Draf.

alias Alfred Fuchs zemřel 16. 2. 1941 v Dachau. "Draf. jest moje maska pro tento svět"

Narodil se 23. 6. 1892 na Královských Vinohradech v Praze. Po maturitě na gymnáziu v roce 1911 studoval na Filozofické fakultě, kde získal doktorát. V Moravské Ostravě vyučoval na vyšší průmyslové škole (1918-1921). V roce 1921 konvertoval ke katolicismu.
Věnoval se publicistice a překladatelství, přispíval mj. do Tribuny, kde si získal jméno svými „Drafy“ – entrefilety signovanými značkou „Draf“. R. 1925 se stal šéfredaktorem Prager Abendblattu, přispíval též do revue Přítomnost aj. Veden sociálním cítěním vstoupil r. 1929 do Čuříkova křesťansko-sociálního hnutí a jako jeho člen kandidoval do sněmu. Přednášel na Svobodné škole politických nauk, kde se habilitoval, a na ústavu Studium Catholicum. R. 1940 byl zatčen a v koncentračním táboře Dachau 16. 2. 1941 umučen. Jeho tělesné pozůstatky byly uloženy na hřbitově v Praze-Břevnově.

Alfred Fuchs byl představitel české křesťanské sociologie. Jeho znalosti církevních dějin, vývoje papežské politiky, ale i českých sociálně-kulturních poměrů byly značné, jak dokázal četnými články a studiemi. Ještě víc je však převyšoval hlubokým porozuměním pro vnitřní organizační strukturu církve, s níž se snažil smířit potřeby československého státu, a také pro rytmus současného života, což ukázal i v autobiografickém sociálním románě "Oltář a rotačka" (1930):
„Byl-li nějaký typický kontrast k Masarykovi, pak to byl profesor Kordač. I z něho se linulo osobní kouzlo člověka, zcela proniknutého svou ideou. Jeho přednes byl přesně artikulující slabiku za slabikou, vychutnávající každý zvukový valér, zejména v latině. Mluvil jako „moc maje“. Jeho scholastikou vycvičená logika byla skvělá a ačkoliv v jeho zjevu nebylo ani dost málo citového, dovedl se vemluvit do skvělého patosu, patosu intelektu a myšlenky, nesené vírou. Jeho zjev byl gotický. Mléčné bílé vlasy, obličej rysů tvrdě určitých, kněz v každém pohybu. I jeho přednáška dělal dojem ritu. Dva kontrasty... nikdo tehdy nepomyslil, že tito dva profesoři, ve své době nejvýznačnější, budou jednou sousedy na Hradčanech.“ (zdroj citace)

Během 30. let 20. stol. se A. Fuchs často vracel k tématu autority, která je nejaktuálnějším problémem každé demokracie. Autor odlišil pojem autority od podobných pojmů, jako je sociální prestiž a poměr nadřízenosti a podřízenosti. Odhalil v autoritě nikoli vážnost založenou na moci, nýbrž moc založenou na vážnosti. Sledoval význam autority po stránce etické, sociologické a filozofické. V díle "Demokracie a encykliky" podal v řadě aktuálních statí názorný přehled soudobého politického a hospodářského dění v celém světě z hlediska sociální nauky církve. Objasnil mnoho aktuálních pojmů, jako je demokracie, stavovské zřízení, korporace atd. a ukázal, že nejlepší cestu k řešení složitých sociálních problémů jeho doby poskytují sociální encykliky.
Na základě přednášek o křesťanské státovědě, které měl na ústavě Studium Catholicum, vydal knižní publikaci Autorita, její společenská funkce a mravní význam, (Praha 1930 Melantrich). Výhodou tohoto díla je, že je psal publicista, který rozuměl praktickým každodenním otázkám, a že je nezatížil balastem pseudovědeckých konstrukcí.

Alfredu Fuchsovi imponoval univerzalismus a velikost katolické církve, pronikal do její podstaty, dějin i organizace, pozornost věnoval křesťanské teologii a morálce, sociální nauce, umění a kultuře, katolické liturgii, církevnímu právu, instituci papežství, papežským kongregacím, diplomacii, politice i aktuálním náboženským a sociálně politickým otázkám. Dokládá to řada novinářských článků, časté cesty do Říma, přednášková činnost a především četné publikace.
Největší představitele církve nalézá ve světcích: v knize O deseti svatých ukazuje, „jak velký vliv má duchovní velikost světců na celý život, tedy i na kulturu světskou, třebaže světci za tímto cílem nešli, nebo jej sledovali až v druhé řadě“.
"Svatí nechtěli býti nikdy vyhraněnými osobnostmi. Byli si naopak vždy vědomi slova evangelia, že kdo ztratí svou duši pro Boha, nalezne ji, a kdo ji bude hledati, ztratí ji!" (citováno in: Karel Makoň, Utrpení a láska)

Pro olomouckou dominikánskou edici Vítězové napsal portréty Bratři Raisbonnové, Svatý Bernard z Clairvaux a Svatý František Xaverský. Veřejnosti předložil i životopisy deseti katolických politiků a diplomatů, neboť byl přesvědčen, že „politika a morálka se nevylučují, naopak, že ten, kdo to myslí se svým náboženstvím vážně, musí chtít podle něho předělat svět“.
Ve statích knihy Demokracie a encykliky proniká do katolické sociální nauky, v Kursu křesťanské státovědy ukazuje na zásady, jež církev hlásá v poměru ke státu: „Moc církve i státu pocházejí od Boha. Moc státu je od Boha jako původce řádu přirozeného, moc církve je od Boha jakožto původce řádu nadpřirozeného.“ Církev i stát mají různé cíle, prostředky, podstatu a výsledky své činnosti, ve svém okruhu jsou suverénní.
Ve svých pracích zdůrazňoval, že k univerzálnímu pohledu na svět je třeba náboženské a filozofické vzdělání, doporučoval Akademické týdny a sám na nich také často (vedle M. Habáně, S. M. Braita ad.) přednášel.

Alfred Fuchs trpěl jako židovský konvertita antisemitismem části významných českých katolíků. „Čím více se Fuchs snažil přesvědčit o upřímnosti své konverze, čím byl katoličtější, zbožnější a mystičtější, tím více ho oni podezřívali ze ,židovské perfidnosti’. Ze zápisků Fuchsových přátel i z jeho přiznání vyplývá, kolik vnitřního utrpení tomuto konvertitovi přinesla nedůvěra některých katolíků – zvláště těch, kteří se farizejsky pokládají za stoprocentní. Fuchs si často stěžoval, že svých pokrevních bratří se zřekl, ale noví duchovní bratři ho dosud nepřijali.“ (Ctibor Mařan v Knize o Alfredu Fuchsovi, citace zde)

Zdroj:
http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/fuchs.html
http://www.cormier.cz/5_.htm

Jiří Langer ve své knize Devět bran o A. Fuchsovi vydává vynikající svědectví:
Ovšemže to bylo náboženství židovské. Ale nemusilo být. Že se do takového mystického vytržení dostal; obviňovali jsme jeho přítele Alfreda Fuchse. Ten byl ze stejně nábožensky vlažné židovské rodiny jako Jiří. Byl to štíhlý, hezký chlapec, vždy trochu zasněný, ale výborný žák. Prý on první propadl okouzlení náboženskou mystikou. Naočkovali ji také mému bratrovi, oba ji začali hledat a oba nejdříve v židovské literatuře. Naučili se kvůli tomu hebrejsky, a tehdy jsem poprvé vídal bratra sedět nad vypůjčenými hebrejskými folianty. Ale Fuchs zanedlouho shledal, že v katolickém náboženství je mystiky víc, že je v něm bohatší, má různější podoby a víc inspiruje i zapaluje. A tak se jí začal obírat se stejnou extází, jenže už většinou v latině starých křesťanských textů. Tak se oba mystici rozešli, zvláště když Fuchs ve své důslednosti se dal pokřtít. Stal se z něho vášnivě věřící katolík, hloubavý náboženský myslitel a duchaplný katolický filosof. Za německé okupace byl gestapem vyvlečen z kláštera a hrůzně umučen v koncentračním táboře v Dachau, i pro svůj židovský původ i pro světeckou oddanost k přijaté víře.

Jsem pro proražení zdi katolicko-politického ghetta.
V rozhovoru s Vilémem Závadou, který vřele celý doporučuji k přečtení, říká slova, jež jsou aktuální i dnes:
Ve vnitřní politice jsem neměl štěstí; nedovedu se dost dobře přizpůsobit metodám sekretářské politiky. Intelektuálovi obyčejně jde především o to, aby řekl plně svou myšlenku. To ovšem v politice vždycky nejde. Vím, že o mně v lidové straně říkali, že jsem hradní buňka. Snad jí doopravdy jsem, pokud usiluji o slušný poměr mezi katolíky a tzv. Hradem. Je to úloha velmi nevděčná, ale podle mého soudu nutná. Správná politika má usilovat o odstraňování překážek mezi lidmi, ne o jejich hromadění. Jsem přesvědčen, že dnešní typ politické strany je ponenáhlu překonáván. Jsem pro proražení zdi katolicko-politického ghetta. Jsem přesvědčen dále, že často spojuje lidi spíše úroveň než program. Mladší intelektuálové hledají proto sblížení přes bariéry politických stran. Čím věcnější bude příští politika, tím méně bude stranická a tím bude odbornější a vzdělanější. Nenaučí-li věcnosti nic jiného, tedy bude naší učitelkou hospodářská krize, která nepřipouští diletantismu starých pánů. Bude třeba konstruktivismu i v politice a odstranění lecjakých ornamentů, na nichž si staří vůdcové tolik zakládali.

Bibliografie:
Z prací: O židovské otázce, 1919; Sjednocení církví. Unionismus, 1924; Novinář, 1924; Náboženství a politika, 1925; Dnešní myšlenková krise, 1926; Paneuropa nebo Eurasie? 1927; Oltář a rotačka (autobiografický román), 1930; Autorita, 1930; Novější politika papežská, 1930; O deseti svatých, 1931; Zákulisí novin, 1931; Chytrost či moudrost v politice? 1932; Deset katolických politiků a diplomatů, 1934; V boji o modus vivendi, 1934; Bratři Raisbonnové, 1934; Svatý Bernard z Clairvaux, 1934; Svatý František Xaverský, 1936; Demokracie a encykliky, 1936; Kurs křesťanské státovědy, 1938; Propaganda v demokracii a diktatuře, 1938; Křesťan a svět, 1948 (výbor, ed. C. Mařan).
Sborníky: Svatý Tomáš Aquinský, 1924.
Časopisecké příspěvky: Židovská otázka, RF 1922; Malebranchovo učení o intuici, RF 1924; Praktické použití fenomenalistické filosofie, RF 1927–28; Rozřešená římská otázka, KřR 1928–29; O probabilismu, KřR 1932; Boj katolíků v Třetí říši, KřR 1934; Autorita a stát, FR 1935; Hierarchie duchovních hodnot. Úvod do studia hierarchické filosofie Häckerovy, FR 1936; Revue quotidienne de la presse tchécoslovaque, Tribuna, Lidové listy, Přítomnost.
Překlady: H. Heine: Hebrejské melodie, 1911; J. W. Goethe: Ballady, 1912; M. Brod: Franci, 1924; M. Brod: Leoš Janáček, 1925; Mariánské hymny I–II, 1925, 1931; Modlitby katolického křesťana. Překlad z breviáře, 1937 aj.