Profesor Mons. Karel Vrána

24. 8. 2010 11:26
Rubrika: Nezařazené

se narodil 24.8.1925 v Zahrádce u Ledče nad Sázavou, zemřel 11.12.2004 v Říčanech u Prahy.


Byl významnou postavou českého exilu a výraznou osobností českého katolického myšlení 20. století. Studoval a působil na řadě zahraničních univerzit a institucí. Značný přínos pro teologii a křesťanskou filozofii v socialistickém Československu mělo jeho působení v české Křesťanské akademii v Římě, jejímž byl zakládajícím členem a později ředitelem. Jejím prostřednictvím se k nám dostávala literatura, která nemohla být vydávána oficiální cestou, a která byla pro mnoho kněží a přemýšlivých křesťanů jednou z mála možností, jak se seznámit s pokoncilním vývojem katolicismu. Sám také publikoval zejména v exilových knihách a časopisech (příležitostně pod pseudonymem Pavel Želivan).

Věnoval se zejména aktuálním otázkám křesťanské filozofie, kultury a umění. Podílel se na českém kulturním životě v exilu i v domácím podzemí - vydávání knih, rozhlasové i jiné přednášky (pro Radio Vatikán, Svobodnou Evropu, Deutsche Welle, Deutschlandfunk). Spolu s arciopatem Anastázem Opaskem založil v roce 1972 Opus bonum. Pečoval o české emigranty - studenty teologie, kterým bylo studium ve vlasti znemožněno. Od roku 1978 byl rektorem české koleje Nepomucenum v Římě. V roce 1980 se stal profesorem filozofie na Lateránské univerzitě.

Po návratu z exilu do vlasti přednášel na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze filozofickou teologii a antropologii. Nadále působil jako předseda římské Křesťanské akademie a pokračoval v její ediční činnosti. Podporoval také řadu mladých autorů a umožnil jim publikační činnost. Karel Vrána byl nositelem řady církevních i světských ocenění a vyznamenání (r. 2001 řád TGM; r. 2003 byl jmenován apoštolským protonotářem). Po celý kněžský život vnímal svůj osobní a niterný vztah ke královéhradecké diecézi, z níž pocházel (v roce 1992 byl jmenován sídelním kanovníkem Katedrální kapituly při chrámu Svatého Ducha v Hradci Králové a roku 1999 ředitelem Diecézního teologického institutu při Biskupství královéhradeckém). Své rozsáhlé vědomosti předával vděčným posluchačům na různých místech doma i v zahraničí. Lásku k filozofii si uchoval do posledních hodin života. Ještě v předvečer smrti o ní přednášel říčanským farníkům, mezi nimiž 12 let žil a působil.

Zdroj: http://tisk.cirkev.cz

"Vírou přistupuje křesťanský člověk ke Kristu a před Krista. Jí se otvírá jeho slovu a činu. V ní je Kristem oslovován, proměňován, obnovován a v ní se duchovně rodí v nového a jiného člověka. Vírou křesťan zakotvuje své bytí, myšlení, své srdce i svou tvořivost, své ruce i svůj svět v Kristu. Obléká se v Krista a účastní se všeho, co Kristus je, čím žije a co uskutečňuje; účastní se jeho slova, jeho dějin, jeho života, utrpení, kříže, smrti a zmrtvýchvstání."
(Karel Vrána: Křesťanství a kultura, 2004)


O Mons. Karlu Vránovi řekl dramaturg a překladatel Karel Kraus toto:

Manažer dobroty nebeské

Už při prvním setkání mi otec Vrána málem vyrazil dech svou dobrotou. Svět je už takový, že se hned ptá: Jak k tomu přijdu? Jenže dobrota neodměňuje zásluhy, rozdává svobodně. A tak brzy poznávám, kolik se nás octlo v síti, kterou Don Carlo neustával spřádat z dobrých skutků, přátelství a vždy pohotové pomoci. Leckomu vrtá hlavou: Je tohle vůbec možné!? Ale on dál svůj taktní lidský zájem i svou štědrost jen rozmnožuje, ne-li násobí. Jako by byl zrcadlem (v tom pavlovském smyslu) nebo spíš manažerem dobroty nebeské. Ne jánošíkovské, co bohatým bere a chudým dává: umožňoval majetnějším zakoušet radost, že konají něco dobrého.
Dobrodincem byl svou povahou, ale nadáním, schopnostmi a profesí byl kněz Karel Vrána filozofem a teologem. Velmi laicky si troufám tušit, že i v tom poslání ho charakterizuje dialogická vstřícnost, odvaha chápat největší dějinné události - křesťanství, Evropu - jako pokus, tedy dílo otevřené, putující ke smyslu, svěřené součinné odpovědnosti člověka neseného nadějí.
Nasvědčuje tomu i jeho nebývalá oddanost poezii a láska k ní. Ničím nepřipomínala postoj estetizujícího snílka. Podobala se vyznání moudrého člověka, který v tajemných střetech básnických metafor i drásavých předtuch zahlédá řád vyšší logiky, spravedlnosti, a především lásky. Řád víře a také lásce přístupnější než ten, který umí vydefinovat filozofie příliš spolehnutá na autokratický rozum.
Připadá mi, že s každým dnem, který nás vzdaluje od jeho odchodu, je naše bolest sice méně palčivá, ale kupodivu se prohlubuje.


Zobrazeno 2265×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka