Biskup Josef Vrana

17. 10. 2010 0:04
Rubrika: osobnosti

se narodil 17. října roku 1905 ve Stříbrnících u Kojetína.


Pocházel z rolnické rodiny. Studentská léta proží­val na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, odkud po maturitě vstoupil do olomouckého kněžského semináře. Po ukončení bohosloví přijal v katedrále sv. Václava v Olomouci 5. července 1928 kněžské svěcení z rukou moravského met­ropolity arcibiskupa Leopolda Prečana.

 

Za dru­hé světové války měl údajně potíže s gestapem a byl krátce vězněn. V poválečných poměrech se stal místopředsedou ONV v Kroměříži a poslancem Zemského národního výboru v Brně. Jeho postoje a činnosti v době počátku komunistické diktatury na přelo­mu 40. a 50. let minulého století: je známo, že strávil nějakou dobu ve vyšetřovací vaz­bě, ale rovněž se jako svědek účastnil poli­tického procesu s olomouckým světícím biskupem Stanislavem Zelou.

Po působení v různých farnostech (mj. na Velehradě) se stává v roce 1969 kapitulním vikářem.
28. února 1973 papež Pavel VI. jmenoval Josefa Vranu titulámím biskupem oktabijským a apoš­tolským administrátorem olomoucké arcidiecéze. Jeho jmenování bylo výsledkem státní politiky vůči katolické církvi a tzv. východní politi­ky Svatého stolce. Jmenování apoštolské­ho administrátora olomoucké arcidiecéze (od smrti arcibiskupa Matochy v roce 1961 byla olomoucká arcidiecéze bez pastýře) bylo nepochybně výsledkem vzájemných kompromisů mezi církví a státem, ale určitě svoji roli sehrály i neskrývané ambice Jo­sefa Vrany. Již v meziválečném období se projevoval jako pracovitý a cílevědomý diplomat s ”episcopálními touhami”.

Biskupské svěcení přijal od arcibiskupa Agostina Casaroliho jako zá­stupce Svatého stolce za asistence bisku­pů Štěpána Trochty a Františka Tomáška v neděli 4. března 1973 v olomoucké kated­rále.
Předepsaný slib věrnosti Československé socialistické republice složil nový biskup Josef Vrana už 6. března, a to do rukou mís­topředsedy vlády ČSSR a předsedy vlády ČSR Josefa Korčáka za účasti dalších poli­tických činitelů ve Španělském sále Praž­ského hradu. Tento akt nutno považovat pouze za standardní a zcela formální.

Mno­hem problematičtější byly Vranovy aktivi­ty v kolaborantském Sdružení katolické­ho duchovenstva Pacem in terris (předse­da v ČSR, na funkci musel rezignovat před biskupským jmenováním). Toto hnutí na začátku normalizace nahradilo Mírové hnu­tí katolického duchovenstva rozpuštěné v roce 1968.
Známé jsou i Vranovy nega­tivní reakce (avšak stejně také nelibost arcibisku­pa Casaroliho) na projevy poutníků při cyrilometodějské pouti na Velehradě v roce 1985 (nebo audiopořad zde). To, co považovali Vrana a Casaroli spolu s ministry kultury ČSSR za nezodpovědnost, bylo vyslovenou provokací státních orgá­nů, které vyhlásili na Velehradě mírovou slavnost, místo důstojné oslavy 1100. vý­ročí smrti sv. Metoděje.

Za doby Vranova episkopátu došlo však v olomoucké arcidiecézi také k mnoha vý­znamným počinům náboženským, církev­ním, kulturním a společenským. K mnohým dal nepochybně podnět sám. Ostatní byly iniciovány nebo přímo provedeny jeho podřízenými a kněžími ve farnostech. Jako biskup, hlava diecéze, nese za ně odpověd­nost i pochvalu. Z mnoha akcí připomeň­me úpravy diecézních hranic v souladu s hranicemi státu. Při setkání s papežem Janem Pavlem II. do­sáhl prohlášení poutního kostela Panny Marie na Svatém Hostýne za basiliku minor.

Mons. Josef Vrana zemřel náhle 30. listopadu 1987 ve svém bytě v arcibiskup­ské rezidenci. Pocho­ván byl 7. prosince v katedrále sv. Václava v Olomouci v kapli pod jižní novogotickou věží, kde již před ním spočinuli tři jeho před­chůdci.

Před soud Boží již biskup Vrana předstoupil. Souzení historiky ho tepr­ve čeká. Co vykonal dobře, bude po záslu­ze pochváleno, co špatného, to musí být odmítnuto.
Kdo z nás však mohl nahléd­nout do jeho srdce a duše?
Kdo má právo ho odsoudit, odmítnout nebo alespoň za­rytě mlčet?
Usilujme raději o to, abychom se všichni i s ním setkali jednou v radosti našeho Pána.

Zdroj: Podle Oldin 10/2005  Prof. PhDr. Miloslav Pojsl
vedoucí katedry církevních dějin a dějin křesťanského umění CMTF UP Olomouc

Dovolím si také osobní poznámku. Biskup Vrana mě biřmoval (r.1981) a také jsem jej žádal o vstup do kněžského semináře v lednu 1987, kam jsem se pak (Bohu díky!) nedostal.  On, ač politicky a církevně nekorektní, byl lidský. Hledám svůj vztah k této rozporuplné osobě, v níž - jakožto nástupci apoštolů - ke mně také promlouval Ježíš a skrze nějž jsem přijal obdarování Duchem svatým...

Máte-li ještě chvilku času, přečtěte si také osobní vzpomínku arcibiskupa Graubnera:

Vzpomínky na biskupa Josefa Vranu

Není mým úkolem hodnotit ani soudit, pro­tože jediným spravedlivým soudcem je Bůh. Nám řekl Pán: Nesuďte. Proto při stém výročí jeho narození nabízím jen střípky vzpomínek na otce biskupa Josefa Vranu. Jeho prostřednictvím jsem přijal jáhenské i kněžské svěcení.

Když jsem v devadesátém roce přišel do Olomouce, ukazoval mi jednoho dne pan arcibiskup Vaňák sedm odposloucháva­cích zařízení, která přišli specialisté vymontovat z biskupovy pracovny, přijímacího pokoje a jídelny. Našli je snadno, vždyť sami je tam montovali. Z těchto míst šlo vedení do telefonní ústředny, která bývala zajímavě poruchová, takže tam musel pra­videlně každý týden chodit odborník, ovšem kvůli odposlechu. A to se říkalo, že pan biskup Vrana měl prý důvěru úřadů. Takhle mu věřili!

Mezi kněžími na schůzích byl pan biskup jiný, než když ho pozvali mladí knězi do kaplanky. Tam se zdálo, že se nehlídá, že se cítí svobodně, dobře a zřejmě ukazuje radost z nadšení a aktivity mladých knězi. Tam nás povzbuzoval. Záleželo mu na li­turgické výchově kněží a připravených materiálech pro kněžské konference, či homiletických pomůckách a pastoračních programech jako Mariánský rok, či Rok Bible, kde se aktivně zúčastňoval pracov­ních porad.

Jednou jsem ho obdivoval. Bylo to při se­tkání kněží, kteří připravují biřmování ve svých farnostech. Biskup se právě vrátil z Říma, kde se jednalo kromě jiného o zá­kazu Pacem in terris (PIT). Pro špatné počasí v Praze muselo přistát letadlo v Bra­tislavě, a proto se nekonal pravidelný roz­hovor se státními úředníky po návratu. Několikrát nám jasně opakoval: „Zákaz člen­ství v PIT se týká nás biskupů, kněží ne, ale vy vidíte náš příklad. My se distancu­jeme. Vy vidíte náš příklad.“ Při tom v rytmu řeči tloukl po rameně krajského předsedu PIT, který seděl nejblíže. Před koncem se­tkání biskupa odvolali kvůli návštěvě z Prahy. Od té doby už tak nemluvil.

Když jsem ho přivítal ve své farnosti, kam přijel biřmovat, oznamoval mi hned na schodech: „Nedalo se nic dělat, budeš se stěhovat. Nevím, co proti tobě pořád mají, ale nešlo tě uhájit.“
„Když se nedalo, nedalo, nemožné se žádat nedá,“ říkám na to.

Viděl jsem, že mu záleží na dobrém obsaze­ní farností a trápí se tím, že nemá možnost to proti státní moci prosadit. Nejednou na něho vzpomínám, když za snadnějších po­litických podmínek něco nedokážeme vyjednat.

Mons. Jan Graubner, arcibiskup

 

 

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka