Krátký život, dlouhé cesty.

1. 8. 2010 0:00
Rubrika: Nezařazené

Petr Faber (Pierre Favre, Pedro Fabro)
svatý navzdory své skrupulozitě, z níž našel cestu skrze zpytování svědomí.


Narozen 13.4.1506 ve Villaret, Savojské Alpy.
V dětství pásl krávy, chodil do venkovské školy; potůčky, louky, hory ... prostě idyla, která dává prostor velkým ideálům.
Nejprve je mu ideálem věda. Roku 1525 odchází do Paříže, kde zůstane 10 let. Učí se rozhodovat mezi pravými hodnotami  a stylingem - pózováním, mondénním způsobem života. Hledá něco většího  (magis => vše přesahující a vše prostupující), zásadního;  tedy to, co je solidní, jako darující se, ne to, co je jen přáním z naší strany; to, co je bytostně nejvlastnější.  Rozmanité myšlenkové proudy v něm nepůsobí skepsi, neboť Duch v něm stále otvírá čekání na přijetí jediného hnutí Slova.
V pařížské koleji Sv. Barbory žije v jedné světnici nejdříve s Františkem Xaverským,  a  potom i s Ignácem z Loyoly. Nejprve Ignáce doučuje, Ignác jej učí nakonec moudrosti vyšší - dává mu první exercicie.
Kněžské svěcení přijímá 30.3.1954 v Paříži.  Je prvním knězem mezi sedmi  druhy (spoluzakladateli, confundatores) Tovaryšstva Ježíšova.
V říjnu 1536 je jmenován magistrem svobodných umění.
Když je v roce 1540 schváleno Tovaryšstvo papežem Pavlem III., je ihned poslán na misijní cesty.
Německo, Španělsko, Belgie, Portugalsko ...  Zakládá dům v Kolíně nad Rýnem, kolej v Gandii...
Účastní se jako papežský teolog koncilního jednání v Tridentu.
Po krátkém pobytu v Barceloně onemocní a odjíždí do Říma. Zde umírá 1.8.1546.
Velké cesty, krátký život. Žil jen čtyřicet let.
Blahořečen byl 5.9.1872.

Jan Adamík, provinciál jezuitů, o Petru Faberovi:
„Petr Faber, trpěl ve svém duchovním životě přílišnou skrupulantností, a proto mu Ignác po tři roky odmítal dávat duchovní cvičení. Vedl ho však k tomu, aby zpytoval svá hnutí a myšlenky, aby se naučil rozeznávat „duchy", které ho vedou k jednání. Touto praxí se Petr Faber naučil znát se, rozlišovat a tím se stal nejlepším exercitátorem mezi prvními jezuity, dokonce lepším, než byl sám Ignác."
Zpytování svědomí, reflexe nad vnitřními hnutími a myšlenkami, uvědomování si momentů, kdy jsme věrni přátelství k Ježíši Kristu, a kdy se od něj vzdalujeme, je podle sv. Ignáce prostředkem k tomu, abychom si uvědomili tuto Boží blízkost a vedení. Nejedná se o zpytování, které děláme před svátostí smíření, i když je možné ho použít i k tomuto účelu; nejedná se ani o moralistickou psychoanalýzu svého jednání, ale spíše o „praktické" cvičení, během kterého si člověk uvědomuje Boží blízkost, kterou prožil během uplynulých hodin. Toto zpytování se má konat dvakrát denně, v poledne a večer.

Z duchovního deníku Petra Fabera:
Kéž mi Boží dobrota udělí milost, abych si dobře vzpomenul a zvážil dobrodiní, jež mi Pán prokázal prostřednictvím tohoto muže (pozn. Ignáce z Loyoly). To první a podstatné bylo, že mi pomohl porozumět mému svědomí, pokušením a skrupulím, jichž jsem byl dlouho vězněm, vydán jim napospas, bez rozumového světla a bez zkušenosti, jak najít cestu, na které bych došel pokoje. Skrupule mi přicházely ze strachu, že jsem se už dlouhou dobu dobře nezpovídal ze svých hříchů. A tak mě trýznily, že bych se rád rozhodl odejít na poušť a stále se živit bylinami či kořínky, jen abych se jich zbavil. ... Nato mi Ignác poradilo, abych vykonal generální zpověď u doktora Castra (pozn. kartuzián, představený v Porta Coeli ve Valencii), a pak abych se zpovídal každý týden, i kvůli tomu, abych denně konal zpytování svědomí a přijímal eucharistii. Nechtěl mě zavalovat jinými cvičeními, i když mi Pán po nich dával velkou touhu. ... Každý den jsem dělala duchovní pokroky, , jak ve vztahu k ostatním , tak vůči sobě. (pozn. 4 roky)
A Pán mě různým způsobem poučoval a léčil smutky, které na mne ze všeho přicházely. Už si na to nemohu ani pořádně vzpomenout. Mohu však s určitostí říci, že jsem nikdy neuvízl v tísni, úzkosti, skrupulích, pochybách, strachu nebo jiném špatném duchu natolik, abych nenašel ihned nebo za několik dní pravý lék v našem Pánu. Dával mi milost hledat, prosit a zápasit o to, abych našel východisko. Přinášelo to zároveň i nesčetné milosti v poznání a pociťování různých duchů, které jsem tehdy den po dni stále lépe rozlišoval. Náš Pán mě stále pobodával nějakým ostnem, abych neupadl do vlažnosti a pohodlnosti. Jak jsem již řekl, Bůh nikdy nedopustil, abych se v nějakém úsudku nebo rozlišování a určování zlých duchů či ve svých pocitech vůči sobě, vůči Bohu nebo bližním mýlil, avšak v pravý čas mě ze všech těchto situací zachránil osvícením od Ducha svatého a andělů.

Zdroj:
Z knihy Krátký život, dlouhé cesty. (Memoriál, duchovní deník Petra Fabera), vydalo Refugium, Velehrad 2004
www.jesuit.cz

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka