sv. Jan Zlatoústý

„Hodnota člověka spočívá v přesném poznání pravé nauky a v čestném životě“ (List z vyhnanství)

---

Sv. Jan Zlatoústý patří mezi učitele církve, východní církevní otce, svaté hierarchy a starokřesťanské spisovatele antiochijské školy. Byl asketickým mnichem, velkým řečníkem pozdního řeckého starověku i výřečným kazatelem. Později konstantinopolským patriarchou s hlubokým sociálním cítěním a žhavou touhou po reformě. A nakonec také vyhnancem.

 

Životní osudy a "druhý život"

Sv. Jan Zlatoústý (cca 349 – 407) pocházel ze syrské Antiochie. Vychovala ho jeho matka, která syna odmalička vedla ke křesťanství. Studoval filozofii a rétoriku a připravoval se na kariéru právníka. Toužil však po mnišském životě, ve svých zhruba 20 letech (372) přijal křest a začal žít v nedalekých horách jako poustevník. Z příliš přísné askeze však onemocněl a musel se vrátit do Antiochie, kde byl (381) vysvěcen na jáhna. Již tehdy se začal věnovat literární činnosti a kázání. Roku 386 ho místní biskup vysvětil na kněze a pověřil kázáním v katedrále.

Díky Janově mimořádné výmluvnosti a řečnickým schopnostem se jeho strhující kázání brzy stala proslulými a vynesla mu přízvisko Zlatoústý – „Chrýsostomos“, odvozené z řeckých slov „chrýsos“ (zlatý) a „stoma“ (ústa).

Roku 398 byl jmenován patriarchou konstantinopolským. I nadále vedl skromný život a proslul svou dobročinností. Pečoval o chudé a potřebné svého města, zřizoval nemocnice a volal po sociální spravedlnosti. Se svou přímou a nekompromisní povahou usiloval o reformu kněžského života, čímž si znepřátelil některé představitele vyššího kněžstva. Otevřeně káral také nádheru a rozmařilost císařského dvora, kvůli čemuž se dostal do sporu s císařovnou Eudokií, manželkou východořímského císaře Arkádia. Císařovna měla na svého manžela velký vliv a svými intrikami dosáhla toho, že Jan byl poslán do vyhnanství (403, 404). I v exilu pečoval o dobro křesťanů své diecéze, se kterými si vyměňoval bohatou korespondenci. Císařský dvůr se ho proto snažil odsunout co nejdále. Po tříletém vězení v Malé Arménii ho – jako již těžce nemocného - roku 407 poslal až k východnímu břehu Černého moře. Tam ale už nedorazil, protože v pontské Komaně (nedaleko dnešního Tokatu v severním Turecku) podlehl 14. září 407 útrapám dlouhé cesty. Jeho poslední slova byla: „Buď sláva Bohu za všechno."

Janovy ostatky nechal roku 438 Arkadiův syn, císař Theodosius II., slavnostně převézt do Konstantinopole, kde byly uloženy v apoštolském kostele. Při 4. křížové výpravě roku 1204 byl sarkofág s ostatky uloupen křižáky a dostal se do Říma, kde byl až do roku 2004 uchováván v chórové kapli chrámu sv. Petra ve Vatikánu. Cařihradskému patriarchovi Bartoloměji I. jej - na znamení bratrství mezi západní a východní církví - navrátil Jan Pavel II. roku 2004 a dnes ho nalezneme v pravoslavné katedrále sv. Jiří v Istanbulu.

Do seznamu svatých Jana Zlatoústého již krátce po jeho smrti zařadil papež Inocenc I. (401-417). V římskokatolické církvi je sv. Jan Zlatoústý uctíván jako učitel církve, kterým ho roku 1568 jmenoval Pius V. Roku 1908 byl prohlášen za patrona kazatelů. Jan XXIII. ho vyhlásil za patrona 2. vatikánského koncilu. Vzýván je také jako jeden z pomocníků při epilepsii.

V pravoslavné církvi a východních katolických církvích je – společně se sv. Basilem Velikým a sv. Řehořem Naziánským - řazen mezi tři svaté hierarchy a mezi východní církevní otce.

Dílo

Sv. Jan Zlatoústý po sobě zanechal především více než 700 homilií (kázání). Náměty k nim čerpal především v Písmu samotném – zejména v knize Genesis, Matoušově a Janově evangeliu, Skutcích a Pavlových listech. Pro jeho výklady, které se zaměřují především na nábožensko-praktické životní otázky a v mnohém jsou aktuální ještě dnes, je příznačná střízlivost, srozumitelnost, názornost a přísně vědecký charakter. Usiloval v nich hlavně o nápravu tehdejší společnosti.

Zachovalo se také víc než 200 jeho listů, které sepsal většinou ve vyhnanství, a 17 prakticky zaměřených traktátů na různá témata - O kněžství; O zkroušenosti srdce; O panenství; Proti pomlouvačům mnišského života; Nic člověku neškodí, leda on sám aj. U nás jsou známé především jeho Knihy o napravení padlého, které do češtiny přeložil český humanista Viktorin Kornel ze Všehrd (1460-1520).

Liturgie sv. Jana Zlatoústého

Jméno sv. Jana Zlatoústého nese byzantská liturgie, kterou dnes užívají téměř všechny pravoslavné církve a v latinizované podobě také církev řeckokatolická. Liturgie byla sestavena na základě starší liturgické praxe a její autorství není jisté. V pravoslavné církvi se slouží po většinu dní v roce (v předepsaných dnech ji nahrazuje liturgie sv. Basila Velikého), zpravidla jako dopolední eucharistická bohoslužba.

Ikonografie

S vyobrazením sv. Jana Zlatoústého se setkáme ve východním umění – na ikonách či mozaikových výzdobách interiérů byzantských chrámů. Jako jediný z východních církevních otců je však často zobrazován také v západním výtvarném umění. Např. v Itálii (Benátky, Miláno, Řím) je mu také zasvěceno několik kostelů. Znázorňován bývá jako biskup s knihou v ruce. Někdy jej doprovázejí andělé či holubice (Ducha svatého), která přilétá k jeho uchu a přináší mu tnspiraci k tvorbě. Jeho atributem bývá i úl.

 

blíže viz:

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8418

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8453

http://revue.theofil.cz/krestanske-osobnosti-detail.php?clanek=136

 

PS:

Některé myšlenky sv. Jana Zlatoústého najdete i na signálech:

o modlitbě: http://hesa.signaly.cz/0905/modlitba-je-svetlem-duse

o kněžství: http://radektichy.signaly.cz/0810/jan-zlatousty-o-knezstvi