Každý má svého anděla.

To je radostná zvěst biblických příběhů. A takové je i poznání duchovní tradice. ...

Andělé nám prostředkují zkušenost, že jsme zvláštním způsobem chráněni a skryti. Nikdy nejsme sami. Andělé nás provázejí ve všech situacích našeho života. (Anselm Grün, Každý má svého anděla; KNA 2000)

S anděly vytváříme jeden stvořený svět, jak to vyjádřil Khalil Gibran: „První Boží myšlenkou byl anděl. Prvním Božím slovem byl člověk.“ Tuto pravdu vždy opakujeme ve Vyznání víry: „Věřím jednoho Boha, ... Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného.“ A k tomuto neviditelnému světu andělů směřujeme, když se – jen o málo menší než jsou andělé (srv. Žl 8,6) – spolu s nimi účastníme liturgie ve světě viditelném. (Z. Ziolkowski; O andělech; KNA 2002)

Od svého počátku až k hodině smrti je lidský život obklopen ochranou andělů a jejich přímluvou. „Každý věřící má u sebe anděla jako ochránce a pastýře, aby ho vedl k životu.“ Křesťanský život má již zde na zemi ve víře podíl na blaženém společenství andělů a lidí sjednocených v Bohu. (KKC 336)

Rozdíl mezi člověkem a andělem je jasnej. Většina anděla je uvnitř a většina člověka je zvenčí. (Fynn;  Pane Bůh, tady Anna; KNA 2000)

----------------------

Chci vás dnes pozvat do čtenářského koutku a nabídnout vám kapitolu z knihy Anselma Grüna Každý má svého anděla

Anděl, který nás povolává

V knize Soudců povolává Bůh opětovně lidi, kteří osvobozují Izrael z nouze a útlaku Filišťanů a Midjánců. Midjánci každoročně ničí Izraelitům úrodu a lid chudne. Bůh proto pošle svého anděla ke Gedeónovi: "Hospodinův posel se mu ukázal a oslovil jej: Hospodin s tebou, slavný bohatýre! Gedeón mu odpověděl: Dovol, můj pane, je-li s námi Hospodin, proč nás tohle všechno potkává?" (Sd 6,12n). Když mu anděl uloží, aby silou, kterou mu Bůh dal, osvobodil Izrael z rukou Midjánců, namítá: "Dovol, prosím, pane, jak bych mohl Izraele vysvobodit? Můj rod je v Manasesovi nejslabší a já jsem v otcovském domě nejnepatrnější" (Sd 6,15). Ale anděl nepovolí: "Protože já budu s tebou, pobiješ Midjánce jako jediného muže" (Sd 6,16). Gedeón přináší andělovi maso a chléb, aby ho pohostil. Ten se dotkne darů svou holí. Náhle sestoupí s nebe oheň a všechno pohltí. Anděl zmizel. Tu Gedeón zřídí oltář a nazve jej: "Hospodin je pokoj!" (Sd 6,24).

Anděl Gedeónovi slibuje, že s ním bude sám Bůh. Ale skutečnost, kterou Gedeón zakouší, je zcela jiná. Všude kolem jen útlak. Po hojivé a pomáhající Boží blízkosti ani potuchy. Mnoho lidí nemůže uvěřit v Boha, protože nevidí důkazy jeho pomoci. Cítí se sami, ustrkovaní, vykořisťovaní, urážení, bezmocní. Nikdo nezasáhne, aby jim pomohl. Uprchlíci z Kosova a Rwandy nemohou uvěřit, že je Bůh s nimi. Ptají se spolu s Gedeónem: "Proč nás to potkalo?" Anděl se nesnaží Gedeónovi vymluvit, že je situace nesnesitelná, nýbrž povolává ho a posílá, aby sám odstranil útlak. On má vyřešit fatální situaci. Jeví se to jako nerealistické. A Gedeón se proti tomu právem ohrazuje. On jako nejmladší z nejslabšího rodu přece nemá žádnou šanci Izraeli pomoci. Ale s tímto argumentem anděl nesouhlasí. Posílá jej, pověřuje ho úkolem. Dovolává se síly, kterou muž dostane od Boha, a slibuje mu vítězství, protože s ním bude sám Bůh.

Tento andělský příběh nám připomíná situaci dětí, které zakoušejí násilí a útlak a které nemají žádnou šanci se bránit. Jsou olupovány o úspěch, o žeň. Když se dítěti něco podaří, není pochváleno. Naopak - dítěti je bráno všechno, co v něm roste. Rodiče to potřebují pro sebe. Nehodnotí dítě, má-li úspěch, nýbrž užijí toho pro vlastní potřebu. nejsou v kontaktu s dítětem. Jen když přijde návštěva, je předváděno jako ukázkové dítě. Musí ukázat, co umí. Musí přednést básničku nebo něco zazpívat - ať chce nebo ne. Potřeba dítěte není zohledněna, rodiče zajímá jen "sklizeň", to, co jejich potomek umí. Tím se totiž mohou rodiče před návštěvou pochlubit. Anděl nechrání dítě před takovým stavem věcí, nýbrž volá je k tomu, aby samo přiložilo ruku k dílu a samo se vymanilo z útisku. To zní nerealisticky. Dítě ovšem nemůže situaci rodiny zcela změnit. Ale anděl mu dává odvahu, aby vzalo otěže do rukou a staralo se samo o sebe. Anděl je při něm právě tehdy, odváží-li se dítě samo osvobodit z útlaku. Anděl ukazuje na to, co je v dítěti nezranitelné, co nemůže být zasaženo útiskem jeho okolí. Anděl stojí dítěti po boku, takže samo vytváří strategie směřující k osvobození.

Během duchovního doprovodu mi dospělí opětovně vyprávějí o svých strategiích, s jejichž pomocí se jako děti uvolňovali z nadměrného tlaku. Jedna žena chodila jako dítě na pole a zavrtávala se do sena. Jiné děvče utíkalo do kostela a tam hledalo útěchu u Panny Marie. Další dítě se skrývalo na půdě. Tam byl jeho tajný úkryt, v němž si hrálo. Tam se cítilo volné. Tam se k němu žádný útlak nedostal. Jistá žena mi vyprávěla, jak se vždy, když se jí nedařilo dobře, stáhla do lesa. Les byl jejím útočištěm. Věřila, že tam s ní jsou andělé. Ptáme-li se, proč děti vyvíjejí takové osvobozovací strategie, lze to velmi dobře vysvětlit obrazem anděla. Anděl dítě vší silou nabádá, aby činilo to, co mu dělá dobře, aby se staralo samo o sebe, aby si vytvořilo ochranný prostor, který mu pomůže v napjatých situacích přežít. Anděl posílá dítě do boje. Ne do boje proti rodičům, protože zde by prohrálo. Přece však jde o boj směřující k osvobození, k nalezení či vybudování prostoru, který dítě z moci rodičů osvobodí. Místo naříkání nad útlakem posílá anděl dítě do boje za sebe samé, za svou svobodu.

Stěžují-li si dospělí na to, že se cítí bezmocní, že u firmy prožívají "mobbing", což je dráždí, že jsou svými příbuznými a známými stále uráženi a že je jejich manželský partner utiskuje, pak by měli hledat anděla, který povolává. Přes všechen útlak v sobě mají sílu, která stačí k osvobození od vnějších uzurpátorů. A mají na své straně anděla. Ve svém boji za vlastní osvobození nejsou sami. Anděl aktivuje v člověku síly. Vyzývá jej, aby hledal strategie, jak se vymanit z tíživé moci druhých. Místo abychom se tvářili jako bezbranné oběti,měli bychom navázat kontakt se svou agresivitou a bojovat sami za sebe. Jakkoli zdánlivě nemáme žádné šance, přesto něčeho dosáhneme. Anděl, který nás povolává, bojuje s námi.

----------------------

Druhý text, který vám nabídnu, je povídka z knihy Jindřicha Tioka Kamarád anděl

Na podlaze presbytáře farního kostela v Rudislavi ležel silný koberec. Při chůzi na něm bylo znatelné, že jsou  kachličky pod ním uvolněné a houpají se. Pan farář nejspíš nic nepozoroval. Kostelník sice ano, ale raději o tom nemluvil. Měl i bez toho starostí dostatek. Často i po večerní pobožnosti zůstával dobrou hodinu v kostele, zaléval květiny, třídil zpěvníky, čistil svícny.
Jednou v sobotu večer, v říjnu, mohlo být už po osmé, panovalo všude nezvyklé ticho. Kostelník v sakristii chystal ornát v zelené barvě pro bohoslužby následující neděle. Náhle uslyšel jakoby z temné chodbičky, vedoucí ke schodům na kůr: „Měl bys spravit kachličky u oltáře.“ Ztuhl a trochu se bál. Ovšem také si hned uvědomil spravedlivý požadavek těch slov a zastyděl se. Kdo mu to připomínal? Nějaké zjevení? Jemu?
Raději rychle skončil práci a spěchal domů. Hlavně přemýšlel. Nebyl žádný nevzdělanec. Hodně četl a nyní si zakrátko vzpomněl, jak jeho křestní patron, svatý František z Assissi, jednou uslyšel hlas ve zpustlém kostele, vyzývající ho, aby stavbu opravil. A jak ten hlas vlastně chtěl, aby serafínský světec napravil život v Církvi.  Vida, tudy na to. Uvolněné dlaždice, nepevná podlaha, znamenala určitě labilní postavení duchovní správy u nich v městečku. Bylo to jasné: Pan farář má nejistou půdu pod nohama. Lidé si ho neváží, je to s ním špatné.
Kostelník byl muž činu. Hned nazítří po ránu napadl babky jdoucí na mši, že pana faráře neberou dost opravdově, málo se modlí, nedbají pokynů pro úklid kostela a ke zpovědi chodí zřídka. Podobně zrychtoval ministranty. Babky rozhorleně drmolily, kluci se pošklebovali, ale vizionář nedbal. Po mši pohovořil o neblahé situaci s několika sousedy a odpoledne navštívil činitele farní rady.
Lidé byli šokováni, otráveně vrtěli hlavami a pan farář, který se o akcích svého spolupracovníka brzy dozvěděl, málem zoufale se snažil přimět kostelníka k soukromému rozhovoru. Ten však neměl čas a snažil se stále usilovněji.
Po týdnu, když byl opět takový tichý večer a horlivý muž uklízel v sakristii, uslyšel znovu hlas, který mu říkal: „Poslechni, ty jsi sice František, ale ne z Assissi a sotva svatý. Přestaň rýt do lidí a oprav ty dlaždice.“
Kostelník ustrnul víc než předešle. Vrhl se do chodbičky, avšak tam byla jen socha velikého anděla, která se v kostele nikam nehodila postavit.

----------------------

Nakonec se můžete nechat inspirovat slovy modlitby z díla moudrého reba Nachmana, Likutey Moharan (sebrané učení rabiho Nachmana).

Dosažení plnosti

Soucitný Bože,
léčiteli mého těla,
léčiteli mé duše,
uzdrav mne.
Posil mé churavé tělo,
utiš mé bolavé srdce,
poskládej dohromady
mou roztříštěnou
existenci.
Udělej ze mne
úplnou bytost

(LM 1:163, in Vlídná zbraň, Volvox Globator 2007)