnil kvítek lásky, který mi pro něho vložila do ruky..."

Anička poznala, že každou křivdu a bolest může proměnit v lásku, kterou může dát Ježíši. Když sestrám ve škole začne Anička připadat bledá a pohublá, poprosí její matka sestru Ludmilu, aby s ní zajela na rentgen do Uherského Hradiště, protože sama má práci na poli. Aničce zjistili pokročilou tuberkulózu a v nemocnici jí dávají 3 měsíce života. Je 31. května 1938. Když se to dozví rodiče, jsou zdrceni. Shání ty nejlepší lékaře, ti doporučí Aničce Tatry, ale Anička se vzepře. Tam by nemohla na mši svatou. „Ne, tatínku a maminko, nevyhazujte peníze. Bude-li si Pán Bůh přát, uzdravím se i doma a bez Tater."

Anička tedy musí s nemocnými plícemi chodit do přírody, ale nemůže jít sama, tak ji často doprovází sestra Ludmila. Mají si stále co říct, sestra Ludmila Aničce rozumí, jako nikdo jiný. Otec však očekává, že z Aničky bude jednou selka a ne řeholnice a tak sestře Ludmile návštěvy Aničky zakáže. Pak se však omluví, i on má velký strach, že svoji milovanou dceru ztratí. Anička nesmí kvůli nemoci na další exercicie, ale sestra Ludmila opět pomůže. Poprosí kněze Dr. Hloucha, aby Aničku vyzpovídal. Když kněz vyjde z Aniččina pokoje, říká mamince: „Vy jste ta nejšťastnější maminka ze všech maminek. Tento dům bude jednou slavný..." Od té chvíle má Anička dalšího důvěrníka a rádce, i když je dělí vzdálenost, mohou si psát. Na dalším rentgenu v září 1938 je náhle nález mnohem lepší, Anička může do školy a i doma se snaží ze všech sil pomáhat. To však je jen to, co je vidět. O skrytém životě Aničky mluví pár dochovaných lístků: „Jako se slunce legitimuje svým třpytem, tak se má láska dokazuje mým utrpením."  Je rok 1939 a Anička prožívá duchovní utrpení a píše: „Můj Ježíš opět usnul. Nedostává se mi žádné útěchy a přece jsem šťastná. Snad ještě nikdy jsem nepřistupovala k svatému přijímání s tak velkou touhou jako v těchto chvílích. Mše svatá se mi zdá tak dlouhá, nemohu se dočkat Ježíšova příchodu. A když konečně ten příchod nastane, srdce je  prázdné, má v sobě smutek. Je to jako když k nám přijde dlouho vyhlížená návštěva  a vůbec si nás nevšímá. Jenže já věřím, že Ježíš v mém srdci je, i když mi svou přítomnost nijak nenaznačuje. A pořád říkám, aby se mnou dělal, co chce..." Ale Anička nechce jen čekat. Sama chce dávat Ježíši dárky z lásky. Nosí v botách kamínky a bolest a nepohodlí mu dává, modlí se často v noci, pod polštář si tajně položí poleno...

Na první pátek února roku 1941 skládá Anička slib chudoby a poslušnosti. A je přijata do III.. řádu ke karmelitkám. Splnila se tak její touha patřit úplně Ježíši. Občas přijdou na návštěvu spolužačky. Anička je vždy vítá radostným úsměvem, baví se s nimi a teprve když odejdou, uleví své přemáhané bolesti. V postní době roku 1941 zažívá Anička mnoho utrpení, přesto chce říkat Ježíši stále svoje ANO. Tuberkulóza je už v takovém stadiu, že se nedá zastavit. Anička to vše přijímá se slovy: Nejlépe milovat se naučíme na kříži. Milujeme, aniž bychom chtěli tuto lásku pocítit. Je krásné, když nemůžeme nic, když se naším vlastnictvím stal jen Ježíš."

Ke konci života má Anička neustálé vysoké horečky, nemůže skoro nic jíst, dýchá jen s velikými obtížemi, ale nestěžuje si. Je šťastná, že může milovat a utrpením svoji lásku dokazovat. A taky svým úsměvem, který je pro ni tak typický. Její nejznámější fotografie je jen 12 hodin před smrtí .  Ve čtvrtek 11. září 1941 v pět hodin ráno Anička umírá.

Na závěr už jen dvě její myšlenky:

„Ve světě je tolik zla. Musíme se mnoho modlit, mnoho obětovat, neboť tolik duší kráčí po pokraji hluboké propasti a netuší, jak blízko jsou záhuby. My, kterým dal Ježíš poznat svou lásku, nesmíme být nečinnými. Vše co máme, ať slouží pro záchranu duší. A je to tak snadné. Uvědomit si při každé práci, ať je to psaní, čtení nebo práce fyzická, že právě tento způsob práce žádá po nás Ježíš a obětovat ji za někoho."

Slovo láska neznamená pouze milovat, ale také pracovat. Láska musí být činná. Největší činností je přemáhat své vlastní „já".

(zpracováno podle knihy ÚSMĚV od Josefa Hloucha)

/růžetrnitá/

Zobrazeno 10795×

Komentáře

VroniF

Anička se narodila ne 27.7., ale 19.7.1924.

EEvik

Anička byla byla velice silná osobnost. Je užasne vědět, že někdo takkový bydlel několik set kilometru ode mě a pochází ze stejné krajiny a že to i JDE být takovým člověk a podstoupit takovou oběť. Moc doporučuji si přečíst knihu o Aničce Zelíkové od Políška, nebo ty Úsměvy..

FunnyMoney

Tento životní příběh slyším už poněkolikáté, často se o Aničce mluvilo a byla zmiňována v kázáních, vždyť žila jen 10 km od nás.<br />
<br />
Úžasná dívka, s velikým Darem víry od Boha.

dadinka

"Nosí v botách kamínky a bolest a nepohodlí mu dává, modlí se často v noci, pod polštář si tajně položí poleno..."<br />
<br />
"Smím prosit o utrpení? Velmi ráda bych pro něho trpěla. Když mě něco bolí, jsem šťastná."<br />
<br />
- Já nevím, ale opravdu po nás chce Ježíš tohle? Přijde mi to trochu divné.

dromedar

"Celopaly" typu Aničky Zelíkové mi připadají jako něco divného, nekřesťanského. Ptám se, jestli za tímhle typem zbožnosti nestojí mylná představa o spasitelné moci utrpení. <br />
Vím, že mnoho mystiků toužilo po utrpení - a i to mi připadá podezřelé (i když se mnohem víc zdráhám říct "to je nekřesťanské" o Terezii z Avily nebo o Janu od Kříže než o Aničce Z.).

alveryon

dadinka: a co teprve flagelanti:-D

alveryon

a tak mě napadá..dadinko připadá ti divnej Ježíš, když šel na čtyřicet dní hladovět na poušť? vždyť si tím ubližoval ne?

veris

velice pěkný příběh. velmi dobře se čte. ostatně jako vše, co je pravdivé a ne smýšlené.

dromedar

alveryon: Poušť je něco jiného než kamínky v botách a prosby o utrpení. Ježíš tam nešel vyrábět oběti, ale svést boj se satanem, vyjasnit si a ustát svoje mesiášství proti lákavým ďábelským alternativám.<br />
Jinak "ubližování si" určitě má v křesťanství místo: když mě bolí zub, půjdu k zubaři, i když mě to bolí. Podobně askeze může bolet, ale bolest je nutné zlo doprovázející proces léčení od hříšných sklonů atd., ne cíl.<br />
Flagelanti, myslím, reprezentují právě onu představu o vykupitelné moci utrpení: odvraťme Boží hněv svou krví. (Ale středověk je daleko a je možné, že flagelantům krutě křivdím; nikdy jsem tenhle divný fenomén nestudoval a mám o něm jenom jisté povědomí a ošklivé předsudky.)

alveryon

dromedar:<br />
Opus Dei mají taky určitě způsoby sebetrýznění ne?(samozřejmě do chvíle dokud si tím člověk neškodí zdraví) vždyť přece překonávání bolesti a nepohodlí(kamínky v botě, poleno pod polštářem, to že držím půst) má mimo jiné(třeba půst má i jiné důvody) za úkol to, aby člověk získal duchovní vytrvalost( i ta jde cvičit ), což je potřebná vlastnost při boji se satanem(tak jako s jeho pokušeními bojoval Ježíš na poušti)- není to tedy něco jiného, kamínky v botě a jít na čtyřicet dní na poušŤ hladovět, je to to samé, jen srovnáváme malé s velkým..to že se modlila o utrpení aby s Kristem mohla nést kříž je ...svaté ne? já bych to nedokázal<br />
k těm flagelantům..Alberti píše, že flagelanti byli v pořádku a prospěšní( popisuje kolik lidí se kvůli nim obrátilo na víru a pokání) do té doby, dokud tak činili ze strachu před božím trestem a proto, aby vyburcovali k pokání spoluobčany..jakmile si okolo toho začali dělat svoje vymyšlenosti a zlepšováky(na wiki píšou o tom něco píšou) tak začali býti vedle jakta jedle

solipso

Osobní utrpení lze z lásky ke Kristu připojit k Jeho utrpení; ipso facto se pak člověk stává jakýmsi „spoluvykupitelem“ - spolupracuje na posvěcení stvoření. Je to princip oběti - odevzdání něčeho, čím člověk disponuje, Bohu, a ten to promění v požehnání; v případě nějakého kajícího skutku především v sebeobrácení, nebo obrácení někoho, za koho kající skutek obětujeme. Důležitou podmínkou je ovšem láska. Bez ní není možno hovořit v pravém smyslu o oběti. Dobrovolné utrpení, které nemá původ v lásce k Bohu, ale k nějakému jinému (třebas i zdánlivému) dobru může mít účinek v budování ctnosti - např. dřením na housle (utrpení) se naučíme obstojně vrzat (ctnost), avšak Bohu nás to samo o sobě nijak nepřiblíží.

Johan

Dromedar. Ano, utrpení má spasitelnou moc. Utrpení Kristovo! A pak každé utrpení, které je s Kristovým utrpením spojeno! To je velký dar od Boha, že se lidé mohou podílet na spáse. Bez Krista by to nešlo. Ale s Kristem může každý člověk pomoci světu, když své utrpení spojí s Kristovým křížem. Bůh to nevyžaduje jako povinnost, vyžaduje jako minimum dodržovat přikázání. Některé duše sami chtějí udělat mnohem víc a Bůh je vyslyší. Na pádu komunismu v ČR má třeba vliv služebník Boží P. Tomáš Týn OP: http://tyn.op.cz/

Johan

Vidíš, Solipso, jak už ti jde termín "spoluvykupitel/ka" pěkně přes klávesnici. :-)

Johan

Dromedare, asi vám úplně nedochází, že to hlavní, co Pán Ježíš vykonal byla smírná Oběť Otci za lidstvo. Pokud si neuvědomujete toto a Pána Ježíše považujete za nějakého náboženského reformátora, který učil lidi, jak se mají mít na světě dobře, tak si zřejmě nemáme moc co říct.

růžetrnitá

Díky za ohlasy, skvělý, jak to jiní vysvětlili místo mne. Je mi jasný, že utrpení se dnes snažíme vší silou vyhnout - aspoň naprostá většina, ale v lásce a ve spojení s Ježíšem má velikou hodnotu - neviditelnou (aspoň zatím). Klidně jsem mohla tu pasáž o kamíncích a utrpení obejít. Nechci. Nechci ani nikoho navádět, aby dělal to samé. Jen ukázat, co je schopen člověk, když opravdu miluje - když hledá štěstí milovaného a ne svoje. A Anička sama pochybovala, hledala. No ale dělat vše, hodně či málo, i obyčejný věci s láskou, to snad je vhodné následovat?

růžetrnitá

dromedar: Máš pravdu, že utrpení není cíl! Ale i Anička to brala jako "vklad" do Ježíšovy lásky, ay jiní, "méně zdatní" mohli z Boží lásky čerpat. Rozhodně to není výzva pro všechny, ale když už utrpení, nemoc či cokoliv přijde, člověk se nemusí hroutit, že už nemůže... Může a možná mnohem víc, jinak, skrytě. A to je dost náročný.

dadinka

Alveryon: Vidíš, v souvislosti s půstem mě to nikdy nenapadlo. Asi to za mě už odpověděl Dromedar.<br />
Půst chápu jako způsob, jak se víc přiblížit Bohu, víc se soustředit na potřebné věci a lidi a modlit se za ně.<br />
Právě mi to nepřijde stejné jako s kamínky v botě.<br />
<br />
"Ale s Kristem může každý člověk pomoci světu, když své utrpení spojí s Kristovým křížem." - to utrpení se myslí konkrétně jak?

dromedar

alveryonovi, solipsovi a Johanovi můžu odpovědět jen tolik, že to, co tu proklamují, jsem už slyšel z úst velice mnoha "hlav pomazaných" a tedy je to dost pravděpodobně ortodoxní katolická nauka.<br />
Je v souladu s Písmem: vím, co píše svatý Pavel o doplňování na vlastním těle toho, co schází do plnosti utrpení Kristových. Ale můj malý rozoumek něco takového velmi rezolutně odmítá, připadá mi to jako holý nesmysl: doplňovat co? proč? jako by naše vykoupení nebylo dokonale dokonáno Kristem? <br />
Tož vás prosím, proste za mě, aby mi Pán dal poznat svou pravdu a radovat se z ní, buďto vysvobodit malý rozoumek z jeho slepé uličky, nebo ho nějak překročit.<br />
<br />
Co se týče toho, co solipso psal o utrpení a o lásce, připadá mi to trochu podezřelé. Pokud dívka, kterou miluji, z lásky ke mně nebude jíst, bude se bičovat nebo nosit v botě kamínky, jsem si jistý, že z toho nebudu mít ani tu nejmenší radost. Naopak: rychle jí to zatrhnu. Bůh mě jistě miluje mnohem víc než

honza17

Dnes by takovou holčičku s kamínky v botách přijali na psychiatrii s jejími vrstevnicemi - sympatizantkami emo stylu.

dromedar

Myslím, že ne - nevšimli by si jí. Ona ty kamínky (nejen; někdo psal o polenu pod polštářem - s tím je v jejím životopise spojena taková dost surová "anekdota") nenosila tak, aby to druzí viděli. A myslím, že "emo styl" je něco, co je jí opravdu hodně vzdálené. Taky motivace těch kamínků je rozhodně jiná než u sebepoškozování, které je v rozšířených předsudcích s emaři pevně spojeno.<br />
Kdybych měl dostatečný důvod šmahem poslat A.Z. na psychiatrii, velice by se mi ulehčilo, ale nejsem si jistý, že tu ten dostatečný důvod je. Já bych ji zatím poslal spíš do léčebny divných představ o Bohu (ale co kdyby ji pustili a místo toho si nechali mě :) )

alveryon

dromedar:<br />
věř mi že tohle nemám nastudovaný z ortodoxie, jen se snažím na to přijít selským rozumem:-D <br />
věřím že tohle promýšlelo v církvi tolil lidí že musí mít opravdu dobrý důvod tvrdit že se můžeme podílet svým obětovaným utrpením na Kristově díle.<br />
takže začnu:<br />
- A. Zelíková o utrpení prosila až tehdy, když se dozvěděla o potratech a hluboce jí to otřáslo, přála si ze všech sil aby to mohla nějak zvrátit, pomoci dětem i matkám. Prosila tedy o utrpení z důvodu láskyplné oběti,(stejně jako někteří nemocní kněží za komunismu obětovali své utrpení za osvobození naší země).. (i Kristus trpěl protože miloval ne? a věděl že bude trpět...) co jiného my lidé můžeme Bohu obětovat pro druhé? vždyť i modlitba pro jiné má smysl i když by tě tvoje logika mohla dovézt do ,,uličky,, : proč se modlit za něco když to pán Bůh i bez ní jistě zařídí nejlíp jak to jde(a zařídí:-D)<br />
také si myslím že Kristova obět je úplná, ale přesto katolická církev věří že comunio je velmi důležité pro spásu. že modlitbami atd. můžemě někomu druhému pomoci na jeho duchovní cestě(a to jsou oběti- časové i tělesné) i když Kristova obět je úplná, přesto se mi k ní přídáváme a když bych to měl přirovnat tak spíš ne k lidem kteří přilívají svou trochu do vědra, ale k lidem kteří se kochají mořem a chtějí být taky tak krásní:-D<br />
<br />
- s těmi kamínky a polínky jsem se asi vyjádři blbě..kamínky a poínak způsobují nepohodlí, půst způsobuje nepohodlí, režná košile, to že musím ráno brzo do kostela..to všechno způsobuje nepohodlí, ne utrpení, kdyby si anička sama způsobovala utrpení, jako třeba ty emařky( mimochodem, tos honzo uletěl ne? přirovnávat velkou lásku k životu a k lidem k velké nenávisti a opovržení k životu u emařek...)patřila by do blázince<br />
vážně nevím co je na tom tak divného, že půst i kamínky v botě mají stejný úkol, tedy učit se duchovní trpělivost, více si uvědomovat Boha na úkor světských věcí atd...ano to všechno je boj s Ďáblem a s pokušeními tak jak to dělal Pána na poušti ne? <br />
<br />
anička se tím že chtěla trpět pro druhé a modlila se za to, chtěl pripodobnit Kristu, a o to jde ne?<br />
<br />
P.S. vím že jen planě kecám, nic z toho bych nedokázal<br />
P.S.2 doufám že jsem ve svých úvahách neudělal nějakou botu nebo tak něco,

alveryon

dromedar2: a ktomu tvému přirovnání...mě to spíš přijde jako by jeden člověk velmi trpěl pro ostatní, třeba že by jako jediný neustále pumpou vyčerpával z lodi vodu, zatímco jiní by na té lodi chlastali, spali a ani by si nevšímali že se loď potápí..a anička si toho všimla a chtěla být jako ten muž, který sice trpí, ale jediný dělá správně. Velmi toho muže miluje a chtěla by mu alepsoň rpchu pomoci , i když ví, že ji ta námaha zničí

honza17

alveryon: To s těmi emařkami jsem myslel tak, že dnešní svět pro to vůbec nemá pochopení. Člověka, který chce trpět a chce bolest (z jakéhokoliv důvodu) by okamžitě diagnostikovali. Ale dromedar má pravdu, že by se o tom asi nikdo nedozvěděl (ale na druhou stranu: jaktože se o tom píše ve všech textech o A.Z.?).<br />
Co se týče toho dobrovolného utrpení, asi stejně jako dromedar nechápu. Tvé přirovnání mi nesedí. Chlapa, co vylévá z potápějící lodi vodu bych ocenil, ale to, že někdo chce trpět, cítit bolest a umřít mi do hlavy nejde. Prostě tam nevidím ten konkrétní smysl té oběti (jako třeba u M. Kolbeho). Nedávno jsme se tu vášnivě přeli o Palachovi. Byli tu lidé, kteří jeho čin odsuzovali a říkali, že jeho oběť byla zbytečná. Já si to tak úplně nemyslím. Dává mi to větší smysl než A.Z. Půst nebo pouť (které může být obojí spojeno s utrpením) chápu jako způsob jak se víc přiblížit Bohu a tu bolest či utrpení vnímám jako vedlejší efekt, o který zas tak nejde. Kamínky v botě na bolesti staví. Je to jako bychom říkali, že Ježíš chce, abychom trpěli a já vždycky myslel, že zemřel na kříži proto, abychom už netrpěli.

alveryon

v životě(katolickém) jde o to se co nejvíce připodobnit Kristu...modlíme se, protože on se modlil, držíme půst protože on držel půst a trpíme protože on trpěl. Všimni si, že vzkříšení následovalo až po životě v chudobě, utrpení a smrti. Ne po životě v přepychu, nebo po životě ve kterém člověk nezažil bolest. Samozřejmě že to neznamená trápit se navíc, zbytečně, když už ale přijde z Božího dopuštění utrpení(tak jako přišlo na Krista), můžeme to přetvořit v něco krásného jako Zelinková(která to obětovala za potracené děti). To že se modlila za to aby takto trpěla neznamená že by byla šílená, naopak, bylo to velmi rozumové přijetí toho, že utrpení je nevyhnutelné a potřebné a chtěla svým utrpením pomoci. <br />
<br />
nejde o to že by Kristus chtě abychom trpěli a umřeli..chce abychom byli zkříšeni k novému životu, což se bez bolesti ....<br />
<br />
doporučuju lewisův Problém bolesti<br />
k té tvojí poslední větě...vážně si myslíš že křesťanství slibuje že na tomto světe nebudeme trpět? Kristus svou obětí ale zaručil že nebudeme trpět věčně

alveryon

ta poznámka o tom ,jak to že se to píše ve všech textech o Zelíkové, kdž přece kamínky v botě je...podpásovka<br />
<br />
už jsem slyšel tolik lidí říkat: jak to, že se ví o svatých když byli tak skromní? a beztak to kolbe udělal jen proto že chtěl být obdivovanej, a Matka Tereza chtěla být milována a slavná, a Ignác byl masochista dkyž si půsty způsobil vážné zdravotní problémy, a když šel jan pavel II za atentátníkem tak to bylo jen proto že je to gesto které se od něj čekalo, atd atd... neustále chceme svaté umenšovat a hledat na nich stíny ...asi abychom si vedle těch plamených sloupý nepřipadali..vlažní?<br />
<br />
takže jakot že se to o zelíkové ví? nevím, napadá mě ale asi třicet možností...<br />
1. měla mamku která ji milovala a hlídala protože byla Anička nemocná?(tvoje mamka by si nevšimla kdybys nosil kamínky v botě a dával si věci pod polšář?)<br />
2. byla velmi upřímná v duchovních rozhovorech, účastnila se exercicií takže se jistě svěřovala <br />
3. měla kamarádky)<br />
<br />
atd. atd.:-D

alveryon

když jsem konvertoval, tak mě na svatých a blahoslavených nejvíc překvapilo to, že jsou každý úplně jiní, odlišní a jaké jsou to osobnosti které se nekopírují.jako ateista jsem si myslel že jso uvšichn istejní, šedí a nevýrazní. Anička chtěla pomoci a zvolila si způsob a hodně se obětovala...a tady se řeší pomalu jestli nepatřila na psychinu:-C

Neuš

Alveryon: já myslim, že se to o Aničce ví díky tomu, že si vedla deník a různé zápisky, u kterých později dala svolení, aby se z nich čerpalo, když se měly její myšlenky šířit k povzbuzení věřících. Anebo to třeba někdo objevil a publikoval, aniž by Anička sama vyvinula iniciativu. Dál taky to, co říkáš ve všech třech bodech. Takže nikoli že by to o sobě roztrubovala během svého života (své životní cesty), ale povolila použití některých svých úvah pro inspiraci druhým, později, po "naplnění cíle". Což dává zcela jiný rozměr. Četla jsem Moravské exsultet a tam se mi všechny tyhle věci zdály docela pochopitelné a dobré, logicky do sebe zapadající a přesvědčivé. Ono když někdo na sebe tohle "prozradí", nemusí hned znamenat, že cílem toho je, aby ho druzí obdivovali.

Neuš

Divím se, že se divíte případu Aničky - vždyť v historii světců napříč staletími se stále opakovaly podobné případy oběti - Blah. Alžběta od Nejsv. Trojice, Jan od Kříže, středověcí svatí... Anička přece není nic nového. Sv. Terezie z Lisieux... Čím se Anička tak podstatně liší a vzbouzí tím úžas? Myslím úžas v negativním smyslu.

Neuš

Ještě mě k tomu napadá: co třeba zjevení sv. Bernadetty, kdy jí P. Maria říká, že jí neslibuje štěstí na tomto světě, ale na onom nebo zjevení sv. Kateřiny Sienské, kdy jí Kristus Pán nabízí trnovou, nebo zlatou korunu, aby si vybrala, kterou z nich chce nosit na tomto, a kterou na onom světě? To se mi zdá související s tématem. Pokud bychom toto neakceptovali, byli bychom v pozici toho, kdo těm zjevením něvěří. Tohle ale nepíšu proto, abych velebila samoúčelné utrpení, k tomu nemám důvod. Ale oběť za druhé je již sama účelem. U Aničky její specifický.

honza17

"Samozřejmě že to neznamená trápit se navíc, zbytečně, když už ale přijde z Božího dopuštění utrpení(tak jako přišlo na Krista), můžeme to přetvořit v něco krásného jako Zelinková(která to obětovala za potracené děti)."<br />
U Aničky mi to právě připadá jako to trápení navíc. Měla tuberkulózu - z Božího dopuštění. A navíc si přidávala polínko a kamínky. Když se mi z Božího dopuštění stane nehoda a já skončím na vozíku, tak to můžu přijmout a přetvořit v něco krásného. Ale, abych šel dobrovolně položit nohy na koleje a nechat si je ujet vlakem, to se mi nezdá. Sorry, no. Nevidím v tom to, co bych tam asi vidět měl. Když onemocním nebo ochrnu, oslepnu z Božího dopuštění - beru to, je to součást života a ten je těžký a bolestný. Ale ničit si sám zdraví, bičovat se nebo se oslepit? To mi právě připadá jako něco navíc.<br />
Ty mě pořád nechápeš. Já jsem psal o tom, že v dnešním světě je něco takového (kamínky, polínko) už tak nepochopitelné a vzdálené, že věřím tomu, že by A.Z

Neuš

honza17 : a četl jsi tu knihu Mor. exsultet? Tam je celý příběh podán s trochu jiným vyzněním než že "Měla tuberkulózu - z Božího dopuštění. A navíc si přidávala polínko a kamínky.". Osobnost a příběh Aničky se nedá zhodnocovat pouze na základě tohoto stručného a zjednodušujícího článku rubriky Události.

honza17

Neuš: Nečetl. Slyšel jsem to tak jak tady. Ale nemusí to být jenom Anička, kamínky pod polštář si dával i Dominik Savio a mnozí další.

Neuš

honza17: neříkám, že tady je to nějak zkreslený, jen chci říct, že v širších souvislostech a s přihlédnutím k mnoha dalším věcem, které se o Aničce a jejím životě z nějakého obsáhlejšího pramene dají dočíst, lze na její příběh pohlížet mnohem komplexněji a s větším pochopením. Ale pokud se už samotný akt sebeobětování jeví jako nepřijatelný - tak, jak jej prezentuje Anička - pak už nelze než zůstat u konstatování, že na to máme odlišný názor.

honza17

Neuš: Já chápu, když se někdo obětuje za druhé - když jde někdo místo někoho jiného vyhladovět, když se někdo nechá pro pravdu zastřelit nebo mučit, ale nerozumím prostě těm kamínkům, no. Jak říkám: mnohem víc chápu Palacha, který tu byl několika lidmi označen za hříšníka či pomatence.

Neuš

Jasně. Ty kamínky ale jsou spíš něco jako cvičení v trpělivosti, kázni atd... Taky kamínky nezabíjej, jen nutěj člověka vydržet menší nepohodlnost, díky čemuž pak bude schopnej obstát při případných větších zkouškách. Zkrátka něco jako otužování. Pořádný exercicie taky nejsou úplně pohodlný a příjemný. Ale to už bych se dostala na tenkej led a myslím, že jsem vyjádřila podstatu.

alveryon

honza17 : já ppořád nechápu, proč srovnáváš kamínky třeba s tím že si nechá uřezat nohy, nebo se oslepí..to je přece něco diametrálně odlišného<br />
kdyby se oslepila tak by hřešila proi nezabiješ, ale kamínky tím nejsou

dromedar

"Ale Anika nechce jen ekat. Sama chce dávat Ježíši dárky z lásky. Nosí v botách kamínky a bolest a nepohodlí mu dává, modlí se asto v noci, pod polštá si tajně položí poleno..."<br />
<br />
Neuš, možná máš pravdu, ale přinejmenším článek, pod nímž se tahle diskuse rozjela, Aniččiny kamínky prezentuje, zdá se mi, docela jinak než jako otužování.<br />
Přiznám se, že i když jsem Moravské exultet před nějakým tím rokem četl, co se tam říká o Aniččině chápání těchto zvláštních cvičení tělesné askeze, si nepamatuji.

růžetrnitá

dromedar: Máš asi pravdu, že pro mnoho lidí je to, co Anička dělala nepochopitelný, když jsem psala o Aničce do IN!, tuhle pasáž zodpovědní kněží vynechali. Je super, že se o tom přemýšlí a diskutuje, ale možná nejde o to pochopit, třeba přijmout jedinečnost víry někoho jinýho. <br />
Jo, mimochodem, světci, kteří ve své době vynikali, byli vyjímeční byli považování svými současníky za blázny. Třeba takového Dona Boska chtěli jeho "věrní přátele kněží" odvézt do blázince taky. A ten kamínky v botách nenosil, aspoň pokud vím a jeho Salesiáni jsou dnes na celým světě - asi stěží někdo dnes řekne, že jsou to blázni.

honza17

alveryon: Kamínky nezabíjej, dobře. Ale jsou svědci, kteří spávali v nevytopených místnostech, dlouhé dny či týdny nejedli, bičovali se do krve a pak třeba měli nepříznivé zdravotní následky. Přece hřích proti pátému přikázání je, když si ničím zdraví. Kamínky jsou to nejmenší, máš pravdu, ale tak, když si moc okořením oběd, tak už to mnozí považují za lehký hřích, páč si ničím zdraví. Ale pokud si ho ničím pro Ježíše, tak v poho.

Johan

Dromedar. Není co doplňovat. Je to z Boží lásky darovaná možnost se podílet. Je to jako když maminka peče bábovku a nechá, aby jí děti pomáhaly. Kdyby ji pekla sama, zvládla by to desetkrát rychleji a s menším nepořádkem. Ale přesto děti nechá, aby jí pomáhaly. Ví totiž, že mají radost z toho, že jí mohou pomoci. Stejně tak Bůh nechává člověka podílet se na spáse světa (proto dal Církvi svátosti), i přesto, že by to mohl zařídit jinak - bez nespolehlivého lidského faktoru. Podobně dává možnost účasti člověka na spasitelné Kristově oběti, přestože tato je plně dostačujíví pro spásu celého světa.

Johan

"Ale pokud si ho ničím pro Ježíše, tak v poho."<br />
<br />
Tak to skutečně je.

Zobrazit 41 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka