Ave crux, spes unica

Zdráv buď kříži, jediná naděje! Dá se říct, že toto bylo životní motto sestry Terezie Benedikty od Kříže, karmelitky, židovky, která konvertovala ke křesťanství.

---

Edita Steinová přišla na svět 12. října 1891 jako jedenácté dítě. Už o dva roky později zemřel její tatínek, takže maminka vychovávala všechny děti sama. Právě toto je období, kdy s láskou vštěpuje svým dětem víru v Boha tak, jak ji praktikují Židé. V šesti letech jde Edita do školy, kde se projevují její nadprůměrné schopnosti a brzy poté začíná intelekt směřovat k rozumu, čímž postupně ztrácí víru. Na vlastní pěst hledá pravdu. Přichází tak k filosofii a psychologii. V patnácti letech odchází ze školy – jednak kvůli antisemitismu ředitele, jednak kvůli tomu, že cítí, že chce poznávat něco víc. Stráví pár měsíců v Hamburku u své sestry Elsy a jejího muže, kde si úplně odvykne modlit. Po návratu domů se soukromě učí matematiku a latinu a později začne studovat na reálném gymnáziu. Stále hledá pravdu ve vědě.

„Kdo hledá pravdu, hledá Boha, ať už si to uvědomuje nebo ne.“

V roce 1911 pokračuje ve studiu germanistiky, historie, filosofie a psychologie na univerzitě v Breslau. Poté ale odchází do Göttingen, kde pracuje pod dohledem věhlasných profesorů Reinacha a Husserla. Edita byla nadšená ze všech setkání, přednášek a seminářů, ale pořád ji cosi chybělo…cosi, co by ji úplně naplnilo.

„Touha po pravdě byla mou jedinou modlitbou.“

O její konverzi (nebo aspoň o jejím nejsilnějším momentu) rozhodla „náhoda“. Léto 1921 trávila v Bergzabernu u své přítelkyně, protestantky. Jeden večer si v knihovně vybrala „Život“ svaté Terezie od Ježíše, který ji natolik uchvátil, že když ho ráno dočetla, řekla si: „Tak tohle je pravda!“ Od tohoto okamžiku dostávají události jejího života rychlý spád. 1. ledna 1922 je pokřtěna, což je už samo o sobě pro její matku, ortodoxní židovku, velká rána. Pár měsíců po té jasně cítí, že manželství není její cesta a začíná uvažovat o řeholním životě. Přesto ale ještě přednáší, v roce 1932 odjíždí do Paříže, kde se setkává s velkými filozofy té doby a udělá na ně obrovský dojem. Její slibná dráha ale záhy končí, neb o rok později se k moci dostává Hitler.

„Přijímám to, co přichází, a žádám jen to, aby mi k tomu byly dány nezbytné schopnosti.“

Edita chce odjet do Říma požádat Svatého otce Pia XI., aby vydal encykliku o židovské otázce. Nakonec se dozví, že nemá šanci na soukromou audienci, proto napíše papeži dopis. Ten ji ale odpoví s tím, že žehná jí a celé rodině. Edita se poté účastní bohoslužby v karmelitském kostele, kdy se jí Pán dotkne tak silně, že o svém povolání už nepochybuje. Zaklepe proto na brány Karmelu, které se jí při vigilii svátku svaté Terezie z Ávily roku 1933 otevřou. Předtím prožije těžké loučení s matkou a příbuznými, kteří ji od vstupu do kláštera zrazují. Edita vidí, že poslední, rozhodující slovo nemá lidská činnost, ale moc kříže. Chce mít podíl na Kristově utrpení, aby tak mohla pomoci jiným. Má za to, že v Karmelu to bude moci dělat nejlépe.

„Kdo náleží Kristu, ten musí prožít celý Kristův život…Bude muset jednou vykročit na cestu kříže, bude muset do Getsemanské zahrady a na Golgotu.“

Život karmelitky charakterizuje samota a kontemplace, které ponechávají volnost osobnímu duchovnímu rozvoji. Paradox kontemplace tkví v tom, že Boha nelze nikdy skutečně poznat, jestliže Ho skutečně nemilujeme. Edita vběhne na Karmel stejně jako dítě do matčiny náruče. V duchu svaté Terezie a svatého Jana od Kříže vchází stále hlouběji do reality nadpřirozeného světa a učí se spojovat intelekt, teologické bádání a horoucí lásku ve službě Bohu a lidem. I v klášteře je jí povoleno filozoficky pracovat. Na slavnost její obláčky 15. dubna 1934 se sjede tolik lidí, že se to dá pokládat za náboženskou manifestaci. Edita přijímá toho dne jméno Teresia Benedicta a Cruce.

„Dokonce si myslím, že čím hlouběji je člověk vtažen do Boha, tím víc musí také v tomto smyslu „vycházet ze sebe“, tj. do světa, aby do něho vnášel božský život.“

Ke konci roku 1938 se rozpoutává pronásledování Židů víc než předtím. Editě je jasné, že nadešla těžká zkouška pro celý její milovaný národ. Jsou likvidovány kláštery a řeholníci vyhazováni na ulice. Nebezpečí vzrůstá, a proto Edita odjede do Karmelu v holandském Echtu.

„In manibus Tuis sortes meae … (Můj osud je ve Tvých rukou)“

Na Květnou neděli 1939 napíše matce představené, že se chce nabídnout Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu jako smírná oběť…je to v podstatě závěť, ve které už teď s radostí přijímá smrt a prosí za záchranu Německa a za všechny, které jí Bůh dal. Odpoutání od svého já jí dává pravý pokoj. O rok později za ní do Echtu přijíždí také její sestra Rosa, také karmelitka. Editinou vůdčí hvězdou je věda kříže, která jí ukazuje nejkratší cestu k Bohu. V tomto svém stejnojmenném díle zpracovává mystiku svatého Jana od Kříže. Dílo se jí ale už nepodaří dokončit. 2. srpna pro obě sestry přichází gestapo… Echt – Amersfoort – Westerbork – Osvětim…

„Když pochopíme, že Kristus vykonal v krajním ponížení a záhubě na kříži to největší – smíření a spojení lidstva s Bohem, pochopíme také, že i nás vede k tomuto spojení s Bohem křížová cesta.“

/napsala: Kikina/

Zdroje:
Edita Steinová – Myšlenky a meditace. Trinitas 2000
Edita Steinová – Cesty k vnitřnímu ztišení. Paulínky 2005