Třetí konstantinopolský koncil

zasedal od 7. listopadu 680 do 16. září 681.

Koncil obnovil jednotu východní a západní církve odsouzením monotheletismu (tj. že Ježíš Kristus má jen jednu vůli), rozhodnutím, že Kristus má vůle dvě.
Bylo sepsáno toto vyznání víry:
…Rovněž prohlašujeme, že je (v Ježíši Kristu) dvojí vůle a dvojí působení přirozeností, nerozdělené, beze změny, nedělitelné a nesmísitelné dle učení svatých otců. Tyto dvě přirozené vůle nejsou vzájemně protikladné, jak tvrdí heretikové, nýbrž jeho lidská vůle následuje jeho božskou a všemohoucí vůli – bez odporu nebo neochoty, ale v její podřízenosti…
Věříme, že náš Pán Ježíš Kristus je jedním z Trojice a naším pravým Bohem i po svém vtělení. Pravíme, že se obě jeho přirozenosti projevují skrze jeho jedinou hypostazi, v níž nejen činil zázraky, ale i snášel utrpení po celou dobu svého vtělení. A toto nebylo pouze zdáním, ale skutečností, kvůli rozdílnosti přirozeností, jež se musí projevit v téže jediné hypostazi. A tak, byť spojené, přece každá z přirozeností chce a činí věci jí vlastní, a to bez vzájemného rozdělování nebo směšování. Proto vyznáváme dvojí vůli a dvojí působení, spojující se spolu ke spáse lidského roku.

Mezi hlavní teologické argumenty pro učení o dvojí vůli Ježíše Krista patřilo, že z dvojí přirozenosti musí nutně vyplývat i dvojí vůle. Protože ti, kteří by zastávali učení o jedné vůli, by museli nutně říci, že Kristova vůle byla buď božská nebo lidská nebo vzniklá spojením obou, smíšená nebo spletená nebo že má Kristus jedinou vůli a jediné působení, které vychází z jeho jediné složené přirozenosti. Každá z těchto alternativ je v protikladu s chalcedonským učením o tom, že rozlišovací vlastnosti obou přirozeností (to, čím se od sebe obě přirozenosti odlišují) musí být zachovány. Učení o dvojí vůli je tedy pouze důsledkem učení chalcedonského koncilu o dvojí přirozenosti v Ježíši Kristu.

Bez lidské vůle by Ježíšova lidská přirozenost nebyla úplná a on by nebyl pravým člověkem. Bez lidské vůle by nebylo lidské poslušnosti a statečnosti. Tak by nám přestal Ježíš být vzorem a příkladem. Kdyby neměl lidskou vůli, nemohli bychom říci „byl zkoušen ve všem tak, jako my“ (Žid 4,15).

3. konstantinopolský koncil ukončuje vývoj raného učení církve o osobě Ježíše Krista. Byl také posledním pokusem o usmíření monofyzitů na Východě.

Honoriova otázka
Mezi příznivci monotheletismu, kteří byli odsouzeni na 6. ekumenickém koncilu, byl také papež Honorius I. (625-638)Na koncilu se řešila zásadní otázkaí: Byl Honorius odsouzen, protože byl přívržencem bludné nauky (tedy kacíř) nebo pro svoji bezstarostnost a nedbalost v této otázce víry? Odpověď dal papež Lev II. (682-683), když usne­sení koncilu sice potvrdil, ale svého předchůdce obvinil jen z nedbalosti při potírání bludu a tím omezil rozsudek koncilu.

Monoteletismus
Učení o jedné vůli v Ježíši Kristu vzniklo ve snaze o smíření s monofyzity. Konstantinopolský patriarcha Sergios se snažil prosadit formulaci, že Ježíš Kristus měj jednu boholidskou působnost (energii), kterou konal božské a lidské skutky. Díky tomu došlo na nějaký čas ke sjednocení s Egyptem. Proti Sergiovu učení se ozvaly především námitky jeruzalémského patriarchy. Sergios na ně reagoval vyhlášením učení o jedné vůli v Ježíši Kristu.
Římský papež Honorius souhlasil a vydal roku 638 tzv. Výklad víry, ve kterém zakazoval diskuse o jedné nebo dvou působnostech Ježíše Krista. Nový papež Jan IV. však monoteletismus odsoudil, stejně jako další papež Martin. V Římě existoval odpor proti monoteletismu až do episkopátu papeže Agathona (678–681), který přesvědčil císaře o nutnosti svolání koncilu.

Zdroj: www2.tf.jcu.cz/public/projects/zivot/obs/ekniha/dejinkon3.doc
http://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=502
Z knihy Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990.