Je potřeba zamyšlení a změny smýšlení

prohlásil Jan Milíč Lochman, českobratrský duchovní a profesor systematické teologie. Zemřel před 7 lety, 21. ledna 2004, v Basileji.
Narodil se 3. 4. 1922 v Novém Městě nad Metují. Teologii začal studovat již za války v pololegálních církevních kurzech, v roce 1945 přešel na Husovu teologickou fakultu, kde v r. 1948 promoval. V roce 1950 habilitoval na Komenského evangelické teologické fakultě, od r. 1960 zde působil jako profesor filozofie a systematické teologie. Hostoval však také na univerzitách v Evropě i v USA. Po roce 1968 odešel do emigrace a byl zvolen jako profesor systematické teologie na univerzitě v Basileji, kde přednášel (s výjimkou roku 1968/1969, kdy působil na Union Theological Seminary v New Yorku) až do roku 1992. Dvě funkční období zde byl zvolen rektorem univerzity.
V roce  1998 byl vyznamenán Řádem T. G. Masaryka III. třídy.
Vedle univerzitní práce během pobytu v Praze však působil „dvojkolejně“: pracoval jako spirituál a později ředitel Husova semináře, kázal většinu nedělí v evangelických sborech.  Také díky tomuto živému styku s věřícími nebyl jen pouhým akademikem.

Zdroj:  http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/lochm.html
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Mil%C3%AD%C4%8D_Lochman

Zde je několik podnětů k zamyšlení, které najdete v Teologických textech:

Horlivost pravdy a tolerance

Tolerance v křesťanském chápání není tedy snášenlivostí ve smyslu lassez-faire, ani žádná indifferentia, naopak, projevuje se spíše „in differentia“, ve snášení a vzájemném pochopení rozdílů.

Opravdu: je-li svoboda v křesťanském pojetí svobodou otevřenou na cestě Kristově, pak se v ní mají obrážet i její charakteristické znaky. K tomu patří – protože, pokud jde o Ježíše, jde jen o svobodu založenou na lásce bez násilí – i nenásilná, trpělivá snášenlivost a ochota zavést dialog i s „rozzlobenými“ současníky; zároveň však k ní náleží i horlivost pravdy, spočívající v úsilí zavést do postojů a poměrů naší doby hlavní podněty Radostné zvěsti. Podle mého názoru není nic zbytečnějšího a nudnějšího než teologie a teologové, kázání a kazatelé, kteří se již neodvažují zastávat svěřené jim pravdy a – v souhlase s hlasy doby – ji kladou „pod kbelec“ relativistického pološera. Ježíš měl pro takový postoj výstižný výraz, když mluvil o „soli bez solivosti“ (Mt 5,13).
(TT 2008/3)

Evropa místo křesťanského osvědčení

Čas církevních nároků a ideologických monopolů je u konce. Co však není u konce, je čas křesťanského svědectví. Z odpovědnosti za povahu Evropy se církve nemohou vyzout.

Nejde přitom jen o církevněinstituční zájem, nýbrž i o naši společnost, konkrétněji: o naše evropanství. Mohu upozornit jen na dva ústřední body, které se mi v posledních letech - právě také při pohledu na vývoj v naší postkomunistické společnosti - zdají zvlášť důležité: otázka svobody a otázka pravdy. Čeho je nám právě v české společnosti (a ovšem nejen v ní) více zapotřebí - tváří v tvář zkušenostem s podvodnými praktikami v obrovitém procesu ekonomické přestavby - než závazné připomínky, že pravá svoboda není bezohledná libovůle, propustka k sledování egocentrických cílů; že apeluje na solidaritu a odpovědnost svéprávných občanů? A co potřebuje naše stále ještě zranitelná demokracie více než rozpomínku na to, že cestu k spolehlivé budoucnosti neotevírá mentalita bezbřehého relativismu (anything goes, cokoli je dovoleno), nýbrž respekt k pravdě, kterou nevlastníme a jíž nedisponujeme, k níž se však v zájmu svého lidství i v politických otázkách obracíme? (TT 1999/5)

Kniha Desatero, směrovky ke svobodě

Jan Milíč pojímá svou knihu Desatero nejen jako výklad deseti přikázání, ale hluboce se v ní obrací i k mezilidským vztahům a situacím, jež jsou pro člověka mezními a zásadními.
V závěru Lochman říká – „Je ústřední úlohou křesťanské teologie a etiky dbát o to, aby „Ježíšova sůl“ jako sůl desatera neztratila svou chuť naší vlažností, ale aby v procesech kvašení naší doby působila svou orientační a životodárnou silou“.
Desatero nám ukazuje cestu.

Rozhovor s Janem Milíčem Lochmanem, který pro Rádio Svobodná Evropa  (RFE) natočila Romana Bochníčková a jeho přepis můžete najít zde.