Pád západořímské říše

Zítra uplyne 1533 let od svržení posledního západořímského císaře, Romula Augustula, kterážto událost je často charakterizována jako pád západořímské říše.

Máme-li být ovšem upřímní, tak se 4. září roku 476 zas až tolik nestalo. Řím nepadl přes den, padal po staletí. Rozdělení říše na konci 4. století na východ a západ byl zoufalý počin, který měl celý úpadek zastavit, ovšem nakonec přežila pouze východní část, západní pokračovala v kontinuálním rozpadu, který byl charakteristický tím, že skutečné mezníky spíše postrádal. Lidé (a historici především) ovšem mezníky milují, takže si vždycky nějaký vyrobí a na tomto se většina z nich shodla.

Fakticky ale v ubohém torzu západořímského státu pouze jedna klika vystřídala druhou, sedmiletý "císaříček", který stejně nevládl, byl vystřídán germánským vojevůdcem, který měl zhruba stejnou legitimitu, ale k ní navíc i skutečnou moc. Vlastně zde byly mezi oběma jen dva podstatné rozdíly: 1) Odoaker už nepředstíral, že je císařem, nechal se titulovat jako král a po několika letech se formálně podřídil Východořímské říši, 2) Odoaker nebyl etnický Říman. Další významné rozdíly bychom nenašli, takže se přesuňme k zajímavějším otázkám: Proč padla římská říše? A co má s jejím pádem společného křesťanství?

Na první otázku lze jen obtížně hledat odpověď. O příčinách pádu Říma vznikly stovky odborných monografií, byly popsány statisíce stran. Pomalu v každé knize je však něco jiného. Historikové se neustále přou o to, které z uváděných příčin jsou opravdu příčinami a které důsledky a nevyhnutelnými mezistavy, které příčiny jsou skutečně významné a které je možno klidně pominout.

Pád Říma byl provázen hlubokým morálním úpadkem, rozvratem hodnot římské nobility a populační depresí etnických Římanů. Potraty, infanticida, vraždy a korupce neuvěřitelných rozměrů byly denní záležitostí. Římská kultura se rozpadla, staré náboženské ideje se z vyšších vrstev vytratily, zatímco křesťanství se převážně uchytilo jen povrchně, pokud vůbec. Populace říše se udržovala pomocí rozsáhlé imigrace. Příchozí Germáni a další "barbaři" se ovšem neintegrovali, ale vytvářeli vlastní enklávy, které odmítaly přijmout zvyky římské společnosti. Římská ekonomika kolabovala, protože svojí podstatou byla bez bohatých krajů k dobývání a drancování neudržitelná.

Vojenská moc západního Říma byla v troskách. Teoreticky stále dokázal shromáždit vojenskou sílu, které se nemohl postavit nikdo v dosažitelném světě, kromě východního Říma. Prakticky byl bezmocný a jeho armáda byla nebezpečná více vlastním lidem, než nepřátelům. Etnických Římanů nebylo dost, většinu vojska tvořili spojenci a neřímští občané, kteří odmítali římskou disciplínu, odmítali poslouchat rozkazy z Říma, odmítali se přemisťovat mimo své rodné oblasti a především ne vždy byli ochotni jít do bojů proti útočícím barbarům, kteří jim byli často bližší, než obyvatelé sousedních oblastí, nebo dokonce římští velitelé a vládci.

Ze západního Říma se stal bordel, kde nikdo neměl skutečnou moc nad celou zemí, kde spolu jednotlivé římské armády a klany bojovaly častěji, než s vnějším nepřítelem, kde vzpoury a zrady byly klasickou a všudypřítomnou politickou metodou, kde si legionáři vyhlašovali nového vládce pomalu kdykoliv se jim zachtělo, kde na trůně často seděly loutky bez skutečného vlivu a kde si jednotliví vojevůdci zřizovali ve svěřených oblastech soukromé pašaliky. Pokud do západořímské říše vpadl silný protivník, její rozvaděné armády se zpravidla scházely tak dlouho, že se s ním nestihly utkat.

Někteří mají za to, že definitivní konec západního Říma nastal v roce 354, kdy císař Valentinianus zavraždil generála Aetia, ne nadarmo nazývaného poslední Říman či poslední z velkých Římanů. Vražda velkého diplomata a vojevůdce, který po dlouhé roky udržoval hroutící se říši pohromadě a kterého neschopný císař zřejmě bezdůvodně podezříval z plánování spiknutí proti císařskému trůnu, odstartovala poslední fázi úpadku centrální moci. Se smrtí Aetia zanikly spojenecké smlouvy, které dojednal s jednotlivými barbarskými vůdci, císař sám byl krátce poté v odvetě zavražděn Aetiovými věrnými, a v následné nestabilitě se rozplynuly poslední zbytky legitimity císařské moci.

Řím však nebyl pouze vojenskou mocností. Byl mocností kulturní a společenskou. A ačkoliv centrální moc se rychle rozpadala, lokálně fungovaly jeho struktury ještě dlouho poté, co zapomněly, že existuje nějaké hlavní město říše a co místní autority pochopily, že starat se samy o sebe je ta nejmoudřejší politika. Zde přichází na řadu křesťanství. Historici se neshodnou na roli křesťanství ohledně úpadku západořímské říše. Někteří tvrdí, že bylo jednou z příčin rozpadu a zkázy říše, a další (nutno říci, že početnější) naopak zastávají názor, že zemi stmelilo a že její rozpad podstatně oddálilo.

Ale zatímco otázku rozpadu Říma je obtížné řešit, není nejmenších pochyb o vlivu církve na společnost. Kromě několika opravdu nepočetných fanatiků dnes nikdo nezpochybní fakt, že právě křesťanství a jeho struktury zachovaly římskou kulturu a vzdělanost pro další generace, často zůstávaly jedinou funkční částí místní správy a organizovaly většinu přežívajících sociálních služeb, když se stát rozpadal. A později vytvořily univerzity a odstartovaly novu éru pokroku a rozvoje lidstva. No, a na závěr, co nám tato skoro už přednáška dát?

Když se dnes podíváme kolem nás, můžeme vidět podobné známky rozkladu a rozvratu, jaké provázely rozpad Říma. Nemá cenu spekulovat o tom, zda a na kdy se blíží pád západní civilizace, evropské civilizace, současných států či něčeho jiného. Má cenu se ale ptát, zda je dnešní církev v takovém stavu, aby naši civilizaci dokázala podržet. A co můžeme udělat proto, aby v takovém stavu byla, kdyby bylo zase potřeba.

Skutečnost je taková, že náboženství je základním pilířem civilizace, jejím kořenem, její krví. Společnost, která začne vést válku proti náboženství, ze kterého vznikla, vraždí sama sebe. Křesťanství dalo po pádu západního Říma vzniknout západní civilizaci, která změnila a zasáhla celý svět. Tato civilizace dnes trpí nejtěžší možnou chorobou - nedostatkem křesťanství, jehož zbytky se navíc pokouší potlačit. Ale protože z něho a na něm vznikla, je křesťanství právě to, bez čeho tato civilizace nemůže zdravě žít, bez čeho nemůže přežít.