Jean Henri Dunant

před 100 lety zemřel muž, který pod heslem "Tutti fratelli!" zakládal Mezinárodní červený kříž.

Jean Henri Dunant se narodil 8. května 1828 v Ženevě v rodině významného ženevského obchodníka. Jeho rodina byla kalvínského vyznání a podporovala péči o sociálně slabé. V osmnácti letech se zapojil v ženevských dobročinných akcích. Je jistě zajímavé, že v roce 1847 se svými přáteli založil společenství mladých lidí, kteří se setkávali při studiu Bible a pomoci chudým, označovaný jako “čtvrteční společnost“. Často také navštěvoval uvězněné.
25. června 1859 byl svědkem krvavé bitvy u Solferina, Zcela otřesený Dunant začal organizovat pomoc raněným mezi místními obyvateli, zvláště mezi ženami a dívkami, která spočívala především v obstarávání vody a jídla, v povzbuzování a v pomoci školenému zdravotnickému personálu při ošetřování raněných a nemocných vojáků. Lékaři postrádali zdravotnický materiál a Dunant zařídil nákup potřebného materiálu a pomáhal stavět polní nemocnice. Přesvědčoval obyvatele, aby pomohli potřebným bez ohledu na to, ke které straně konfliktu patřili, a používal při tom slogan „Tutti fratelli“ (Všichni jsou bratři).  
Na základě svých dojmů napsal v roce 1862 knihu Vzpomínky na Solferino.

Navrhl založit mezinárodní organizaci na pomoc raněným vojákům a uzavřít mezinárodní dohodu o jejich ochraně. 17. února 1863 v Ženevě byl spoluzakladatelem tzv. „výboru pěti“, na prvním zasedání nazvaném Stálý mezinárodní výbor pro pomoc raněným, který společně s ním tvořili Guillaume Henri Dufour, Louis Appia, Theodore Maunior a Gustave Moynier.
Ve dnech 26. - 29. října 1863 se v Ženevě konala konference, které se účastnili zástupci šestnácti evropských zemí. Čtyřdenní konference skončila velkým úspěchem: byl položen ideový i právní základ Společností Červeného kříže, kterým ovšem tehdy byl dáván název pomocných Společností pro ošetřování raněných. Na konferenci byl založen Mezinárodní výbor Červeného kříže, což je považováno za počátek celosvětového hnutí Červeného kříže. Účastníci konference se shodli i na emblému budoucí mezinárodní organizace. Po řadě úvah byl navržen barevný protiklad státní vlajky Švýcarska, kde se organizace zrodila - červený kříž v bílém poli. Toto datum je považováno za počátek celosvětového hnutí Červeného kříže. Pomocné národní společnosti Červeného kříže byly postupně ustavovány i v dalších zemích, nikoliv bez problémů. Ke zrychlenému zakládání národních pomocných Společností významně přispěla také tzv. dánská válka, která vypukla 1. února 1864.

23. srpna 1864 byla podepsána první z tzv. ženevských konvencí - Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných v polních armádách. V jejích 10 preambulích bylo mj. ustaveno, že ambulance a vojenské nemocnice se pokládají zaneutrální a válčící strany je budou šetřit, dokud jsou v nich nemocní a ranění. Do konce roku 1864 první Ženevskou úmluvu ratifikovalo celkem 10 zemí: Francie, Švýcarsko, Belgie, Nizozemsko, Itálie, Španělsko, Švédsko, Norsko, Dánsko a Bádenské velkovévodství.

Pro neshody s ostatními v roce 1864 se Dunant na další společnou činnost rezignoval.
Mimojiné v tom sehrála jeho neúspěšná obchodní a podnikatelská činnost, která jej v roce 1867 přivedla ke krachu a k vyhlášení konkurzu na jeho společnost, která měla v Alžírsku stavět mlýny. Pro Henriho Dunanta, který celý svůj dosavadní život zasvětil tomu, že pomáhal druhým, bylo nejtragičtější, že obchodní krach nepostihl jen jeho, ale že do zkázy strhl i jiné, mnohdy své osobní přátele, kteří mu pomáhali se zakládáním Červeného kříže. Svou osobní situaci popisuje ve svých Pamětech takto: „Noci jsem musel trávit pod širým nebem, protože jsem nebyl schopen zaplatit ani za skromný pokoj  ... jinak nezbylo než jít do nádražní čekárny …“.
Bylo mu necelých čtyřicet let, ale konvenční ženevská společnost jej doslova pohřbila zaživa. Byl ještě mladý na to, aby žil z předchozí slávy, ale příliš starý a unavený, než aby začínal znovu. On sám byl člověk nepraktický a postrádal obchodního ducha. Dunant se sám ocitl v bídě a samotě. Musel žít dále v cizině, nejčastěji v Paříži, kterou předtím tak rád a často navštěvoval. Nyní tam ale byl za zcela změněných podmínek. Nastaly pro něj smutné časy, na které ve svých Pamětech vzpomíná takto: „… Žil jsem životem nejskromnějším a prožíval skutečnou bídu. Byl jsem z těch, kteří černí svůj oděv inkoustem péra a bílí límec své košile křídou. Kteří vkládají papír do použitého klobouku, jenž se stal velkým, a do jejichž obuvi teče voda. Jimž je odepřen úvěr v krčmě, kde jedí, a odepřen klíč od domu, kde bydlí, poněvadž nemohou platit nájem. Kteří uléhají často bez světla a jimž topivo poskytuje více kouře nežli tepla. Viděl jsem rozpadávatise své prádlo, aniž jsem je mohl obnovit. Jednou jsem prodlel dvě noci pod širým nebem, neodvažuje se vstoupit do svého bytu, umístěného v nejskromnější části Paříže - kde jsem bydlel tři roky - poněvadž jsem nemohl zaplatit činži. Abych si přece jen trochu odpočinul a zdříml …, neměl jsem jiné možnosti, nežli se odebrat do nádražní čekárny, která byla otevřena po celou noc …“. V dnešní terminologii bychom jej v tomto období jeho života označili za bezdomovce.
Toto období bylo pro něj o to krušnější, protože pocházel z dobře situované ženevské rodiny, žil od dětství a mládí v poměrném přepychu a dostatku a najednou jej postihl pád do největší chudoby. V letech 1868 až 1870 mizí z dohledu, zapadl, není o něm mnoho zpráv. A možná by zcela upadl v zapomnění, kdyby nebyla přišla událost, která jej znovu na chvíli vynesla do popředí a umožnila mu pokračovat v jeho humánní práci.
Byla to v roce 1870 prusko-francouzská válka. Henri Dunanta,  aby vystoupil opět do popředí a pustil se horečně do práce. Doba si vyžadovala opět milosrdného samaritána. Naštěstí krach jeho alžírského obchodování nepostihl příliš okruh jeho pařížských přátel a v této pro Francii tak těžké chvíli také vzpomínky na minulost poněkud ustoupily stranou. Při zajišťování svých horečných aktivit se Henri Dunant znovu dostal do rozporu s Mezinárodním výborem pro pomoc raněným v Ženevě, vedeným Moynierem. Podle názoru výboru měl totiž Červený kříž sloužit pouze jako technická organizace pro vyklizení bojiště po bitvě, zatímco Dunant mnohem naléhavěji cítil i potřebu bojovat proti válce samé.
V revoluční době vlády Pařížské komuny byl Dunant dokonce ohrožen na životě. Hrozila mu smrt zastřelením. Pařížané byli tehdy velmi podezřívaví k cizincům a Dunant nijak neskrýval, že je Švýcarem. Jednou byl dokonce zatčen, obviněn z anarchismu. nihilismu, špionáže a považován dokonce za jednoho z vůdců Internacionály. Byl to ovšem důsledek nedorozumění, které vzniklo z Dunantova členství v „International Commitee“ Červeného kříže.

V červenci 1887 se přestěhoval do Heidenu na břehu Bodamského jezera, kde pak strávil zbytek svého života. Jeho zdraví bylo značně podlomené a nakonec strávil posledních dvacet let svého života v nemocnici a v léčebně. V roce 1901 obdržel spolu s Frédéricem Passym první udělenou Nobelovu cenu za mír za svůj podíl při založení Mezinárodního hnutí Červeného kříže a za podnět k ženevským konvencím.
Zemřel 30. října 1910, podle jeho přání bez všech poct proběhla kremace a je pohřben na hřbitově v Sihlfeldu v Curychu.
Den jeho narozenin je slaven jako Světový den Červeného kříže a Červeného půlměsíce.

Zdroj: http://ireferaty.lidovky.cz/100/5076/Henri-Dunant
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jean_Henri_Dunant

Podrobný životopis najdete na stránkách červeného kříže:
http://www.cervenykriz.eu/cz/edicehnuti/dunant.pdf