František Kordač

pražský arcibiskup, pastýř nešlechtického původu a český vlastenec. Narodil se v Seleticích u Libáně 11. ledna 1852.

Studoval teologii a filozofii nejprve v Praze, potom v Římě, kde získal v obou oborech doktorát. Po vysvěcení na kněze r. 1878 působil nejprve v duchovní správě v Liberci, od r. 1885 byl rektorem a profesorem semináře v Litoměřicích, r. 1905 se stává profesorem křesťanské filozofie na Teologické fakultě pražské Karlovy univerzity. Roku 1919 byl Kordač jmenován pražským arcibiskupem. Nechal postavit budovu kněžského semináře v Praze - Dejvicích. Po zásluze a ve věrnosti katolické nauce odporoval požadavkům Jednoty katolického duchovenstva (blíže na tomto odkaze), které vedly posléze k odtržení Církve československé od katolické církve. Arcibiskup Kordač r. 1931 rezignoval na svůj úřad. Kordač žil od své rezignace na zámku v Břežanech u Zbraslavi, kde 26. dubna 1934 zemřel.

Delší životopis:

Jeho přednášky se vyznačovaly nekompromisní apologií katolické ortodoxie. Kordač byl tomistou a scholastikem. V době před první světovou válkou úzce spolupracoval s intelektuální revuí Vlast. Tento časopis se v době rozkvětu modernismu vyznačoval ostrým a nekompromisním bojem proti bludům a tvrdou obhajobou katolicismu. Politicky byl Kordač aktivní v Křesťanskosociální lidové straně, jedné z pěti katolických stran v Čechách. Tento politický subjekt, vedený dělníkem Tomášem Jirouškem, prosazoval sociální program encykliky papeže Lva XIII. Rerum novarum. Sociální orientace ve prospěch chudých byla pro Kordače signifikantní a vynesla mu nepřízeň nejvyšších míst ve Vídni.

Po vzniku samostatné republiky r. 1918, kdy se všechny katolické strany v Čechách a na Moravě sloučily do celostátní Československé strany lidové, byl Kordač vyslán do revolučního Národního shromáždění. Tam na sebe upozornil dvěma vystoupeními, která připomínala spíše univerzitní přednášky než politické projevy. První se týkalo slučitelnosti vědy a víry, druhé pojednávalo o nerozlučitelnosti manželství v rámci debaty k chystanému zákonu o manželské rozluce. Církvi nepřátelský tisk označil Kordače za jednoho z nejbojovnějších „klerikálů“ a největších odpůrců lidské svobody.

Roku 1919 byl Kordač jmenován pražským arcibiskupem. Stalo se tak v době revolučních požadavků radikálních členů Jednoty katolického duchovenstva. Kordač, věrný svému smýšlení, ostře vystoupil proti postulátům zrušení celibátu, volby duchovenstva, odstranění latiny v liturgii a českému patriarchátu. Nepodpořil jejich hlasatele při jednání v Římě, naopak, když papež Benedikt XV. jejich žádost zamítl, prosadil v lednu r. 1920, aby český episkopát zakázal Jednotu duchovenstva, pokud nepůsobí striktně v rámci diecéze a pod vedením biskupa. Na druhé straně však prosadil u papeže Benedikta XV., aby bylo českým kněžím dovoleno zpívat při slavnostní liturgii epištolu a evangelium česky a aby se mohla na památných místech sloužit mše ve staroslověnštině. Radikálové z Jednoty, kteří založili tzv. Ohnisko, však už o to nestáli a založili československou církev.

Kordač má prioritní zásluhu na udržení autentické katolické nauky v českých zemích. Svým nekompromisním postojem ve věci víry a mravů zorientoval věřící, kteří pochopili, kde je autentický katolicismus. Bez jeho zásadového postoje by byl odchod k československé církvi pravděpodobně větší, neboť mnozí čeští katolíci, smýšlející vlastenecky, byli zmateni počáteční argumentací Farského a Zahradníka-Brodského, že československá církev je pouze československou verzí katolicismu, sui generis „českou národní katolickou církví“.

Arcibiskup Kordač r. 1931 rezignoval na svůj úřad. Okolnosti celého případu nejsou dosud zcela jasné. Jako oficiální důvod je uváděn jeho konflikt s nunciem Pietrem Ciriacim, když arcibiskup odmítl financovat z církevních peněz stavbu samostatného sídla nunciatury s poukazem na to, že vidí jako důležitější stavbu nového semináře v Praze-Dejvicích. Kordač se úzce fixoval na linii předválečného papeže sv. Pia X., která byla ostře antiliberální, což se projevilo mj. krajně napjatými vztahy s Francouzskou republikou, jež provedla r. 1905 odluku Církve od státu. Poválečný papež Pius XI. však vycházel z reality, že v první světové válce zvítězily liberální demokracie nad monarchiemi, a proto k nim musí Katolická církev najít pozitivnější vztah než dosud. Vatikán za jeho pontifikátu navázal opět diplomatické vztahy s Francií a podařilo se mu ukončit tamní pronásledování Církve. Zájmem papeže Pia XI. bylo dosáhnout normálních a korektních vztahů se všemi demokratickými zeměmi, proto také uzavřel s ČSR Modus vivendi.

Je pravdou, že arcibiskup Kordač se na přípravě dohody aktivně podílel a pozitivně spolupracoval, nicméně jeho četná tvrdě antiliberální prohlášení v médiích a výroky v kázáních vyvolávaly obavu, že Kordačova osoba se snadno může stát překážkou dobrých vztahů Církve a státu v ČSR. Vatikánská linie se proto ve vztahu k českým zemím orientovala spíše na vyhledávání takových nových osobností v řadách českého kléru, které politiku Pia XI. chápou a chtějí ji realizovat. Jejich protagonistou se stal královéhradecký biskup Karel Kašpar, od r. 1931 Kordačův nástupce v úřadu pražského arcibiskupa. Kordač žil od své rezignace na zámku v Břežanech u Zbraslavi, kde 26. dubna 1934 zemřel.

Přes veškerou složitost problematiky je možno tvrdit, že Kordač představuje jisté ztělesnění apologetického, silně antiliberálního směru českého prvorepublikového katolicismu. Samozřejmě bylo toto křídlo různě odstupňováno, nelze např. klást Františka Kordače a Jaroslava Durycha nebo Josefa Floriana názorově na stejnou platformu, v řadě otázek se rozcházeli, nicméně jejich společným jmenovatelem se stal zásadní odpor vůči liberální, demokratické státní ideologii první republiky, jak ji reprezentoval prezident Masaryk.

Z článku Radomíra Malého v revui Distance
http://www.distance.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=6&idc=454&Itemid=57