Ernst Bloch

Marxistický filosof, narodil se 8.7.1885 v Ludwigshafenu,
zemřel 4.8.1977 v Tübingen. Naposledy působil jako profesor filosofie na univerzitě v Tübingen.

Důležitá díla:

Vom Geist der Utopie (O duchu utopie) 1918, přepracované vydání 1923,
Thomas Münzer als Theologe der Revolution (T. M. jako teolog revoluce)1922,
Das Prinzip Hoffnung (Princip naděje), 3 svazky, 1954-1959,
Atheismus im Christentum. Zur Religion des Exodus und des Reichs (Ateismusv křesťanství. K náboženství Exodu a Království) 1968,
Experimentum mundi (Experiment světa) 1975

Ernst Bloch byl neomarxistický filozof, předmětem jeho úvah byla utopická naděje na lepší svět.

„Utopické nebo ještě-neznalost (Noch-Nicht-Bewusstes) odpovídá na ontologické úrovni pojem ještě-nenastaného (Noch-Nicht-gewordene)".

Jako ateista však chová úctu k faktu smrti a klade si ve svém díle Princip naděje otázku zvědavosti na „velké snad". Bloch považuje smrt za nejsilnější neutopii, která se zabývá otázkami, jež nelze „vyřešit" filosofickou spekulací a jež jsou tudíž odedávna doménou náboženství. „Nejmilejším dítkem víry není zázrak, ale smrt," řekl v roce 1964.
Na adresu historického křesťanství pak prohlásil: „Na vítězství křesťanství nad ostatními proroky nesmrtelnosti a přetrvání života měla zřejmě největší podíl Kristova věta: ,Já jsem vzkříšení a život.'"

Bloch ví o existenciální naléhavosti otázky smrti a věčného života, od níž nám nepomohou ani tradiční odpovědi marxistické ideologie. Marxistická odpověď „především zůstat v srdci dělnické třídy" se mu jeví jako „omšelé stadium původní otázky": „Původní otázka - a zde je slovo „existenciální" vskutku doma - je tato: Co se děje s mým umíráním, s mou intenzitou, s mými zkušenostmi? Nikoli v individuálním smyslu, ale ve smyslu zažití. Kdo zažije nesmrtelnost danou nesmrtelností díla, dělnického hnutí nebo všech těch ostatních hnutí, která zasáhla lidové masy nebo celé epochy? Kdo to všechno zažije, moje děti, nebo děti mých dětí? „Hlavně ať se naše děti mají lépe než my", vždyť právě toto je jalovost nejhrubšího zrna. My sami, nikoli jako jednotlivci, tím bychom jen prozradili vlastní kapitalistické choutky, ne, my sami chceme žít, abychom mohli zažít, co nás čeká. To je důležitý motiv. Ozářena musí být celá budova lidstva se všemi svými okny, nejde jen o panstvo, jež se na zemi nachází právě v tomto roce eschatologického štěstí. Co by to bylo za nestoudnost, kdyby všichni, kteří jsou znevýhodněni, měli trpět jen proto, že se narodili o generaci dříve. Proč bychom neměli mít právo těšit se ze štěstí eschatonu? Naše motivy pořád ještě nejsou vědecké, jsou však silně emocionální, lidské. Ani vědeckost na sebe zřejmě nenechá dlouho čekat, neboť cítíme, že náš zájem o tyto otázky neustále roste."

Blochova definitivní odpověď na naléhavou otázku po tom, co nás čeká, je vyvážená, protože přitakává skutečnosti, že tato otázka má smysl, aniž se váže na určitou odpověď. Existuje to, po čem lidé touží, existuje další život, na němž se mohou podílet? Bloch na tuto otázku odpovídá tak, že v knize „Princip naděje" - před rozsáhlou kapitolou o smrti „jakožto náhrobní lucerně či naději, která se vzpírá moci nejsilnější ne-utopie" - cituje umírajícího Rabelaise: „Já budu hledat velké snad." Toto „velké snad" se v Blochově díle objevuje neustále: „To, co ještě není, nelze dokázat ani spatřit. Přesto k tomu bez ustání míříme - je nutné to pojmout jako zvláštní, veskrze vědecký stupeň možné reality, „le grand peut-ệtre" - absolutně nejsme schopni říct, že tato sféra neexistuje, zkrátka proto, že o ní nic nevíme. Non liquet, nemáme dost materiálu, abychom mohli říct, že existuje. Ze stejného důvodu nejsme schopni říct, že neexistuje. Nemáme v tomto ohledu absolutně žádné zkušenosti. Před námi se tak otevírá prostor, v němž nevládnou kategorie a metody přírodovědného vědění."

Teologie naděje používá za hermeneutický princip filosofii naděje Ernsta Blocha. Je interpretací Božího slova a má své stoupence v Německu, Holadsku, Francii a Itálii. Jejím hlavním představitelem je známý evangelický teolog Jürgen Moltmann (z katolických autorů se hlásí k tomuto směru J. B. Metz). Jako architektonického principu používá eschatologie, presentuje Boha jako naši absolutní budoucnost.

Na závěr přemýšlejme o naději jako ctnosti, kterou si však člověk sám nedodá, nýbrž vyprosí.
Ernst Bloch říká: "Součástí naděje je schopnost nepodlehnout zklamání".

čerpáno mj. http://ao-institut.cz/texty/posmrtny-zivot-z-pohledu-krestanstvi/05-nabozenske-modely-viry-ve-vecnost.html