Thomas Merton - SIT FINIS LIBRI, NON FINIS QUAERENDI

Narodil se 31. ledna 1915 v Prades.

---

Byl pokřtěn v anglikánské církvi, neboť jeho otec pocházel z Nového Zélandu. Během WWI se přestěhovali do Douglastonu na Long Island (USA, New York), později do Flushing (USA, New York). Zde se narodil jeho bratr John Paul (zemřel 17. dubna 1944 během WWII). Maminka zemřela, když mu bylo 6 let (1921). Jeho otec se znovu oženil. Mezi Thomasem, jeho nevlastním bratrem a macechou  však přetrvávaly rozpory, a tak po dvou letech tento vztah ukončil. Owen Merton umírá v Anglii v roce 1931.
V roce 1933 Thomas navštívil Řím, a zdá se, že zde prožil důležitou duchovní zkušenost. V jeho deníku nalezneme zápis: Chtěl bych se stát trapistickým mnichem.
Na podzim 1933 nastoupil Merton na Cambridge. Byl přitom plný optimismu a nezávislosti, přesvědčený, že jeho prázdnota byla překonána. Nakonec to však bylo dosti temné období, začal pít a barům se věnoval víc než studiu. Jeho sexuální život byl volný natolik, že jej kamarádi nazývali „děvkař“. Nakonec musel univerzitu opustit.
V roce 1938 se setkal s hindským mnichem Brahmakarim a byl ohromen, jak hluboce byl tento člověk zaměřen na Boha. Merton předpokládal, že Brahmakari mu začne vysvětlovat svou víru a náboženství, avšak k Mertonově překvapení mu doporučil držet se svých kořenů a tradicí a odkázal jej na Vyznání sv. Augustina. To pro něj byl další impuls, aby se znovu začal modlit. V roce 1938 se nechává pokřtít v katolické církvi.
V nitru objevoval Boží povolání... chtěl se  stát knězem, podle rady měl vstoupit do kláštera. Původně si vybral františkány, ale Boží cesta jej nakonec dovedla 10. prosince 1941 do trapistického opatství Gethsemani. 26. května 1949 je vysvěcen na kněze.
Roku 1966 podstoupil Merton operaci zad a od března do léta prožívá rozporuplný vztah k budoucí zdravotní sestře, která o něj po operaci pečuje. Našel v ní přítelkyni, která ho milovala jako muže, plně a se vším všudy, ne jako známého mnicha a spisovatele. Zjistil, že je schopen ji milovat v úplnosti a s horoucnosti, které mu vyrážely dech.  V reflexi tohoto vztahu píše: "Jak krásných bylo těch několik chvil, kdy jsme byli spolu. Vůbec nelituji své lásky k ní a jsem přesvědčen, že to byl skutečný dar od Boha a že je to pro mě neocenitelná pomoc. Vím, že to směřovalo k bodu, kdy to mohlo špatně dopadnout a bylo by to destruktivní. Ale to se nestalo a já vím, že v našich životech to navždy zůstane jako něco zdravého a krásného, opravdová milost, která nás bude navždy spojovat. Jsem za to tak vděčný!"
Jiná otázka je, zda byl tento vztah nakonec pro Mertona požehnáním. On sám si poznamenal: „Naplňování základní touhy duše po spojení a důvěrném vztahu bude čas od času nebezpečné. Větší nebezpečí však číhá na ty kněze i laiky, kteří se vědomě rozhodnou pro život v pseudobezpečí emocionální izolace.“ Tato nádherná a bolestná zkušenost jej velmi poznamenala a proměňovala. (zdroj citace na internetu pravděpodobně Inigo)
Roku 1968 mu byla opatem povolena cesta po Asii, během které se v Indii setkal s Jeho Svatostí Dalajlámou a navštívil také některá svatá místa buddhismu.
Thomas Merton zemřel nešťastnou náhodou 10. prosince 1968 v Bangkoku, když se dotkl neuzemněného větráku v koupelně.
Na závěr své rané autobiografie Sedmistupňová hora napsal:
SIT FINIS LIBRI, NON FINIS QUAERENDI
(překl: Zde je konec knihy, ne však konec hledání)
V těchto slovech bych i já vás chtěl povzbudit, abyste hledali a nacházeli, třeba skrze četbu děl tohoto trapistického mnicha.

Přehled Mertonova díla dostupný v češtině:
Sedmistupňová hora. Brno: Cesta, 2002. (Mertonova autobiografie)
Kontemplativní modlitba. 1. vyd. Praha: Zvon, 1993.
Monastický pokoj. 1. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 1999. Rozjímání v samotě. 1. vyd. Řím: Křesťanská akademie, 1970.
Žádný člověk není ostrov. 2. vyd. Praha: Krystal OP, 1995.
Duchovní vedení a rozjímání. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. Jonášovo znamení. 1. vyd. Praha: Zvon, 1995. (Mertonův deník)

Velmi dobrý tip doporučuje Vianney:
přímá cesta k tomuto tipu - poslech Sedmistupňové hory na webu Radia Proglas

Na závěr si vás dovolím pozvat k přečtení úryvků z knihy Jonášovo znamení:

Avšak od diakonátu jsem v novém postavení. Ačkoliv mě to napůl ničí, zjišťuji, že přijímám myšlenku, že snad nemám čistě kontemplativní povolání. Říkám "přijímám". Nevěřím tomu. Je to pro mě naprosto nemožné uvěřit něčemu takovému: všechno ve mně křičí po samotě a jen po Bohu. A přesto zjišťuji, že možná ani nevím, co to skutečně znamená, a že jsem příliš nízko na duchovním žebříčku, abych to pochopil, a že dokonce mě z toho Boží láska nějakým způsobem vyřadila. Ten pocit je úplně strašlivý - ta moc přitažlivosti, která jako by ze mě vytáhla celý život a rvala ven kořeny mé duše - a pak prázdná stěna, proti níž se zastavím - mrtvý.

---

Přesto uprostřed toho všeho nenacházím neklid a buřičství, ale štěstí a pokoj, a raduji se z toho, protože něco skrytého v mém středu pevně lpí na skutečnosti, která je mi přístupná. Je to ta nejvyšší skutečnost ze všech - Boží láska.

---

Musím se nějak vzdát této věci, kterou miluji nade všechno ostatní na světě, protože Boží láska je větší. Vypadá to jako rozpor: protože to, čeho se musím vzdát je podle posledního rozboru to, o čem jsem přesvědčen, že je nejdokonalejší způsob, jak milovat Boha a sloužit mu! Ale to je per se. Per accidens je tu něco většího: zříci se nejčistšího ze všech povolání prostě proto, že není tím, které Bůh vybral pro mne - přijmout něco, v čem, jak se zdá, budou mé nejvyšší osobní ideály úplně zmařeny, čistě z jeho lásky, jeho vůle. Ten, který mne miluje, dává přednost této cestě a přijetí jeho lásky je jako podat mu kadidlo nejčistší modlitby, nejsladší chvály, bez potěšení pro sebe - přesto je to na konci ta nejvyšší radost.
Adoremus Dominum qui nos redemit per crucem.