Mariam Bauardy

řeholním jménem Marie od Ukřižovaného Ježíše, přezdívaná lidmi „Al-Qiddisa" (Svatá), známá také jako Malá Arabka. Její setkání s Ježíšem v okamžiku smrti si připomeneme zítra.

Pocházela z Abellinu, který leží na území Palestiny, mezi Nazaretem a Akkem. Narodila se 5. ledna 1846. Je chudou dešťovou kapkou, sama si říká „Malé nic". Ale asi jen lidé žijící v suchých krajích pochopí, jak je třeba oněch „malých nic", které jsou životodárnou vláhou. Mariam říká: „Co se ti podobá, můj Bože? Oceán? - Já jsem dešťová kapka, ty jsi oceán."

Ve třech letech zcela osiřela, Její pěstouni ji navenek hýčkají, ale v rozhodujícím okamžiku je nepochopená a nepřijatá. Musí uprchnout, ale je napadena muslimským útočníkem, který ji zraní šavlí a nechá ji ležet v domnění, že je mrtvá. Když ji našli (jako ztělesnění evangelního příběhu o milosrdném Samaritánovi), je zachráněna. Začíná pracovat jako služebná - v Alexandrii, Bejrútu, Marseille. Nikdy neměla možnost chodit do školy, a tak neumí pořádně ani číst, ani psát. V karmelitánském klášteře Pau (po odmítnutí vincentkami, klariskami, sestrami svatého Josefa) se jí dostává základních znalostí, ale nemá možnost si vzdělání prohloubit. Je laickou sestrou, která vykonává práce v kuchyni, na zahradě a v prádelně... Když se stane chórovou sestrou, prosí celá léta, aby se mohla stát opět sestrou laickou. Nakonec je vyslyšena a její přání být malou, nepatrnou se splnilo.  Je spoluzakladatelkou kláštera karmelitek v Betlémě, ale stojí na posledním místě bez možnosti „postoupit na vyšší úřad" v klášteře. Její sestry ji nazývají  „malou Arabkou" nebo jí prostě říkají „Malá". To ráda slyší. Vždyť je to tak blízko tomu, jak se cítí ona sama - jako „Malé nic".  Své poslání formuluje takto: „Malé nic dojde k cíli jen skrze nic."
Její život se vyznačuje mnohým obdarováním a milostí, kterou si však ona sama neuvědomuje. Nikdy nevyhledávala něco mimořádného. Naopak, Bránila se tomu. Vidění pokládala za sen, extáze za spánek, stigmata za nemoc...
Její duchovní nauka je naukou pokory: „Svatost neznamená dlouhé modlitby, vidění či zjevení. Nespočívá ve velké výřečnosti, kajícím pásu či nadřazenosti. Svatost znamená pokoru."
„Nezastavuj se u příliš mimořádných věcí. Když ti někdo řekne, že tam či zde se zjevila svatá Panna, nebo když se dozvíš, že na určitém místě žije omilostněná duše, nechoď tam. Když ti někdo řekne, tam je takové a takové zjevení, nestarej se o to, neboť to pro tebe nic neznamená. Pán ti radí: soustřeď celou svou pozornost na víru, na církev, na evangelium! Pokud se budeš honit za mimořádnými věcmi a toužit po osvícení, utrpí tím tvoje víra. Mluvím za našeho Pána, když ti to říkám. Vždy bude s tebou a nikdy tě neopustí, přimkneš-li se k církvi a k evangeliu."

V životě Malé Arabky se mluví o deseti mimořádných darech milosti:
- vytržení  a uchvácení, 
- extatické vznášení ve výši,
- stigmata,
- probodené srdce (podobně jako u Terezie z Avily) - lékařsky ověřeno po smrti,
- zjevení Matky Boží, svatého Josefa, svatého Eliáše, Terezie, Pavla...,
- dar proroctví,
- dar rozlišování duchů,
- bilokace,
- posedlost dobrým andělem,
- vlitý dar poezie.

Musela však také sestoupit do temných propastí, kde už lidské vysvětlení nestačí - nahlédnutí do pekla (někteří mluví o jejím dvojím pobytu v pekle), útoky ďábla,...
Biskup z Bayonne psal sestře Marii: „Když dovolil Ježíš ďáblu, aby ho pokoušel, dovolil také, aby i Vás uvedl do pokušení. Ale stejně jako on sám pokušení překonal, pomůže ho přemoci i Vám."

Svědectví o mimořádných jevech v životě sestry Marie od Ukřižovaného Ježíše nejvíc komplikovala beatifikační proces. Nakonec kongregace vynesla po podrobném zkoumání  výrok, že ne pro mimořádné jevy, ale pro způsob, jak Malá Arabka zvládala hrdinským způsobem obyčejné všední dny v radostech a utrpeních ... Důvodem svatořečení byla svědectví o jejím prostém křesťanském životě.

Zbožnost k Duchu Svatému

Mariamina zbožnost se vyznačuje od dětství zvláštním uctíváním Ducha Svatého. Tím je dítětem východní církve. V extázi zaslechla modlitbu, kterou předala celé církvi a která je všude známá:

„Duchu Svatý, osvěť mě.
Lásko Boží, stravuj mě.
Veď mě na cestu pravdy.
Maria, Matko, provázej mne.
Požehnej mi s Ježíšem.
Ochraňuj mě před každým zlem,
klamem a nebezpečím."

„Žádný, ať ve světě či v klášteře, kdo uctívá a vzývá Ducha Svatého, nezemře v omylu. Každému knězi, který mluví o uctívání Ducha Svatého k lidem, bude během jeho kázání sesláno o tom světlo. Všude v celé církvi by se mělo stát zvykem, aby kněží slavili jednou za měsíc eucharistii k Duchu Svatému. Všichni, kteří se jí zúčastní, přijmou zvláštní milost a světlo."
Tuto prosbu předala Mariam písemně Svatému stolci. Po dvaceti letech vyhověl jejímu přání Lev XIII.

Uchvácena Ježíšem

Duch Svatý je pro Malou Arabku tím, kdo ji učí o Ježíši. Ona hledá Ježíše jako Magdaléna  v nedělním ránu - volá opakovaně: „Ó, lásko, lásko!" nebo se modlí: „Můj milovaný, kde jsi? Kdo viděl mého milého? Hledal jsem ho a nenašla. Můj milovaný, jdu, běžím, pláču, nenašla jsem svého milého. Ó Ježíši, má lásko, nemohu bez tebe žít!"

Zářivě čisté vyjádření extáze lásky, která však je střízlivá a nehledá mimořádné věci, je vyjádřena v těchto jejích slovech:
„Je krásné slyšet mluvit o Ježíši, ale je krásnější slyšet Ježíše samého.
Je krásné o Ježíši přemýšlet, ale je krásnější mít ho.
Je krásné slyšet Ježíšova slova, ale krásnější je konat jeho vůli."

Zemřela v časných ranních hodinách 26. srpna 1878. Poslední slovo, které přešlo přes její rty, si uchovejme jako výzvu do svého života: „Milosrdenství". Duha, která se objevila na obloze v tom okamžiku, nám připomíná velké Boží zaslíbení, které dal Bůh lidem po potopě. Je znamením, které nás volá k odpuštění, smíření a pokoje. Vyprošujme je svým srdcím, ale prosme zvláště za vlast Malé Arabky, která je stále zmítána násilím, válkami a nepokoji.

Zdroj:
kniha Duha nad Svatou zemí, Hans Rossi, KNA, Kostelní Vydří 1993