Bitva u Arsúfu

Dne 7. září 1191 se odehrála bitva poblíž malého přístavu na pobřeží Sýrie - Arsúfu a to mezi křižáckými vojsky pod vedením Richarda Lví srdce a vojsky saracénskými pod vedením Saladina.

Po dobytí Akkonu (12. července 1191), velkého přístavního města ve Svaté zemi a odplutí francouzského krále se stal nesporným velitelem Třetí křížové výpravy anglický král Richard I. Plantagenet, známý jako Richard Lví srdce (podle saracénů byl totiž francouzský král beránek, kdežto král anglický lev).

Richard vytáhl s křižáckou armádou z Akkonu 24. srpna směrem na jih podél pobřeží směrem k městu Jaffa (mapka). Po moři je doprovázelo loďstvo vezoucí zásoby. Na tyto lodě byli také naloďování vojáci, kteří kvůli zraněním nemohli v cestě pokračovat po svých nebo an koni. Zvolil pomalý postup, aby měli vojáci pochodující v šílených vedrech dostatek odpočinku. Trvalo téměř čtyři dny, než se vojsko dostalo k městu Haifa, které leželo od Akkonu asi 16 km a tam dva dny odpočívalo. Dne 31. srpna dorazili k městu Caesarea, které však bylo muslimy zcela zničeno, a tak armáda musela postupovat dál a zastavovat u řek podél cesty, aby se mohli dehydratovaní vojáci i koně napít.

Po celou dobu pochodu bylo křižácké vojsko napadáno muslimy. Křižáckou armádu čítalo asi 10 000 pěších a 2 000 jízdních vojáků, oproti tomu Saladin měl k dispozici 10 000 pěších a 20 000 jízdních vojáků. Hlavní odpovědnost za obranu pochodových linií připadla pěchotě, která byla vybavena silným prošívaným brněním a nebo i kroužkovým brněním, takže dokázala snášet neustálé krupobití z muslimských lučišníků (byla to jejich oblíbená taktika - rychle přicválat, vyslat salvu z malých jízdních luků a na svých menších rychlých koních opět rychle odcválat a po chvíli takto znovu zaútočit). Protože nebezpečí bylo neustálé - bojovalo se na každém kroku cesty, neodvažoval se Richard nechat záda nechráněná, a proto museli pěšáci v zadním voji kráčet pozadu. To dělalo dojem dokonce i na muslimské vojsko.

Po odchodu z Caesaree čekal křižáky hustý les, který se táhl asi 10 km, vzdálen asi 10 km od Jaffy. Hned po vyjití z lesa Richard věnoval mimořádnou pozornost uspořádání vojska. Rozdělil armádu do pěti "skupin": zadní voj, střed, předvoj a dvě křídla pěchoty. Vpředu Templáři, za nimi Brataňci a Anjounovci, Guy z Lusignanu, Normané a Angličané střežící račí standartu a poslední Johanité. Standarta vlála na lodním stožáre, který byl připevněn na voze. Armáda se totiž táhla celý kilometr a vířila tolik prachu, že bylo nezbytné, aby vojsko vidělo, kterým směrem se má pohybovat a také díky tomu vojáci věděli, že armáda nepadla a jde dál.

Saladinova armáda útočila opět po celý den za neustálého doprovodu trumpet a bubnů, které dováděli křižáky k zuřivosti. Tentokrát kromě lučišníků útočily i těžké jezdecké jednotky se svými palcáty na dlouhých násadách. Přesto měla křižácká armáda příkaz nezastavovat, neoplácet útoky a pochodovat dál, protože Richard věděl, že se muslimové snaží křižáky vyprovokovat k rozbití linií. Největší nápory byly na zadní voj, padlo i mnoho koní. Napier de Naplous - velmistr Johanitů - se několikrát obrátil na Richarda s prosbou o svolení k protiútoku, ale Richard čekal, až se muslimské vojsko unaví, aby jej byli křižáčtí těžcí jezdci schopni dostihnout. Vlivem útoků se Johanité stále tlačili na jednotky před sebou, takže hrozilo porušení formace a velmistr cítil, že již déle nevydrží snášet tuto potupu a po čase se rozhodl přejít do útoku. Pěchota začala hrozit zbraněmi, pak se rozestoupila a z jejího středu vyjeli Johanité následovaní Francouzi. V ten moment zazněl povel k útoku (zadunění z rohů v předvoji, středu a týle). Rytíři prorazili a pronásledovali nepřítele. V tuto chvíli byli nejzranitelnější, protože neměli podporu pěchoty. Richardovi se však podařilo udržet disciplínu. Následoval útok 700 elitních jednotek sultánovy tělesné stráže, ale i ti byli zahnáni.

Tou dobou dorazila pěchota do Arsufu, kde rychle vybudovala tábor, takže armáda měla pevný bod pro další (již třetí) výpad. Ten téměř ihned smetl nepřátelskou jízdu za vršky zalesněných kopců. Křižáci však v pronásledování nepokračovali, protože se obávali přepadu ze zálohy. Padlo asi 7 000 muslimů včetně 32 emírů.
Saladinovi se podařilo rozprášené vojsko opět sjednotit a na druhý den se vrátili k zastrašovací taktice.

Vítězství v této bitvě bylo důležité hlavně z hlediska morálky vojska. Bylo to totiž poprvé od bitvy u Hattínu (roku 1187), kdy někdo porazil Saladina v otevřeném boji a Richard si vysloužil neskonalý obdiv vojska.

/SirPesZ/

Zdroje:

Povětšinou vlastní výpisky z mnoha přečtených knih, např.:
Hrochovi Miroslav a Věra: Křižáci v Levantě, Mladá Fronta 1975
Obermeier Siegfried: Richard Lví srdce: král, rytíř, dobrodruh, Ikar 1999
Nicolle David: Třetí křížová výprava 1191 : Richard Lví srdce, Saladin a zápas o Jeruzalém, Grada 2008
a mnohé další, které si již bohužel nepamatuji...