Josef Zvěřina

Narodil se  3. 5. 1913 ve Stříteži u Třebíče, zemřel před dvaceti lety 18. 8. 1990 v Netunno (Itálie).

Po maturitě na Arcibiskupském gymnáziu v Praze-Bubenči (1932) byl poslán do římské papežské koleje Nepomucenum studovat teologii a filosofii na lateránském Ateneu; r. 1937 byl v Římě vysvěcen na kněze, jeden rok byl představeným Nepomucena. V následujících letech působil v duchovní správě. V době války byl za své protinacistické postoje 13 měsíců internován v Zásmukách.
Pět let (1945-50) působil jako asistent profesora křesťanské archeologie Josefa Cibulky na KTF UK, zároveň studoval dějiny umění na univerzitě v Paříži. V roce 1948 byl na UK promován doktorem teologie.

„V kriminále se asi člověk naučí žít to slovo evangelia, že Bůh sesílá déšť a světlo na dobré i zlé, tedy jisté velkodušnosti."

Léta 1950-52 strávil na vojně u PTP, r. 1952 byl odsouzen za údajnou velezradu a vyzvědačství na 22 let vězení. Jeho „proviněním" ve skutečnosti byla pastorace mezi studenty a inteligencí. Byl propuštěn z vězení až po 13 letech v r. 1965.
Poté vystřídal řadu dělnických profesí (topič, prodavač, skladištní dělník, kustod depozitáře Národní galerie v Praze).
Založil a řídil teologický časopis Via, z jeho podnětu začal probíhat přednáškový cyklus pro laiky Živá teologie.
V r. 1969 nastoupil jako asistent na KTF v Litoměřicích, kde se habilitoval, veřejně akademicky působit však mohl jen jeden rok, poté byl poslán do duchovní správy  v Praskolesích.

„O kriminál si nikdo koledovat nemá, ale jsou situace, kdy prostě člověk musí splnit takový ten kategorický imperativ. A pak se neptá, co z toho bude."

V r. 1974 mu byl odňat státní souhlas k výkonu duchovní služby.
Byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a jejím aktivním spolupracovníkem (od počátku 70. let neúnavně hájil náboženskou svobodu, přednášel teologii v tajných kurzech pro laiky i kněze).
Byl poradcem kardinála Františka Tomáška, členem redakční rady samizdatových Lidových novin.
Roku 1988 mu byl udělen četný doktorát teologie na univerzitě v Tübingen.
Po listopadu 1989 byl jmenován čestným děkanem KTF UK, byl pověřen řízením dálkového studia teologie pro laiky a také byl zvolen prvním prezidentem Křesťanské akademie.
Byl výraznou osobností ekumenického smýšlení, s velkou morální a intelektuální autoritou.
Zemřel náhle v moři nedaleko Říma.
Za své zásluhy byl r. 1991 vyznamenán Řádem T. G. Masaryka in memoriam.

Zdroj: www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/zverin.html
http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Zvěřina

Ze Zvěřinovy bohaté přednáškové činnosti v 70. - 80. letech vyrůstala koncepce i literární podoba jeho osobité Teologie agapé, která sice měla své předchůdce v křesťanské tradici (u mystiků, Augustina, Bernarda z Clairvaux, Bonaventury, Tomáše Akvinského, B. Pascala či J. H. Newmana), ale ve 20. století, v době koncentračních táborů a věznic, získala podle Josefa Zvěřiny nový rozměr. Teologie agapé není v tomto pojetí (jako součást dogmatiky) abstraktní vědou o Bohu, ale vyjadřuje vzájemný vztah Boha (Krista) a lidí: je otevřena současnému světu, jeho otázkám i kritikám, "nese starost o srdce člověka" a přibližuje mu Boha lásky - usiluje o shodu a vyváženost rozumu a srdce, logu a agapé. „Konkrétně to je neodbytné a neúplatné úsilí o pravdu (logos), o spravedlnost, svobodu a lásku (agapé)", projevující se v rovině filozofické, mravní, sociální a teologické, „o světovou jednotu lidského ducha, tvorby a života".

SMYSL OBĚTI

Co jsme dosud řekli v naší teologii člověka, nebo chcete-li v naší malé křesťanské antropologii, bylo jednoznačně radostné. Dnes jste slyšeli slova: "Přinášejte sami sebe v oběť živou." - „Zapři sebe sám." Na první poslech byste asi řekli: Vida, už to tu je - oběť, sebezápor. Není to důkaz, jak je křesťanství záporné? Mluví se o radosti, ale pod povrchem je stále skryt takovýhle pesimismus.
Ale musím vám co nejrozhodněji odporovat. Pravý opak je pravdou. A sice, že i to nejtěžší  v lidském životě je neseno křesťanskou radostí. Vysvětleme si to krok za krokem.

Nejdříve bych chtěl zdůraznit, že oběť a sebezápor nejsou křesťanské výmysly, ale patří k normálnímu lidskému životu. Dovedete si představit třeba hned začátky lidského života bez oběti? Není tu bolest, oběť a sebezápor matky? Dovedete si představit, jak by vypadala manželství, kdyby tam vládl zákon sobectví? Žádný lidský život, ať osobní, ať společenský, není prostě bez oběti. Kdo by chtěl toto popřít, sotva rozumí životu.
V tom smyslu jsou hluboce pravdivá , moudrá a praktická slova evangelia: „Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde;  kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej." Nejvěrnější vyznavači světa, kteří učili lidi žít, docházejí k závěrům, že život je nesmyslný, že je člověk odcizený a osamělý. Vidíte, takový pesimismus, absurdnost, frustrace - a jak všechno v tom moderním slovníku zní - je křesťanství cizí.

Křesťanství neodstranilo a nemůže odstranit všechno zlo ve světě. Proti některému bojuje vítězně, proti některému bude boj trvat, co lidstvo bude lidstvem, některému i podlehne. Jen tam, kde zlo nemůže odstranit, je na místě oběť a sebezápor - jinak bychom byli buď fantasti, nebo zbabělci.
Kristus řekl slova statečnosti: „Vezmi svůj kříž!"  Neutíkej před skutečností, nezavírej oči před fakty. Potom přidává: „Následuj mne." Předtím mluvil o tom, že musí mnoho trpět a být zabit. Tedy k tomu nás vede Kristus? Ne! V téže větě mluví o svém vzkříšení.  Je tedy sebezápor, oběť, kříž něco přechodného. Kristus dal oběti a sebezáporu smysl. Není to už něco záporného, nesmyslného. Ani bolest, ani soužení, ani pronásledování, ani smrt.

Ve stejném smyslu, mluví k nám dnes svatý Pavel: „Pro všechny projevy Božího milosrdenství vás, bratři, vybízím: Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou." Všimněte si dobře: Nejdřív mluví o projevech Božího milosrdenství. Je to jako obloha, která se klene nad námi. Pak výzva ke křesťanské statečnosti: Přinášejte sebe v oběť. Křesťanské povolání je povolání k hrdinství. Když nebudeme silní, budeme špatnými křesťany. - Konečně naše oběť má být svatá a Bohu milá. Svatá - to znamená bez gest a senzací, okázalosti a pýchy - klidná mírná a pokojná. Bohu milá - ne že by naše trápení Boha těšilo, ale jsme mu milí pro naši sílu, ke které nám sám pomáhá.

V tom smyslu jste slyšeli i hluboká slova velikého trpitele, proroka Jeremiáše: „Svedl jsi mne, Hospodine, a dal jsem se tebou svést; byl jsi silnější než já, přemohls mě!"
Kéž bychom dovedli takto s Bohem mluvit. Kéž bychom se dali svést a přemoci Bohem silným. V tom by byla koruna našeho kříže, našeho sebezáporu a naší oběti.

(Rukopis, in: Pět cest k radosti, Vyšehrad, Praha 2003, str. 143-144)