Smrti se nebojím, smrt není zlá, umírání se bojím...

14. 7. 2010 0:00
Rubrika: Nezařazené

Smrti se nebojím, smrt není zlá,
smrt je jen kus života těžkého,
co strašné je, co zlé je, to umírání je
kdy smysly střelené v letu padají ze všeho, ze všeho,
a v rezavém potrubí těla čas hnije jak pomyje,
by rozložil ruce, oči, nervy a každý sval,
kterým svět v náruč jsi chytal a miloval,
smrti se nebojím, smrt není zlá, ve smrti nejsem sám,
umírání se bojím, kde každý je opuštěn, - a já umírám. (Jiří Wolker)

Nevím, jestli paní Cicely Saunders četla báseň Jiřího Wolkera Umírající, ale svůj život věnovala péči o ty, kteří procházejí touto těžkou etapou životní cesty. Stovky hospiců v Británii a více jak 95 dalších zemích byly inspirovány hospicem St. Christopher´s v Sydenhamu v Londýně, který založila v roce 1967.

Narodila se 22.6.1918 v Barnetu  v severním Londýně.
Svou praxi zahájila v roce 1940 jako ošetřovatelka. Plachá, vysoká a trochu nemotorná mladá žena se v situaci válečného ohrožení své vlasti rozhodla přerušit studia na Oxfordu a pracovat pro vlast jako zdravotní sestra. Ke studiu se posléze vrátila a doplnila je ještě o vzdělání v sociální práci, protože postižení páteře učinilo konec její naději na kariéru zdravotní sestry.
Během války navázala osobní, ale nenaplněný láskyplný vztah k umírajícímu pacientovi, Davidu Tasmovi, uprchlíku z varšavského ghetta, s nímž se seznámila v nemocnici sv. Tomáše. David byl bez přátel, bez rodiny a neměl jinou útěchu než v lásce, kterou Cicely opětovala. Tehdy poznala, že nádorová bolest může být mírněna moderními léčebnými postupy a že nevyhnutelný stres může být mírněn charakterem péče, která považuje fyzické, psychosociální i spirituální potřeby pacienta za stejně důležité.

Zkušenost z práce v roli dobrovolnice v nemocnici sv. Lukáše a Bayswater Home pro chudé umírající přesvědčila Cicely Saunders o nutnosti změny ustáleného názoru zdravotníků na umírání, smrt a truchlení. Znovu se pustila do studia chemie a fyziky a v 38 letech získala odbornost lékařky.
V nemocnici sv. Josefa, kde pracovala jako sociální pracovnice, paní Saunders poznala dalšího Poláka, který změnil její život. Změna osobnosti jejího umírajícího pacienta Antoni Michniewicze jí ukázala, že umírající člověk - podobně jako milovaný člověk - může nejen potřebovat od doprovázející  osoby podporu, ale může doprovázejícího i obdarovat.
Stabilního a spolehlivého životního partnera  našla až v pozdním věku. Polského emigranta, věřícího katolíka, malíře Mariana Bogusze-Szyszka si vzala za manžela v roce 1980. Zemřel v roce 1995 ve svých 92 letech.

Plánování umístění a financování hospice v Londýně - Sydenhamu trvalo roky. Zde paní Saunders vyzkoušela všechny své představy o možnostech kombinace kvalitní lékařské péče s podporou pacientů a jejich rodin v domácím prostředí, čímž měnila existující pohled na péči o umírající v praxi. Během boje o finanční i odborné zázemí této péče se Cicely Saunders ukázala být zdatnou vedoucí lékařkou, téměř geniálním fundraiserem, houževnatým správcem a celosvětovou zastánkyní hospicové myšlenky. Bylo zřejmé, že dosáhla toho, co si dala za cíl.

Lidé ji znali jako šarmantní starší dámu, charismatickou ženu se silnou osobností a s velkým talentem pro navazování přátelství. Její inovace léčby fyzických a psychologických aspektů bolesti jí otevřela cestu do Královské britské společnosti lékařů (1974), Královské společnosti zdravotních sester (1981) a Královské společnosti chirurgů. Byla oceněna mnoha prestižními cenami, čestnými tituly a medailemi (Templetonova cena, Onassisova cena, Wallenbergova cena), v roce 1967 byla oceněna Řádem Britského impéria a v roce 1989 byla povýšena do šlechtického stavu. V roce 2001 byla oceněna prestižní humanitární cenou Condrada N. Hiltona.

Na jednom ze sympozií, v odpovědi na otázku o pohledu na vlastní smrt, uvedla paní Saunders, že věří v náhlé úmrtí, ale preferovala by umírání na rakovinu, která by jí dala důvod, příležitost a čas pro vlastní životní sebereflexi a možnost dát si své osobní světské i spirituální věci do pořádku. Toto přání se jí splnilo, když umírá 14.7.2005 ve svých 87 letech na lůžku Hospice svatého Kryštofa, domu který stojí na počátku moderního hospicového hnutí.

Zdroj: 
http://www.umirani.cz/res/data/009/001031.pdf

 

Sdílet

Komentáře

VirgineAgnes Bohu patří sláva a chvála za život, jemu buď chvála i za smrt. Bolest je příležitostí k lidskosti.

Goretti Od září půjdu v jejích stopách...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka