Vyhlášení první křížové výpravy

27. 11. 2010 0:12
Rubrika: události

Dne 27. 11. 1095 byla papežem Urbanem II. vyhlášena křížová výprava do Svaté země.


Stalo se tak po skončení Clermontského koncilu. Již dříve obdržel papež zprávu od byzantského císaře Alexia s prosbou o pomoc. Tou dobou bylo území západní Asie okupováno tureckými nájezdníky. Papež se obával, že by Turci mohli začít ohrožovat i západní (katolickou) Evropu. Další jeho pohnutkou bylo například upevnění církevní vážnosti.

 

Bezprostředně po vyhlášení výpravy propuklo všeobecné nadšení a mnoho významných šlechticů přislíbilo svou účast. Neméně nadšen byl i prostý lid, podněcovaný především kazatelem Petrem Poustevníkem. Můžeme tak vlastně mluvit o dvou výpravách - rytířů a prostého lidu. I když to pravděpodobně nebylo původním papežovým záměrem, cíl výpravy se zaměřil hlavně na osvobození Jerusaléma, který byl taktéž dobyt Turky, kteří nedovolovali vstup křesťanům do města.

Roku 1096 vyrazily první skupinky chudých poutníků, velmi často i neozbrojených a bez bojových zkušeností. V čele většinou stálo několik příslušníků nižší šlechty, nebo v případě poutníků z porýní - Petr Poustevník. Jedno se spíše o neuspořádané houfy bez valné kázně, které už cestou ve fanatickém zápalu pořádaly pogromy na židy (například i v Praze) a už v Uhersku (které patřilo mezi křesťanské země) rabovali vesnice kvůli potravinám, neboť nebyli na dlouhou cestou dostatečně připraveni. V průvodu byly i ženy a děti. Prostý středověký člověk neměl vůbec žádnou představu o vzdálenostech, a tak když děti uviděly nějaké větší město, už se ptaly, zda už jsou u Jerusaléma, ačkoliv ještě byly ve své zemi. Ani jejich rodiče většinou neměli tušení, na jak dlouhou cestu se vypravili.

V létě dorazili ke Konstantinopoli. Císař jasně viděl, že toto vojsko se Turkům nemůže postavit, ale jelikož nedisciplinovaní poutníci rabovali i na území svého spojence, zřídil jim provizorní tábor, kde měli počkat na výpravu rytířů. Čekání bylo však především šlechtě dlouhé a tak plenili okolí a dokonce se utkali i s Turky kolem Nikáie, kde nabrali nemalou kořist. Když se o tom dozvěděla chudina, vyrazila také směrem k Nikáii, i přes důrazné protesty svých předáků. U Nikáje potom byli totálně rozprášeni, ženy a děti prodány do otroctví. Jen málo křesťanům se podařilo zachránit, ty ubytoval císař Alexios poblíž Konstantinopole, ale zbraně jim raději odebral.

Tou dobou se v Clermontu formovala výprava rytířů. Ta bylo o mnoho ukázněnější a samozřejmě lépe vybavená na cestu, která se sice bez nepokojů úplně neobešla, ale velitelé jednotlivých skupiny si dovedli zjednat pořádek při přechodu cizími územími až do Byzantské říše. Společně s křižáky vyrazily na východ oddíly byzantské armády.

Tažení rytířů křížové výpravy je notoricky známé, a proto jejich putování jenom stručně shrneme. Na jaře roku 1098 začalo obléhání Nikái. Okupovaným přišlo na pomoc vojsko v čele se sultánem Arslanem, které však bylo, i přes těžké ztráty v řadách křesťanů, poraženo a stáhlo se do vnitrozemí. V létě se Nikáia vzdala a křižákům se otevřela cesta do Malé Asie. Při dalším postupu se ještě střetli se sultánovým vojskem, ale i přes ztráty a pro většinu rytířů nezvyklou taktiku tureckých jízdních lučišníků dokázali zvítězit.

Křižáci byli především sužováni nedostatkem vody a horkem, které v létě v těchto končinách panovalo. Běžný rytíř na sobě měl až několik desítek kilogramů brnění, které s ve slunečním žáru rozpálilo natolik, že docházelo k popáleninám při kontaktu s pokožkou. Traduje se, že právě tady vznikly oděvy přes brnění (zejména varkoče) (mezi další tradiční rytířské "vynálezy", které pravděpodobně pocházejí z tohoto období, je považována heraldika, protože toto velké vojsko ji potřebovalo kvůli orientaci). Také byli pod neustálými tureckými přepady. I přes to si armáda zachovávala dobrou morálku.

Mezi další významné obléhání patřilo obléhní Antiochie v červnu 1098. Táhlo se osm měsíců a křižáci začali klesat nejen na těle, ale hlavně na duchu. Morálka šla nebezpečně dolů. Tou dobou již nedostávali žádnou pomoc od Byzantiků, se kterými se rozhádali kvůli nedodržení slibu, že navrátí území dříve patřící Byzanci zpět. Neměli naději na žádné nové potraviny a vodu, zatímco obléhaní byli dobře zásobováni obojím. Navíc Antiochii přišly na pomoc početné turecké oddíly. Křižáci si však dokázali vynutit způsob boje, který ovládali, Turky porazili a prorazili i do města.

V létě roku 1099 křižáci doputovali pod hradby Jerusaléma. Situace podobná obléhání Antiochii se měla opakovat, proto bylo rozhodnuto, že se podnikne jeden mohutný útok na hradby, který se však nezdařil. Ani bojové odhodlání nemohlo vyvážit fakt, že křižáci na tento útok nebyli dostatečně vybaveni a byli ve výrazné početní menšině. Mnoho křižáků se vrátilo zpět do dobytých měst více na sever. Také se do tábora donesla zpráva, že Egypt vyráží Jerusalému na pomoc. Bylo tedy nutné Jerusalém dobýt co nejdříve.

Křesťanští duchovní začali kázat, že by se mělo vojsko zachovat podobně jako Jozue při obléhání Jericha. A tak se už tak hladovějící vojsko tři dny postilo a začalo bosé obcházet hradby za zvuků trumpet a zpěvu žalmů, k velkému pobavení obránců. Za necelých devět dní však bylo město dobyto pomocí obléhacích věží vyrobených z rozebraných lodí. Ve městě potom nastal masakr, kdy křesťané pobíjeli toho, kdo jim přišel pod ruku včetně žen a dětí. Rytíři byli v takové náladě, že je jejich vůdcové nedokázali udržet na uzdě. Po skončení krvavých jatek se šli rytíři bosí poklonit bazilice Svatého hrobu.

Takto začalo téměř dvě stě let historie Jerusalémského království. Názory na křížovou výpravu se velmi liší. Mnohými je považováno za loupežný nájezd krvelačných barbarů s vidinou mamonu. Pravda však bude spíše někde jinde. Jistě se mezi křižáky našli tací, kteří se na východ vydali za bohatstvím a novým panstvím, ale nemálo bylo těch, kteří s upřímnou vírou v srdci šli osvobodit místa, ke zemřel jejich spasitel. Jen těžko si lze představit, jak krvelačný loupežník vydrží nesnesitelné podmínky jako je nedostatek potravin, vody, horko... Další protikřižácký argument jsou ony jatka na místních po dobytí Jerusaléma. Avšak vžijme se do role vojáků, kteří už několik let putují pouští, mnozí jsou nemocní, strádají na těle i na duchu, obránci se jim vysmívají pro jejich víru atd. Nemíním nijak ospravedlňovat činy křižáků, které se mnohdy místním mohly zdát barbarské, ale ani muslimové neměli čistý štít a jen se snažím přijít na to, proč se křesťanští rytíři zachovali tak, jak se zachovali.

Zdroje:

Hrochovi Miroslav a Věra: Křižáci v Levantě, Mladá Fronta 1975
wikipedia.cz
wkipedia.com

(plus několik dalších tun knih, které jsem v průběhu několika poslechních let přečetl)

Sdílet

Komentáře

Podiven He he...

Honyczek Ja si rikal jestli to neni dalsi preklep :-D

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka