Mons. ThDr. Jaroslav Škarvada

spatřil světlo světa 14. září 1924 v Praze - Královských Vinohradech.

Jak sám říkal, bylo to náhodou, protože jeho rodiče děti neplánovali -"Pán mě tady prostě chtěl mít".
Během studia na gymnáziu pak našel víru a následujících několik let byl ve věcech víry a modlitby de facto samoukem.
Roku 1945 nastoupil na studia v Římě. V letech 1948-1989 žil v nuceném exilu. Po vysvěcení na kněze (1949) se věnoval dalším studiím, poté působil jako kaplan v italském San Vito a následně jako pedagog kněžského semináře v Chieti. V letech 1965-1969 byl sekretářem kardinála Berana v Římě a od r. 1968 koordinátorem duchovní služby pro české emigranty po celém světě. V roce 1983 ho papež Jan Pavel II. vysvětil na biskupa. Po roce 1989 se vrátil z exilu a působil v pražské arcidiecézi jako generální vikář.
28.10.2003 byl prezidentem republiky vyznamenán Řádem T.G. Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.
Mezi lidmi byl znám jako radostný, optimistický a usměvavý člověk, který nemá daleko pro vlídné slovo. Z dob komunismu byl mezi lidmi známý především z vln Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy a Vatikánského rozhlasu.
Tento portrét biskupa Škarvady byl sestaven podle (čtivého a strhujícího) knižního rozhovoru: "Svedl jsi mě, Hospodine", který vyšel v Karmelitánském nakladatelství a podle internetového rozhovoru: "Má člověk nějaký důvod k radosti a naději?" na www.vira.cz .
(sestavil Mgr. Ignác Mucha, 2003)

Nevím, kde umřu, zda na posteli anebo někde na asfaltu,
ale přede mnou prošel tu cestu Pán, a s tím já se přece znám.

„Svedl jsi mě, Pane, a nechal jsem se svést" (Jer 20,7). I já byl přemožen Boží láskou. A nyní ve stáří nemohu než Pánu za to děkovat. On mě opravdu neopustil, nikdy nezklamal. Jistě, i já jsem poznal, co je to kříž - i když se nemohu srovnávat s mnoha svými vrstevníky. Ale nikdy, opravdu nikdy, jsem nelitoval, že jsem se nechal svést. Bylo to úžasné dobrodružství, které stálo za to.

A nyní ve stáří mě Pán připravuje i na můj odchod z tohoto světa. Co mám dělat já, až přijde ten okamžik? Dost mi to vrtalo hlavou, až pak přišla záchrana - jako často v mém životě - z textů liturgie. Ve mši svaté se po modlitbě Otče náš modlíme: „Pomoz nám, ... ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Pána Ježíše Krista." A řekl jsem si: to je ono! Člověka samozřejmě jímá hrůza. Viděl jsem mnoho umírání, a některá velmi bolestná. Vydržel bych to? Ptal jsem se. Pak jsem si ale uvědomil, že Bůh netvoří lidi v sériích, že každý z nás je jiný. A proto i každý z nás bude mít své vlastní umírání, s křížem na vlastní míru. Hlavní je uvědomit si, že nebudu sám. Přede mnou šel po té cestě Pán Ježíš, a s tím se přece znám.

Nevím, kde umřu, zda na posteli anebo někde na asfaltu. Ale nepředstavuji si to tak, že potom moje dušička odletí někam do nebíčka, kde se ocitne před nějakým soudním tribunálem. Ta moje dušička totiž, to je mé JÁ, se svými úzkostmi a touhami, se svou žízní po životě, po světle a po lásce. A nebude muset nikam letět, protože se ocitnu mimo náš čas a prostor. Ocitnu se tváří v tvář Kristu, který je Pravda a Láska. Stát před Pravdou, to může pálit, to bude očistec. Uvidím se tak, jaký jsem byl, bez masek, které jsem si samolibě nasazoval. Ale zároveň padnu do náručí neskonalé Lásky, do plnosti Života.

Neměli bychom se tedy na to těšit? Mě to jednou napadlo a teď mě to nechce opustit. Jak umřu, to nemohu vědět, a nějaký ten strach se třeba objeví. Ale zatím žiju „v naději na požehnaný příchod našeho Pána Ježíše Krista". To je zřejmě výsledek daru víry, který jsem obdržel, když mě Pán svedl. Není to však dar nade všechny dary? Budu za to zřejmě děkovat celou věčnost!

Pohlédnout tváří v tvář Pravdě byl povolán dne 14. června 2010 v Praze.

Zdroje:
http://tisk.cirkev.cz/lide-a-udalosti/zemrel-biskup-jaroslav-skarvada/
http://www.ct24.cz/domaci/93015-ve-veku-nedozitych-86-let-zemrel-biskup-jaroslav-skarvada/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_%C5%A0karvada
www.pastorace.cz

/ViZ/