Dominus Iesus

Pro křesťanskou víru je rozhodující vyznání „Ježíš je Pán". Hrdost křesťana je v tom, že neskloní kolena v modlářské úctě před žádným Baalem, ani před sebou samým, ale jen před Bohem živým a pravým (1 Sol 1,9). (Oto Mádr)

Před deseti lety vydala Kongregace pro nauku víry dokument, který rozvířil emoce nejen na straně nekatolických církevních společenství, ale stal se předmětem diskuse i uvnitř katolické církve.

Je třeba se ptát, co je důvodem tohoto neklidu, když touto deklarací katolická církev pouze jasně vyjádřila, co je její vírou od věků.

Deklarace Dominus Iesus navázala na vyjádření Druhého vatikánského koncilu a učitelského úřadu církve o sebepochopení církve, s jistou dikcí apologie a zároveň ve snaze postavit se proti nesprávně chápaným výkladům učení církve, jež měly za důsledek ochabnutí misijního charakteru křesťanství kvůli falešnému (sic!) respektu k jiným náboženským cestám a nekatolickým církvím.

V čem spočívá falešný ekumenismus?
Postoj úcty bývá někdy nesprávně chápán jako „je to jedno", jestli jsem křesťan nebo člověk jiného vyznání, hlavně když jsem dobrým člověkem žijícím podle svého svědomí.
Rovněž v životě církve býval některými předkládán jako „je to jedno", v kterém společenství církve žiji.

Úcta, kterou si katoličtí věřící mají uchovat vůči jiným náboženstvím, nesmí popřít jedinečnost faktu vtělení Božího Syna, Ježíše Krista, který se pro každého člověka nechal jako výkupná Oběť ukřižovat.

Úcta, kterou katoličtí křesťané musí chovat vůči bratřím a sestrám z jiných společenství Kristovy církve, nesmí zastřít skutečnost, že Pravda je jedna, poznatelná a vyjádřitelná. Zároveň se zde říká, že církev Kristova subsistuje v katolické církvi.
(„Subsistit in" se překládá někdy jako „uskutečňuje se v". Tento překlad však nevyjadřuje přesně obsah slova, proto je ponecháváno ve svém počeštěném slovesném tvaru. Subsistence (nebo také zde v komentáři): subsistence — žití z podstaty, získávání pouze těch nejnezbytnějších prostředků k životu. Ve filosofii: soběstačnost bytí, existence skrze sebe sama. - Z lat. subsistentia "zastavení, stanutí, ustrnutí; přežívání" (od subsistō).

Co deklarace Dominus Iesus neříká
Nedává právo katolickým křesťanům povyšovat se nad jiné v pocitu exkluzivity.
Neříká, že katolická církev je dokonalým bezchybným a bezhříšným společenstvím.
Nezavrhuje cestu ekumenismu jako hledání jednoty křesťanů, která byla v historii poničena.
Nepopírá možnou cestu spásy v jiných náboženstvích, která se však děje působením Ducha Svatého. Ne všechno však v nich je dobré, svaté a pravé: „cesta ke spáse je dobrem přítomným v náboženstvích jako dílo Ducha Kristova a nejsou to tedy ona náboženství jako taková."
Neříká, že nekatolická církevní společenství jsou bezcenná a nepohrdá jimi.

Co nám pomáhá deklarace Dominus Iesus uvědomit

Pravda je jedna, je poznatelná, je vyjádřitelná.
(Neustálé misionářské hlásání církve je dnes ohrožováno teoriemi relativistického druhu).

Ježíš Kristus je plnost Božího zjevení a toto zjevení nemůže být doplněno nějakými novými poznáními z jiných náboženství. Pán Ježíš Kristus je jedinou cestou spásy. „Pravda, kterou je Kristus, se uplatňuje jako všeobecná autorita."(Fides et Ratio, 92)
„Boží Slovo totiž, skrze něž všechno bylo stvořeno, samo se stalo tělem, aby tak - jako dokonalý člověk - všechny spasilo a celé veškerenstvo znovu spojilo jako pod jednu hlavu. Pán,  jehož vzkřísil Otec z mrtvých, vyvýšil a umístil po své pravici, jeho ustanovil soudcem živých i mrtvých." Toto spásonosné prostřednictví zahrnuje také jedinečnost výkupné oběti Krista.

Působení Ducha Svatého není odlišné, univerzálnější, než spásonosné působení Ježíše Krista.
„Spásonosná činnost Ježíše Krista s jeho Duchem a skrze něho sahá za viditelné hranice církve a vztahuje se na celé lidstvo."

Církev Kristova není neviditelná, trvá v katolické církvi.
„Věřící si tedy nemohou představovat Kristovu církev jako souhrn církví a církevních společenství - rozdílných a současně nějakým způsobem sjednocených - ani si nemohou myslet, že dnes už nikde Kristova církev neexistuje a má proto být pro všechny církve a společenství pouze předmětem hledání."  Tyto odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Duch Kristův se nezdráhá používat jich jako prostředků spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi.

Vyzývá k misijní aktivitě:
„Z různých míst a tradic jsou všichni v Kristu povoláni, aby měli účast na jednotě rodiny Božích dětí. Ježíš strhává zdi rozdělení a skrze účast na svém tajemství dosahuje jednoty jedinečným a svrchovaným způsobem. Tato jednota je tak hluboká, že církev může říkat se svatým Pavlem: „Proto už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny" (Ef 2,19).

Zdroje:

http://web.katolik.cz/feeling/library/dominus%20iesus.pdf

http://www.pastorace.cz/index.php?typ=clanky&sel_id=889

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8064

Čtěte také ODPOVĚDI NA OTÁZKY, TÝKAJÍCÍ SE NĚKTERÝCH ASPEKTŮ NAUKY O CÍRKVI