Dr. Vladimír Neuwirth - apokalyptický člověk

se narodil 12. 8 1921 v Komárově u Opavy,

po studiu na gymnáziu v Opavě a v Ostravě - Přívoze se během války věnuje studiu a výuce jazyků v Praze. Současně působí v kroužcích založených profesorem Metodějem Habáněm,OP po vzoru JOC a JEC.*
V letech 1946 - 1950 studuje teologii v Praze a v Olomouci.
V roce 1947 se zúčastnil 1. světového kongresu JEC v Paříži, na podzim téhož roku zakládá se skupinou bohoslovců a vysokoškoláků Společenství (čtěte ve vzpomínkách P. Antonína Hýžy), které má jako hlavní nosnou myšlenku pracovat na obnově světa v duchu evangelia a podle zásad papežských encyklik.
Od roku 1950 vykonává dělnická a jiná zaměstnání na plzeňsku, ostravsku a opavsku.
11. 1. 1961 je zatčen. Za založení a vedení Společenství, které se mezi tím  rozrostlo do třech okruhů (bohoslovci a kněží, jednotliví laici, manželé), je souzena rozsudek zní:  vinen zločinem velezrady. Má před sebou perspektivu 14-ti  let vězení. Spolu s ním je odsouzeno dalších 23 členů Společenství. V procesu je vyslýcháno více než 100 dalších členů i sympatizantů. Byl přesunován mezi věznicemi v Ostravě, Praze, Plzni a Valdicích; 2. 4. 1968 byl podmínečně propuštěn. Během sedmi let ve vězení nepřestal rozvíjet svoji intelektuální činnost, ale z prací napsaných v nelidských podmínkách zachránil jen esej Od baroka k dnešku a některé texty, které se podařilo propašovat (Víra a základy křesťanské kultury). V roce 1969 se habilitoval prací Idea domova v díle Boženy Němcové. Paradoxem je, že následujících více jak 20 let byl přinucen k životu mimo domov, svou vlast. Do roku 1970 přebýval v Belgii, poté se přestěhoval do Frankfurtu nad Mohanem.
V době exilu vedl bohatou přednáškovou, překladatelskou, publicistickou a kulturní činnost. Jako zaměstnanec biskupství Limburg pomáhal uprchlíkům z ČSSR a dalších zemí za železnou oponou.
V roce 1972 založil spolu s opatem Anastázem Opaskem křesťanské kulturní sdružení Opus Bonum, které pořádalo Akademické týdny, organizovalo setkávání mládeže a studentů, rekreační pobyty krajanů, pořádalo koncerty a výstavy a mělo také ediční činnost. Toto laické katolické sdružení působí dodnes u Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze - Břevnově 
O 10 let později ve Frankfurtu založil knihovnu BCM (Bibliotheca Cyrillo-Methodiana), která se zaměřila především na českou literaturu jak krásnou, tak duchovní a historickou. V roce 1985 uspořádala BCM oslavy k 1100. výročí smrti sv. Metoděje, v témže roce se přestěhoval  i s BCM do Raunheimu, kde žil až do návratu do vlasti v roce 1992.
Bibliothecu Cyrillo-Methodianu, čítající asi 20 tisíc publikací, věnoval Vladimír Neuwirth olomouckému arcibiskupství a byla umístěna na faře v Opavě - Jaktaři, kde žil až do dne 22. 5. 1998, kdy ve smrti završil své životní poslání. Je pohřben v Opavě - Komárově v rodinném hrobě.

Životní poslání Vladimíra Neuwirtha
V jeho životě můžeme odlišit tři charakteristické rysy, uskutečněné v různých formách:
Mnišský: „naprostá samota, v níž žiji, samota, v níž se nemohu o nikoho opřít, samota daná apelem Božím, který se snažím následovat, samota daná pohledem na stav a potřeby tohoto času vyztužuje mé nitro ...  Samota je mým povoláním. Mé vnitřní osamostatnění na cestě k Bohu začalo zjevením tajemství pouště a pokání" (Apokalyptický deník, zápis z dubna 1970)
Kněžský: „Je třeba, abych trpěl bolestmi světa, abych schytával za něj rány Boží spravedlnosti. Toto je mé poslání."
Apoštolský: „Na kněze jsem se nedal vysvětit proto, že jsem byl přesvědčen, že mým prvním posláním bylo založit a vést Společenství. Jezdil jsem za komunistického režimu po celé vlasti a navštěvoval členy Společenství a jiné lidi. Kdybych byl vysvěcen, mohl bych sotva být takto činný v padesátých letech, kdy takové práce bylo obzvlášť třeba." Apoštolská činnost však proniká celým jeho životem a dílem.
V tomto trojím povolání je však jedna zvláštnost: Vladimír je mnich bez poustevny, kněz bez vysvěcení a apoštol bez kanonického misijního poslání. O to těžší muselo pro něj být spojit je v jednom životě křesťanského laika.

Apokalyptický deník
Nejniternější dílo reflektující všechny skutečnosti, nad nimiž přemýšlel, o nichž meditoval a jež žil:
Dvě protikladné skutečnosti naší kultury: rozlom a souvislost; předně tragický rozlom mezi kulturní tvorbou a kostelním kázáním, mezi světem kultury a světem církve. Spojení mezi kulturou a vírou není jen požadavek kultury, nýbrž i víry. Víra, jež se nestane kulturou, není plně přijatou vírou, neproniká zcela do myšlení lidí a není věrně prožívána.(Jan Pavel II.)
Karel Skalický o této knize napsal: „Je patrné, jakou důležitost Neuwirth přikládal a přikládá volbě duchovního rádce, což dává tušit, s jakou krajní vážností bere duchovní život. Průzor do této hlubiny nám skýtá právě jeho deník, který on příznačně nazval apokalyptický. Je to věru podivná kniha. Vzpomínky na dětství se tu mísí s výpisky z četby, s úryvky z dopisů, s reflexemi nad současnými zážitky, s úvahami nad událostmi, s popisy snů a vnitřních osvícení, s literárněkritickými postřehy, s kritikami současného stavu církve, s historiosofickými nástiny a s teologickými výklady. Je to kniha nevšední ryzosti a v naší literatuře zcela jedinečná. Z ní mi vysvítá stále jasněji, že Neuwirth je svým vnitřním duchovním ustrojením apokalyptik. Co to znamená? Ne, nelekejte se! Apokalyptikem tu nemyslím onoho náboženského potřeštěnce, který jakýmsi magickým počtářstvím opírajícím se obvykle o Janovu Apokalypsu se snaží dopočítat se různých událostí jako třeba zhroucení komunizmu nebo vypuknutí třetí světové války nebo konce světa vůbec. /.../ Apokalyptický charakter naší doby je Neuwirthovi, který bere slovo apokalypsis v jeho původím významu: odhalení, zjevení, charakter bohozjevný. Proto neváhá napsat: ´Všechno, co je, je bohozjevné. Bohozjevnou je hrůza, bázeň a třesení, které mnou proniká a které je doprovodným jevem veškerého dnešního dění. Bázeň a třesení proniká do mých kostí.´(AD,s. 14) Být ve světě je mu jako být uzavřen v břiše velryby. ´Jsme v břiše velryby. Jsme ponořeni do temnot, z nichž není lidského východiska. Jsme obklopeni skutečností, jež s e proti nám spikla.´(AD, s. 220) A na jiném místě napíše: ´Všichni jsou dnes ujařmeni nevěstkou Aokalypsy. Jedni sjou k ní připoutáni obdivem, druzí drceni její mocí. Civilizace se stala civilizací cizoložnou´(AD, s. 134) Avšak přes tento nepřátelský charakter světa je mu všechno světové dění stále bohozjevným (AD, s.13).´Úzkost se mi jeví jako důsledek dobových rozporů, do nichž je zahrnut můj osud, rozporů, které je možno a nutno překonat ve vyšší syntéze. I ona má bohozjevný charakter. Otevírá mi dveře Apokalypsy.´(AD, s. 54)

Karel Skalický o Vladimíru Neuwirthovi
Ještě jednou dejme slovo profesoru Skalickému:
„Zeptáte se možná závěrem, jak dnes mnoho lidí činí, je-li Neuwirth progresista, nebo tradicionalista. Odpovídám, že Neuwirth je do těchto kategorií nezařaditelný. On sám na to odpovídá takto: ´Stálá rozepře mezi progresisty a tradicionalisty odvádí pozornost od toho, co je nejdůležitější - od setkání s Kristem. /.../ Každý, kdo se setká s Kristem, cítí potřebu zmlknout, naslouchat, všechno v sobě probrat, přebudovat, rozvinout ve světě toho, s kterým se setkal a který sám je světlem. Dnes je málo lidí - jak mezi progresisty, tak mezi tradicionalisty, kteří by se podobným způsobem setkali s Kristem. Málo mi pomůže, jsem-li široce obeznámen s velikými změnami, které ve světě probíhají: málo mi pomůže, setkal-li se s Kristem můj otec, můj děd či praděd, nesetkal-li jsem se s Kristem já sám´(AD, s. 139). Po tom mi tedy nezbývá než zmlknout.
Ne přece jen jednu věc bych ještě rád dodal: Po Josefu Florianovi bychom asi těžko hledali křesťanského laika, který tak výrazně a tak blahodárně zasáhl do kulturního a duchovního života české Katolické církve jako Vladimír Neuwirth. (Karel Skalický, 12. 2. 1993)

----------------

* JEC = Jeunesse étudiante chrétienne
JOC = Jeunesse ouvriere chrétienne
O podobách těchto laických hnutí se můžete dočíst také zde v článku o profesoru Kolakovičovi

Zdroj: sborník Dr.Vladimír Neuwirth, Opava,vydali členové Splečenství v roce 2007, uspořádal P. Josef Veselý