Profesor Mons. Karel Vrána

24. 8. 2010 11:26
Rubrika: Nezařazené

se narodil 24.8.1925 v Zahrádce u Ledče nad Sázavou, zemřel 11.12.2004 v Říčanech u Prahy.


Byl významnou postavou českého exilu a výraznou osobností českého katolického myšlení 20. století. Studoval a působil na řadě zahraničních univerzit a institucí. Značný přínos pro teologii a křesťanskou filozofii v socialistickém Československu mělo jeho působení v české Křesťanské akademii v Římě, jejímž byl zakládajícím členem a později ředitelem. Jejím prostřednictvím se k nám dostávala literatura, která nemohla být vydávána oficiální cestou, a která byla pro mnoho kněží a přemýšlivých křesťanů jednou z mála možností, jak se seznámit s pokoncilním vývojem katolicismu. Sám také publikoval zejména v exilových knihách a časopisech (příležitostně pod pseudonymem Pavel Želivan).

Věnoval se zejména aktuálním otázkám křesťanské filozofie, kultury a umění. Podílel se na českém kulturním životě v exilu i v domácím podzemí - vydávání knih, rozhlasové i jiné přednášky (pro Radio Vatikán, Svobodnou Evropu, Deutsche Welle, Deutschlandfunk). Spolu s arciopatem Anastázem Opaskem založil v roce 1972 Opus bonum. Pečoval o české emigranty - studenty teologie, kterým bylo studium ve vlasti znemožněno. Od roku 1978 byl rektorem české koleje Nepomucenum v Římě. V roce 1980 se stal profesorem filozofie na Lateránské univerzitě.

Po návratu z exilu do vlasti přednášel na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze filozofickou teologii a antropologii. Nadále působil jako předseda římské Křesťanské akademie a pokračoval v její ediční činnosti. Podporoval také řadu mladých autorů a umožnil jim publikační činnost. Karel Vrána byl nositelem řady církevních i světských ocenění a vyznamenání (r. 2001 řád TGM; r. 2003 byl jmenován apoštolským protonotářem). Po celý kněžský život vnímal svůj osobní a niterný vztah ke královéhradecké diecézi, z níž pocházel (v roce 1992 byl jmenován sídelním kanovníkem Katedrální kapituly při chrámu Svatého Ducha v Hradci Králové a roku 1999 ředitelem Diecézního teologického institutu při Biskupství královéhradeckém). Své rozsáhlé vědomosti předával vděčným posluchačům na různých místech doma i v zahraničí. Lásku k filozofii si uchoval do posledních hodin života. Ještě v předvečer smrti o ní přednášel říčanským farníkům, mezi nimiž 12 let žil a působil.

Zdroj: http://tisk.cirkev.cz

"Vírou přistupuje křesťanský člověk ke Kristu a před Krista. Jí se otvírá jeho slovu a činu. V ní je Kristem oslovován, proměňován, obnovován a v ní se duchovně rodí v nového a jiného člověka. Vírou křesťan zakotvuje své bytí, myšlení, své srdce i svou tvořivost, své ruce i svůj svět v Kristu. Obléká se v Krista a účastní se všeho, co Kristus je, čím žije a co uskutečňuje; účastní se jeho slova, jeho dějin, jeho života, utrpení, kříže, smrti a zmrtvýchvstání."
(Karel Vrána: Křesťanství a kultura, 2004)


O Mons. Karlu Vránovi řekl dramaturg a překladatel Karel Kraus toto:

Manažer dobroty nebeské

Už při prvním setkání mi otec Vrána málem vyrazil dech svou dobrotou. Svět je už takový, že se hned ptá: Jak k tomu přijdu? Jenže dobrota neodměňuje zásluhy, rozdává svobodně. A tak brzy poznávám, kolik se nás octlo v síti, kterou Don Carlo neustával spřádat z dobrých skutků, přátelství a vždy pohotové pomoci. Leckomu vrtá hlavou: Je tohle vůbec možné!? Ale on dál svůj taktní lidský zájem i svou štědrost jen rozmnožuje, ne-li násobí. Jako by byl zrcadlem (v tom pavlovském smyslu) nebo spíš manažerem dobroty nebeské. Ne jánošíkovské, co bohatým bere a chudým dává: umožňoval majetnějším zakoušet radost, že konají něco dobrého.
Dobrodincem byl svou povahou, ale nadáním, schopnostmi a profesí byl kněz Karel Vrána filozofem a teologem. Velmi laicky si troufám tušit, že i v tom poslání ho charakterizuje dialogická vstřícnost, odvaha chápat největší dějinné události - křesťanství, Evropu - jako pokus, tedy dílo otevřené, putující ke smyslu, svěřené součinné odpovědnosti člověka neseného nadějí.
Nasvědčuje tomu i jeho nebývalá oddanost poezii a láska k ní. Ničím nepřipomínala postoj estetizujícího snílka. Podobala se vyznání moudrého člověka, který v tajemných střetech básnických metafor i drásavých předtuch zahlédá řád vyšší logiky, spravedlnosti, a především lásky. Řád víře a také lásce přístupnější než ten, který umí vydefinovat filozofie příliš spolehnutá na autokratický rozum.
Připadá mi, že s každým dnem, který nás vzdaluje od jeho odchodu, je naše bolest sice méně palčivá, ale kupodivu se prohlubuje.


Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka