Krátký život, dlouhé cesty.

Petr Faber (Pierre Favre, Pedro Fabro)
svatý navzdory své skrupulozitě, z níž našel cestu skrze zpytování svědomí.

Narozen 13.4.1506 ve Villaret, Savojské Alpy.
V dětství pásl krávy, chodil do venkovské školy; potůčky, louky, hory ... prostě idyla, která dává prostor velkým ideálům.
Nejprve je mu ideálem věda. Roku 1525 odchází do Paříže, kde zůstane 10 let. Učí se rozhodovat mezi pravými hodnotami  a stylingem - pózováním, mondénním způsobem života. Hledá něco většího  (magis => vše přesahující a vše prostupující), zásadního;  tedy to, co je solidní, jako darující se, ne to, co je jen přáním z naší strany; to, co je bytostně nejvlastnější.  Rozmanité myšlenkové proudy v něm nepůsobí skepsi, neboť Duch v něm stále otvírá čekání na přijetí jediného hnutí Slova.
V pařížské koleji Sv. Barbory žije v jedné světnici nejdříve s Františkem Xaverským,  a  potom i s Ignácem z Loyoly. Nejprve Ignáce doučuje, Ignác jej učí nakonec moudrosti vyšší - dává mu první exercicie.
Kněžské svěcení přijímá 30.3.1954 v Paříži.  Je prvním knězem mezi sedmi  druhy (spoluzakladateli, confundatores) Tovaryšstva Ježíšova.
V říjnu 1536 je jmenován magistrem svobodných umění.
Když je v roce 1540 schváleno Tovaryšstvo papežem Pavlem III., je ihned poslán na misijní cesty.
Německo, Španělsko, Belgie, Portugalsko ...  Zakládá dům v Kolíně nad Rýnem, kolej v Gandii...
Účastní se jako papežský teolog koncilního jednání v Tridentu.
Po krátkém pobytu v Barceloně onemocní a odjíždí do Říma. Zde umírá 1.8.1546.
Velké cesty, krátký život. Žil jen čtyřicet let.
Blahořečen byl 5.9.1872.

Jan Adamík, provinciál jezuitů, o Petru Faberovi:
„Petr Faber, trpěl ve svém duchovním životě přílišnou skrupulantností, a proto mu Ignác po tři roky odmítal dávat duchovní cvičení. Vedl ho však k tomu, aby zpytoval svá hnutí a myšlenky, aby se naučil rozeznávat „duchy", které ho vedou k jednání. Touto praxí se Petr Faber naučil znát se, rozlišovat a tím se stal nejlepším exercitátorem mezi prvními jezuity, dokonce lepším, než byl sám Ignác."
Zpytování svědomí, reflexe nad vnitřními hnutími a myšlenkami, uvědomování si momentů, kdy jsme věrni přátelství k Ježíši Kristu, a kdy se od něj vzdalujeme, je podle sv. Ignáce prostředkem k tomu, abychom si uvědomili tuto Boží blízkost a vedení. Nejedná se o zpytování, které děláme před svátostí smíření, i když je možné ho použít i k tomuto účelu; nejedná se ani o moralistickou psychoanalýzu svého jednání, ale spíše o „praktické" cvičení, během kterého si člověk uvědomuje Boží blízkost, kterou prožil během uplynulých hodin. Toto zpytování se má konat dvakrát denně, v poledne a večer.

Z duchovního deníku Petra Fabera:
Kéž mi Boží dobrota udělí milost, abych si dobře vzpomenul a zvážil dobrodiní, jež mi Pán prokázal prostřednictvím tohoto muže (pozn. Ignáce z Loyoly). To první a podstatné bylo, že mi pomohl porozumět mému svědomí, pokušením a skrupulím, jichž jsem byl dlouho vězněm, vydán jim napospas, bez rozumového světla a bez zkušenosti, jak najít cestu, na které bych došel pokoje. Skrupule mi přicházely ze strachu, že jsem se už dlouhou dobu dobře nezpovídal ze svých hříchů. A tak mě trýznily, že bych se rád rozhodl odejít na poušť a stále se živit bylinami či kořínky, jen abych se jich zbavil. ... Nato mi Ignác poradilo, abych vykonal generální zpověď u doktora Castra (pozn. kartuzián, představený v Porta Coeli ve Valencii), a pak abych se zpovídal každý týden, i kvůli tomu, abych denně konal zpytování svědomí a přijímal eucharistii. Nechtěl mě zavalovat jinými cvičeními, i když mi Pán po nich dával velkou touhu. ... Každý den jsem dělala duchovní pokroky, , jak ve vztahu k ostatním , tak vůči sobě. (pozn. 4 roky)
A Pán mě různým způsobem poučoval a léčil smutky, které na mne ze všeho přicházely. Už si na to nemohu ani pořádně vzpomenout. Mohu však s určitostí říci, že jsem nikdy neuvízl v tísni, úzkosti, skrupulích, pochybách, strachu nebo jiném špatném duchu natolik, abych nenašel ihned nebo za několik dní pravý lék v našem Pánu. Dával mi milost hledat, prosit a zápasit o to, abych našel východisko. Přinášelo to zároveň i nesčetné milosti v poznání a pociťování různých duchů, které jsem tehdy den po dni stále lépe rozlišoval. Náš Pán mě stále pobodával nějakým ostnem, abych neupadl do vlažnosti a pohodlnosti. Jak jsem již řekl, Bůh nikdy nedopustil, abych se v nějakém úsudku nebo rozlišování a určování zlých duchů či ve svých pocitech vůči sobě, vůči Bohu nebo bližním mýlil, avšak v pravý čas mě ze všech těchto situací zachránil osvícením od Ducha svatého a andělů.

Zdroj:
Z knihy Krátký život, dlouhé cesty. (Memoriál, duchovní deník Petra Fabera), vydalo Refugium, Velehrad 2004
www.jesuit.cz