Křídla lásky

31. 7. 2010 0:00
Rubrika: Nezařazené

31.7.1944 odletěl Malý princ na svůj poslední průzkumný let, z něhož se však nevrátil.


Sestřelil jej německý pilot Horst Rippert? Nebo pád Lockheed P-38 Lightning pilotovaného Anotinem de Saint-Exupéry způsobila technická závada? Způsobil jeho smrt nedostatek paliva? Nebo Antoina de Saint-Exupéry dostihly smutky a beznaděje posledních let, které prožíval? Asi se to nikdy nikdo nedozví navzdory tomu, že v roce 2000 byly objeveny trosky jeho letounu.
Přes slávu a pozornost věnovanou autorovi takových děl jako jsou Malý princ, Noční let, Citadela nesmíme přehlédnout, že i tato smrt vojenského pilota, komentovaná stroze americkým důstojníkem Robinsonem strohou zprávou: „Pilot se nevrátil. Pravděpodobně zahynul!", je v kontextu událostí na jednu stranu drobnou jako provozní nehoda (čtěte jeden z prvních textů Exupéryho - Letec: Saint-Exupery-Antoine-de_LETEC.pdf) a na druhou stranu nepostrádá nekonečný rozměr tragedie lidských vztahů.

 

Antoine de Saint-Exupéry byl ženatý s Consuelou de Saint-Exupéry (+ 1979). Jejich vztah byl komplikovaný, Antoine dokonce navázal blízký vztah s Nelly de Vogüé. Přesto Consuelo byla jedinečnou růží, která si jej vpravdě ochočila, i když se v třicátých letech rozešli a válka je od sebe velmi vzdálila (nikdy se nerozvedli). Naopak odloučenost od manželky pomohla Saint-Exupérymu pochopit, kým pro něj jeho žena je.  Napsal jí dokonce modlitbu, v níž vyznává, kým pro něj zůstává:
Pane, nechci tě nijak příliš vyrušovat, přijmi mne takovou, jaká jsem. Snad jsem někdy trochu nafoukaná, ale jestliže jde o něco důležitého, jsem vždy pokorná. Snad vypadám troch sobecká, ale jsem schopná dát všechno, dokonce i svůj život, pokud je to třeba. Ač jsem často trochu hříšná, štěstí nacházím pouze v čistotě.
Pane, ať navždy zůstanu takovou, jakou mne můj manžel zná.
Drahý Pane, pomoz mému muži, protože mne opravdu miluje a bez něj se cítím osamocená. Přesto se modlím, aby zemřel dříve než já, neboť ačkoliv vypadá tak silně, prožívá ohromná muka, neslyší-li mne v domě. Pane, nejvíce tě prosím, zbav ho těchto muk. Dopomož mi, ať je mne v domě vždy slyšet, i kdybych kvůli tomu měla každou chvíli něco rozbít.
Dej mi sílu, abych byla věrná a abych se vystříhala setkání s těmi, kterými opovrhuje, či kteří ho nenávidí. Jen proto je nešťastný, neboť on žije ve mně. Pane, bdi nad námi. Amen. Tvoje Consuela.

Z dopisů, které své manželce psával téměř každodenně, je možné pochopit, kým pro něj ve skutečnosti byla:
Miláčku, chci Ti vyprávět jeden sen, který se mi zdál, když jsme nebyli spolu. Stál jsem na poli, ale země byl mrtvá. Stromy byly mrtvé. A nic nemělo ani chuť ani vůni.
Vtom najednou, přestože se viditelně vlastně nic nezměnilo, bylo vše jinak. Ze země opět prýštil život a stromy znovu ožily. Všechno začalo vonět a chutnat a to na mne bylo příliš, až příliš mnoho.
A já jsem věděl proč. A řekl jsem: „Consuela se znovu narodila. Consuela je zde." Ty jsi byla solí země. Jen tím, že ses vrátila, vzbudila jsi ve mně lásku ke všem věcem. Consuelo, já jsem pochopil, že Tě budu navždy milovat.

Consueliny dopisy smetly tlak, v němž se Antoin nacházel, stala se znovu centrem jeho obdivu a vděčnosti.
Consuelo, děkuji ti z hloubi svého srdce, že jsi udělala vše pro to, abychom mohli zůstat spolu. Nyní, když jsem ve válce a úplně ztracen na této nesmírně velké planetě, mám pouze jedinou útěchu, hvězdu, která ozařuje dům. Petit poussin (pozn. překl. malé kuřátko), ať je stále jasná.

Saint-Exupéry však v posledních dnech před svou smrtí nebyl jen tím Malým princem, který se věnuje vzpomínce na svou růži od něj tak vzdálené. 30.7. sestřelily německé stíhačky průzkumné letadlo s americkým pilotem na dohled od letecké základny na Korsice. Smrt je jak uštknutí jedovatým hadem, rychlá, sladká...  A malý, ztracený chlapec toulající se nehostinnou krajinou toužící po náklonnosti v zoufalství potřebuje anděla, který by mu přinesl pocit bezpečí, jako kdysi pociťoval u své matky. Z kasáren napsal své ženě nedlouho před svou smrtí:
Drahá Consuelo, buď mojí ochranou, rozprostři nade mnou křídla své lásky. Tvůj muž. Antoine.

Consuela však nestačila svému muži psát tak často, jak by býval potřeboval. Nedokázala mu dát tolik lásky, která by jej vyzbrojila touhou a silou vrátit se z poslední mise... Ačkoli jej milovala...

Druhý osudový vztah existoval mezi Antoinem a jeho matkou Marií.  Něžný, nosný a přece možná svazující vztah, který byl naplněn paradoxem  a tento se projevil i ve dnech, kdy Saint-Exupéry odletěl k letu bez konce. V knize Já a můj syn čteme dopisy plné vroucích slov.
Pro matku bylo těžké vědět, že její syn čelí mnoha nebezpečím po celém světě. A když je ještě více vzdálily válečné události, její srdce bylo plné úzkosti. Jistě ji nosila před svatostánek kaple v Cabris,  stejně jako se objevuje náznaky v dopisech, jimiž jí její syn Antoine odpovídal. Láska, která syna nesla před tvář Nejvyššího, však hledá odpověď...  Její syn zmizel ve vlnách moře, v temnotě noci; neztratil se také v temnotě věčnosti? Mohl živého Boha najít ten, který znal přístav ticha?
Začtěme se do veršů Marie de Saint-Exupéry:

VELIKONOCE  1945

V den Zmrtvýchvstání, v ráno svátku,
schoulena klečíc na klekátku,
opakuji tvé zaúpění,
ó Magdaleno, na kameni
v zahradě oné v Getsemane:
„Kam uložil jsi jej, ó pane?"

Hledám, však dítě mé tu není.
Kdysi, v den jeho narození,
já pláč jsem tlumit mohla stěží,
však pláči dnes ještě víc,
kdy o něm zas už nevím nic,
ba neznám ani hrob, v němž leží.

Hlad po světle ho pudil výše,
že stoupat musel, poutník hvězd.
Však došel břehů Boží říše?
Ach, kdybych měla o tom zvěst,
snadněji žal bych mohla nést.

Poslední dopis matce, který Antoine de Saint-Exupéry napsal v červenci 1944, byl doručen až v červenci 1945:
Moje maminečko,
tolik bych Vás chtěl zbavit starosti o mě, tolik bych chtěl, byste dostala můj dopis. Daří se mi velice dobře. Opravdu. Ale jsem strašně smutný, že jsem Vás tak dlouho neviděl! A mám o Vás starost, moje stařičká, milovaná mamičko! V jaké to žijeme nešťastné době!
Zabolelo mi srdce, že Didi ztratila svůj dům. Ach, maminko, tolik bych chtěl, abych jí mohl pomoci! Ale ať se mnou pro budoucnost rozhodně počítá. Kdy jen bude možné říci těm, které milujeme, že je milujeme?
Maminko, polibte mě, tak jako já Vás z celého srdce líbám. Antoine.

Zde je ještě jedna báseň, v níž rozpoznáváme hloubi smutku mateřského srdce:

MÁ VÍRA

Má víra, ta je bez jistoty,
je výkřik, jejž strach vyloudí,
jako když někdo ze samoty
do větších samot zabloudí.
Já pozbyla jsem drahých těch
mé mladosti všech dávných svědků:
bez jejich opor, bez útěch
teď musím čelit strastem věku.

Toť jako ve tmě bezhvězdné
neznámou cestou tápat v svět,
či nocí do bílého dne
se plavit v bárce bez plachet.

Kriste, jenž dětem vždy jsi blíž,
příteli všech, kdo nesou kříž,
víš, jak se stéblu v polích daří,
víš o vrabčáku v šedé říze:
Proč není ve tvé svaté knize
slovíčka lásky k mému stáří?

Ve světle předchozích řádků nechejme projít srdcem tuto myšlenku: 
Já chci lásku rozdávat a neexistuje žádná láska, která by dávala možnost volby, neboť jedinou volbou je opět pouze láska sama.

Doufám, že muž, který věděl, co je to životní hledání lásky, s Láskou se 31.7.1944 neminul.

Pokud chcete, vezměte si dnes žalm 139 (138) a poproste se za spásu "Malého prince" a jeho blízkých.

Zdroje:
Život a smrt Malého prince, Paul Webster, Mustang, Plzeň 1995
Já a můj syn, Marie de Saint-Exupéry, Vyšehrad, Praha 1995

 

Sdílet

Komentáře

vojtec líbí :-)

Bjetushka Pani..:)

majkiii Díky za krásný článek! :o)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka