Jan Jelínek

3. 12. 2010 0:40
Rubrika: osobnosti

se narodil 19. května 1912 v městečku Zelově (Polsko).


Rodina pana Jelínka patřila k českým evangelíkům, kteří emigrovali roku 1742 do pruského Slezska, aby se vyhnuli náboženské perzekuci v českých zemích. Když byl Jan Jelínek malé dítě, jeho otec jel nejprve na rok za prací do Ameriky, po návratu byl povolán do carské armády a bojoval na straně Ruska v první světové válce. O dítě se starala maminka, která musela těžce pracovat na tkalcovském stavu, aby rodinu uživila. Také je podporoval dědeček Jersák. Maminka měla na Jana Jelínka velký vliv, byla hluboce věřící a ve víře vychovávala i svého syna, právě její formace ovlivnila jeho rozhodnutí stát se pastorem. Když se otec po válce vrátil domů, narodil se Janův mladší bratr Mirek. Rodiče pracovali jako domácí tkalci, otec byl velmi přísný a pietisticky nábožensky založený. Byl jsem vychováván bez otce, protože byl v první světové válce. Maminka o mne pečovala. Ona byla nábožensky hluboce zakořeněná. A tak mne opatrovala, s dědečkem. Tak já si na to mládí rád vzpomínám.“
Roku 1924 se prarodiče Jersákovi odstěhovali zpátky do Československa. Roku 1925 odjel třináctiletý Jan za nimi a dva roky pobýval „na černo“ v Československu a pracoval v dědečkově hospodářství v Suchdole nad Odrou. Po návratu do Zelova pracoval v české firmě Jan Sláma, kde byl zaměstnán také jeho otec. Firma se zabývala textilním průmyslem. Jan Jelínek brzy dostal na starost účetnictví. „Tak jsem se vrátil, protože otec potřeboval. Měl nějakou práci továrníka a potřeboval počitáře. A já na těch čtrnáct roků už jsem to dost uměl, takže pro mě nebylo těžké to počítat a vést (účetnictví).“
Ve zbožném rodinném prostředí zatoužil stát se kazatelem, proto roku 1931 odešel studovat Misijní školu v Olomouci. Školu ukončil roku 1935 a vrátil se do Zelova. Přijal dobrou pracovní nabídku a stal se ředitelem textilní továrny. Rovněž působil v místním evangelickém sboru. Pan Jelínek byl členem Českobratrské církve evangelické.
Roku 1937 Jan Jelínek přijal nabízené kazatelské místo na Volyni a stal se evangelickým kazatelem v Kupičově.  Jan Jelínek se věnoval své činnosti duchovního, ale také pomáhal svým bližním, jak jen bylo v jeho silách. Na faře tajně ukrýval pronásledované lidi bez rozdílu vyznání i národnosti. Ukrýval Židy před Němci, Poláky před banderovci a naopak banderovce a Ukrajince před Rusy. Ve všech případech riskoval vlastní život.
Roku 1942 se tam také oženil s paní Annou, která byla jeho věrnou společnicí po celý život. Spolu prožili všechny těžké chvíle a nebezpečí. Zemřela v březnu 2009.

 

Pan Jelínek vypráví, jak zachraňoval pronásledované: Právě pomáhal (jsem) nešťastným lidem (za války). Ale nejen těm, ale i tady za komunistů, když pronásledovali, tak jsem pomáhal lidem tak, aby mohli existovat. Taky jsem přivezl celý ešalon exulantů z Polska. Takže můj život byla práce. Při tom všem jsem si odseděl ten kriminál. Ale horší bylo to schovávání lidí a zachraňování lidí na Ukrajině jak tady ten kriminál. Protože tam člověk nevěděl, kdy ho zavřou, kdy se o vás dozvědí, proto to bylo nebezpečný. Ale jinak jsem to nemohl dělat, když jsem viděl, že trpí člověk. Zvlášť člověk (zraněný Polák), kterému zavraždili manželku a dvě dcery. Syn utekl. A ty jsem měl stále pod ochranou. A leželi v mým bytě. A banderovci přišli ke mně hledat. Ale slovo jistota. Jsem zachraňoval a pomáhal a pomohl, že ten pán se u mě vyléčil. Za to teď od Poláků dostávám, sice ne mnoho, ale i na to si Poláci vzpomněli a posílají mně vždycky nějaký ty polské zloté. Ale vím, že jsem dělal dobře, a můžu existovat dál.“
K zachránění zraněného Poláka dodává: Ne z mé církve, ale byl to Polák, katolík, že ano. Ale jsem to dělal… No zkrátka šel jsem a právě tu rodinu – toho muže (zraněného Poláka) a toho syna jsem zachránil. … Přišli banderovci ke mně hledat. A já jsem měl srdce tak pevné. Říkám: ‚Pojďte hledat.‘ Ve třetí místnosti ležel ten raněnej… A pak když přišli zase Sověti, tak jsem ty lidi (banderovce) zachraňoval a poslal jsem je do (Československa). Nejvíce Židům a Polákům jsem pomáhal.“

Kromě banderovců se musel potýkat také s Němci a Sověty. „Němci ani tak nehledali. Ale přišel, já jsem měl takové štěstí, že přišel Němec a věděl, že jsem proti komunistům. Tak se mnou byl. A zvlášť že jsem se staral o lidi. Ale nevěděl, o které lidi. Ale pak řekl, že jsem pomáhal Židům. A já říkám: ‚Židům? Lidem jsem pomáhal!‘ ‚Ne, Judům!‘ Já říkám: ‚Judy já neznám. Ale já znám lidi.‘ Čech, Polák, Ukrajinec. Ti Ukrajinci zabíjeli svoje lidi, protože chtěli mít Ukrajinu čistou jak slzu. Tak vždycky mně to dopadlo dobře.“ Pro záchranu lidí bylo třeba na sebe příliš neupozorňovat. „Když přišli moji nepřátelé – Němec, tak jsem mluvil proti bolševikům. A zase když byli bolševici, tak jsem mluvil proti Němcům. A ode mne odcházeli Němec i ti bolševici, že byli mírní. Já jsem se nehádal, jen jsem říkal pravdu. Když lidi trpěli, musel jsem pomáhat. To byl můj úkol.“ O ukrytých lidech vědělo v Kupičově jen několik nejbližších lidí, farníků, kteří panu Jelínkovi pomáhali zajišťovat skrývaným potraviny. Zásobování potravou bylo jedním z nejobtížnějších úkolů spojených s ukrýváním pronásledovaných osob. Často se při opatřování zásob podstupovalo značné riziko.

V roce 1944 vstoupil i se svou manželkou do československé zahraniční armády. Přestože onemocněl břišním tyfem a měl zdravotní problémy, zapojil se do boje za osvobození vlasti. Působil jako provianťák, jeho úkolem bylo zásobování československého dělostřeleckého pluku. Manželka pracovala na velitelství pluku, působila jako spojka. S dělostřeleckým plukem se účastnil bojů u Dukly a osvobozování Československa. Po válce byli manželé Jelínkovi v Rakovníku a Žatci demobilizováni. Jan Jelínek za války také absolvoval důstojnickou školu a odcházel z armády v hodnosti podporučíka a byl vyznamenán – Československým válečným křížem, medailí Za zásluhy II. stupně, ruskou medailí Za pobiedu nad Germanijej, Dukelskou pamětní medaile. Roku 1948 byl povýšen na poručíka v záloze.
Po válce se Jelínkovi usadili v Oráčově u Rakovníka. Pan Jelínek tam působil jako duchovní, jeho sbor byla Valeč, Podbořany. Území sboru bylo dost rozlehlé, takže při bohoslužbách pomáhala i paní Anna a další členové sboru. Pan Jelínek také působil jako důvěrník Československého zahraničního ústavu v Praze a staral se o repatriaci exulantů z Polska, Ukrajiny a SSSR. Pomáhal při návratu českých exulantů z rodného Zelova (i rodiče p. Jelínka) i Kupičova a Volyně. Několikrát se dopustil i podvodu s rodnými listy, aby pomohl utečencům a uchránil je před deportací zpět do SSSR.

Jan Jelínek nikdy nesouhlasil s komunismem. Na ukrajinské Volyni se osobně přesvědčil, jak vypadá vláda bolševiků v Sovětském svazu. Svým postojem se netajil ani po válce. Když tedy roku 1952 církevní tajemník žádal po farářích různých církví, aby přesvědčovali rolníky ke vstupu do JZD, pan Jelínek přímo odmítl, že to není úkol kazatele. Nebál se ozvat, a tak na sebe brzy upoutal pozornost StB. Roku 1953 si ho předvolali k výslechu a snažili se ho donutit ke spolupráci. Neúspěšně. Od té doby byl obklopen udavači – hlavně učiteli ze škol, kde učil náboženství. „A tak pásli po mně, až mne do toho kriminálu dostali.“ Jan Jelínek byl zatčen 10. ledna 1958, estébáci ho odvedli přímo z hodiny náboženství. Tři měsíce byl ve vyšetřovací vazbě ve Vykmanově u Jáchymova. Byl odsouzen za pobuřování ke dvěma letům nepodmíněně v nápravném pracovním táboře. Se zastávkou v Ruzyni byl převezen do Rtyně v Podkrkonoší. Vězni tam pracovali jako horníci. Pan Jelínek pracoval 400 metrů pod zemí, hloubil chodby a stavěl stojky. V lednu 1960 byl Jan Jelínek propuštěn. Pro nic za nic ztracené dva roky. V roce 1968 při žádosti o rehabilitaci se mne soudce zeptal: ‚Za co jste byl zavřený?‘ Odpověděl jsem: ‚Nevím, ale máte moje spisy.‘ On řekl: ‚Já také nevím, z těch spisů jsem nic nevyčetl. Ale kdyby vás za první republiky přece jen chtěli potrestat, zaplatil byste 5,- Kčs pokuty.‘ Tak jednali v padesátých letech s nevinnými lidmi. Já jsem dostal jen dva roky, ale kolik jich bylo zavřených na pět, deset, patnáct nebo dvacet roků či na doživotí, kolik jich bylo usmrceno jen tak? Stalin byl lotr a vrah a takovým modlám se ve 20. století sloužilo.“

Z vězení byl propuštěn, ale domů do Oráčova se vrátit nesměl. Měl zakázán pobyt v Oráčově, Rakovníku, Podbořanech, v celém Karlovarském kraji. Usadil se tedy v Praze a s pomocí přátel nakonec našel práci v závodě Barvy a laky. Pracoval jako dělník a závozník. V podniku zůstal až do roku 1972, kdy odešel do důchodu.

Po odchodu do důchodu se mohl konečně vrátit do Oráčova. Snažil se získat státní souhlas, aby mohl znovu působit jako duchovní. Dlouho se mu to nedařilo. Nakonec se stal pomocným farářem bez nároku na plat.  
Pád komunismu v roce 1989 vítal s radostí.„No, já jsem měl radost, protože vím, že už po mně nepůjde žádnej, zavřít nemají zač.“
Jan Jelínek napsal paměti Pouštěj chléb svůj po vodě. Název vyjadřuje i životní krédo pamětníka: „Pouštěj chléb svůj po vodě, nebo po mnohých dnech najdeš jej.“ (Kazatel 11,1) Je to citát z bible, který nabádá, aby lidé konali dobro svým bližním a rozdávali bez ohledu na odměnu, protože vše dobré, co vykonají, se jim jednou vrátí.
Ránou se pro něj stala smrt manželky, přesto se pan Jelínek nevzdával a stále důvěřoval Bohu, který byl jeho oporou po celý život.

Jan Jelínek zemřel 3. prosince 2009.

Komunistům jsem prominul, ale komunismus nenávidím.“

Zdroj: http://www.pametnaroda.cz/data/witness/985/recording/709-transcript.htm

Zobrazeno 1705×

Komentáře

MartyR

Díky za tento článek.Krásné životní svědectví.

To jeho vyprávění je nějak slohově kostrbaté...

ViZ

Vždyť to byl rozhovor v pokročilém stáří...
O to autentičtěji vypovídají svědectví na serveru "paměti národa"

MartyR

Podobným způsobem překládá google translator,tak mě to zmátlo :-)
Díky za tip.Na tu stránku se rád podívám.Požehnaný den.

HelenaH

Nádherný člověk. Vůbec jsem ho neznala. Povzbudilo mě to. Moc.

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka