II. nicejský koncil

24. 9. 2009 0:00
Rubrika: Nezařazené

Před 1222 lety byl zahájen II. nicejský koncil (7. ekumenický koncil).

 


Hlavní zásluhouII. nicejského koncilu je formalizování katolické nauky o správné úctě k obrazům (ikonodulie), jehož potřeba byla vyvolána obrazoboreckým hnutím (ikonoklasmus), které pod vlivem judaismu a islámu prohlašovalo úctu k obrazům za modlářskou a jehož řádění padla za oběť četná umělecká díla. V roce 726 cařihradský císař Lev III. úctu k obrazům zakázal. Patriarcha sv. Germanus I., který proti obrazoborcům hájil katolické pojetí, byl pronásledován a v roce 733 umučen. V roce 754 svolal císařský dvůr do Hiereie u Cařihradu jakýsi sněm (neplatný ikonoklastický koncil), který katolickou nauku o obrazech odsoudil. Poté se rozpoutala vlna násilí – interiéry chrámů byly rozbíjeny, obrazy ničeny, sochy káceny. Ti, co se postavili na odpor a hájili víru, zemřeli mučednickou smrtí. Pronásledováni byli zejména mniši – jejich kláštery byly zavírány. Nejvýraznější postavou hájící oprávněnost úcty k obrazům byl církevní Otec sv. Jan Damašský, který rozlišil mezi ikonodulií a ikonolatrií, a snesl řadu argumentů proti obrazoborcům (Kristova inkarnace: „V Ježíši Kristu se Bůh stal člověkem. Ten, který je nehmotný, na sebe vzal hmotné tělo, a proto může být zobrazován.“).

Zákaz byl zrušen za vlády císaře Konstanina VI. (780-797), kterou vzhledem k jeho dětskému věku (Konstantin se narodil v roce 771) vykonávala zpočátku jeho matka císařovna Irena, velká ctitelka obrazů. Obrazy se začaly vracet do chrámů a uzavřené kláštery byly znovu otvírány. V roce 780 Konstantin a jeho matka Irena požádali papeže Hadriána I., aby svolal sněm. Papež je v listu pochválil za zrušení zákazu a za zachování tradiční víry. Dokázal, že správná úcta k obrazům má apoštolský původ a že nejde o modloslužbu, ale o prostředek, jak povznést mysl k neviditelnému Bohu. Poukazuje rovněž na zobrazení vyskytující se ve Starém zákoně – na cheruby na arše úmluvy, na Mojžíšova měděného hada i na učení církevních Otců.

V roce 787 (24. září – 23. říjen) se sešel již podruhé sněm v Niceji v dnešním Turecku (koncil se měl původně konat v Cařihradu, ale obrazoborci tomu zabránili), list papeže Hadriána byl na něm přečten a schválen. Poté koncil vyhlásil, že obrazy, zvláště pak obrazy Pána Ježíše, Panny Marie, andělů a svatých mají být ctěny. V obrazech je ctěn ten, kdo je zobrazen. Obrazům nepřísluší však úcta latrická (úcta klanění), která přísluší jen Bohu. (Rozlišení mezi klaněním (latria), která náleží Bohu, a úctou (dulia) rozlišuje sv. Augustin a Jeroným, učení pak precizuje sv. Tomáš Akvinský). Koncil vlastně odsoudil dva extrémy: ikonoklasmus a ikonolatrii.

Pokud ctíme obraz světce, pak obyčejně vzdáváme úctu přímo jemu, nicméně i obraz, který jej připomíná z tohoto důvodu žádá úcty. Nejprve ctíme obraz, ale proto, že vede k myšlence na samotného světce. Jde vlastně o jeden úkon úcty, který náleží obrazu i zobrazenému světci. Jinak je tomu u zobrazení Boha, Krista či Srdce Páně. Samotnému Bohu náleží úcta klanění, ale obrazu jen úcta nelatrická. Tedy samotný obraz Boha ctíme obyčejnou úctou, kterou vzdáváme i světcům, Boha, na kterého obraz odkazuje, ctíme úctou latrickou.

Nicejský sněm dovoluje i zobrazování Boha a Nejsvětější Trojice. Boha Otce a Ducha svatého je možné zobrazovat v alegorické podobě (kupříkladu soudilo se, že prarodičům se Bůh zjevoval v lidské podobě, proto bývá zobrazován jako stařec), Duch svatý bývá s odkazem na Nový zákon zobrazován v podobě holubice, Bůh Syn se zobrazuje v podobě Pána Ježíše Krista. Pozdější tridentský sněm však napomíná duchovní pastýře, aby poučovali lid dostatečně o tom, že Bůh je netělesný.

II. nicejský koncil promulgoval dvacet dva kánony.

Kánony 1 potvrzuje kánony všech dřívějších ekumenických koncilů a po kléru se žádá, aby se jimi řídil;

Kánon 2 nařizuje, aby kandidát na biskupa znal Žaltář a měl důkladně přečtené všechny knihy Písma;

Kánon 3 zakazuje jmenování církevních osob státem;

Kánony 4 a 5 jsou zaměřeny proti simonii (svatokupectví);

Kánon 6 nařizuje, aby provinční synody byly konány jednou ročně;

Kánon 7 zakazuje biskupům pod trestem vypovězení světit kostely bez svatých ostatků;

Kánon 8 nařizuje opatrnost vůči předstíraným konverzím z judaismu;

Kánon 9 vyhlašuje, že všechny spisy proti úctě k obrazům mají být opuštěny a umlčeny s ostatními heretickými knihami;

Kánon 10 zakazuje kněžím měnit svou farnost bez souhlasu jejich biskupa;

Kánon 11 nařizuje, aby každá místní církev a každý klášter měli svého vlastního ekonoma;

Kánon 12 je zaměřen proti biskupům a opatům, kteří zprostředkují církevní majetek světským vládcům;

Kánon 13 přikazuje, aby všechny odsvěcené kláštery, byly obnoveny;

Kánon 14 zakazuje tonzurovaným osobám bez lektorského svěcení číst při bohoslužbě Epištolu a Evangelium;

Kánon 15 je namířen proti držení množství církevních prebend;

Kánon 16 zakazuje kněžím nosit nákladný oděv;

Kánony 17-20 regulují zvyklosti v klášterech (zakazují se kupříkladu smíšené kláštery, ženy nesmí zůstávat v domě biskupů a v mužských klášterech atd.)

Frankfurtská synoda svolaná Karlem Velikým, která zasedla v roce 794, nechtěla původně II. nicejský koncil uznat, protože díky chybě překladu do latiny se zdálo, jakoby nicejský koncil hájil ikonolatrii. Papež Hadrián I. však omyl vysvětlil a II. nicejský koncil byl uznán jako koncil ekumenický.

Přestože II. nicejský sněm nauku o úctě k obrazům jasně definoval v Evropě se vzedmulo ještě několik vln obrazoborectví – druhá v letech 814-842 a další v době tzv. reformace. Jaké jsou argumenty obrazoborců? Ikonoklasté poukazují na zákaz zobrazování Boha daný starým Izraelitům (2 Mojž. 20, 4). Tento zákaz však zjevně spadá pod tzv. obřadní nařízení Starého zákona, které však nahradila Nová smlouva. Ve své době měl didaktický účel: Izraelitům obklopeným pohanským kultem neustále hrozilo upadnutí do modlářství. To však již křesťanům po Kristově příchodu, kdy máme dokonalejší poznání Boha a Církev je vedena Duchem svatým, nehrozí. Zákaz zobrazování přestal platit podobně jako nutnost obřízky. Proti absolutní platnosti zákazu zobrazování se dá argumentovat i pomocí Starého zákona, kde se naopak dva příkazy zobrazování vyskytují: zhotovení archy úmluvy a cherubů (2 Mojž. 25, 17), která byla mimořádně ctěna (Jos 7, 66), a zhotovení měděného hada (4 Mojž. 21, 8). Dalším argumentem je, že Bůh sám – druhá Boží Osoba – přišel s ohledem na lidskou přirozenost v zobrazitelném lidském těle v podobě Pána Ježíše Krista. Úcta k obrazům je pak doložená od nejstarších křesťanských dob a hájí ji církevní Otcové.

Proti kalvinistickému obrazoborectví tridentský koncil znovu potvrdil učení II. nicejského sněmu: „Obrazy Krista, bohorodičky Marie a jiných svatých mají být v chrámech zachovány a jim náležitá úcta vzdávána, ne jakobychom věřili, že v nich je nějaké božství či síla, pro něž dlužno je ctíti, nebo jakobychom od nich něco žádali, anebo důvěru v ně skládali, jak činili kdysi pohané, kteří naději svou kladli do model, nýbrž proto, poněvadž čest jim vzdávaná týká se toho, koho obraz představuje, takže v obrazech, které líbáme, před nimiž smekáme a se kloníme, klaníme se Kristu a uctíváme svaté, jichž podobnost obrazy mají.“

Závěrem se dá říct, že II. nicejský koncil měl nejen veliký význam pro Církev, když důkladně formuloval její učení o úctě k obrazům, ale byl nesmírně významný i pro rozvoj evropského umění vůbec.

Autor: Johan

 

Sdílet

Komentáře

faun04 Poučné, díky!

TomAq Toto je sněm, kterým jsem strávil rok svého studia! opravdu supr. Na svém blogu jsem zveřejnil úryvek z práce, kterou jsem věnoval úctě k obrazům.<br />
In Christo +T.

domecek Ježíš přišel na Zem v lidském těle, jako pravý Bůh a pravý člověk. Stejně tak, jako na kříži mohl zemřít "pouze" člověk (Bůh je nesmrtelný), tak i zobrazování Krista je možné pouze jako jeho lidské stránky (Bůh je nezobrazitelný).<br />
Pak jsou argumenty Jana z Damašku liché.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka