Kněz, vychovatel, vědec a učitel

P. Doc. ThDr. Josef Bradáč zemřel před 25 lety, 28. února 1986.

Narodil se 12.5.1920 ve Velkém Meziříčí. Na kněze byl vysvěcen 29. 7. 1945. Působil jako kněz v brněnské diecézi (Troubsko, Komín, Zbýšov). V roce 1970 přišel do Olomouce, aby na obnovené Cyrilometodějské teologické fakultě vyučoval nauku o liturgii. V roce 1974 však byla fakulta zásahem komunistické státní moci opět zrušena. Současně zastával funkci rektora arcibiskupského kněžského semináře a působil na výchovu jedné generace moravských kněží, mezi které patří například i současný olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Jeho přednostním zájmem byla liturgie, které se věnoval již od bohosloveckých let. Při svém kněžském působení se nechal inspirovat průkopníkem liturgického apoštolátu Piem Parschem, C.R.S.A. (1884 - 1954), augustiniánem  v klášteře Klosterneuburg a podílel se tak na přípravě reformy II. vatikánského koncilu. Stěžejním dílem Josefa Bradáče je pětidílná Věda o liturgii (Olomouc, 1972), koncipovaná především pro výuku liturgie na teologické fakultě. Publikoval mnoho článků, psal homilie pro inspiraci kněží, věnoval se přednáškové činnosti. Po uzavření teologické fakulty a kněžského semináře byl odsunut do Vrchoslavic. Na důchodě vypomáhal ve své rodné farnosti. Ve Velkém Meziříčí po dlouhém těžkém utrpení  zemřel ve věku nedožitých 66 let.

Zdroj:
František Kunetka, TT 1996 http://www.teologicketexty.cz/casopis/1996-2/Josef-Bradac/72
http://www.cdct.cz/old/prosopografie.php?osoba=QnJhZMOhxI07Sm9zZWYgKDE5MjDigJMxOTg2KQ%3D%3D
http://www.dekanstvivm.horacko.com/?class=aboutFarnost&idFarnost=14

P. Ladislav Simajchl přináší ve svém spisku Naše role při nedělní bohoslužbě vzpomínku:
„Byl to tuším Dr. Josef Bradáč, kdo si v materiálech pro děkanátní liturgické konference stěžoval: ´V našich kostelích místo radostného slavení nejsvětějších tajemství křesťanství, bývá často jen uspěchaný provoz. Kněz je přičinlivý – zvládl nové rubriky stejně dobře, jako znal staré - a už to jede. Žádné zdržování, mše musí být za 50 minut hotová, v další štaci čekají další lidé. A tak jde všechno ráz na ráz: modlitba, čtení, zpěv, kázání, oznamování, požehnání. Jako Orient-Expres, řítí se vše kolem věřících, kteří neměli vůbec čas a možnost do rychlíku nastoupit. Chce to zastavit - dělat pauzy, aby věřící mohli nastoupit. Chce to umožnit věřícím aktivitu, která jim přísluší. Chce to opravdu už skoncovat s neblahým monopolem kněze v liturgii, který dělá vše sám.´“
http://www.knihovna.net/KNIHA/0011_t.htm

S praktickým vlivem P. Josefa Bradáče se můžeme dnes setkat bezprostředně v homiletickém projektu Učící se církev, který je redakční úpravou Bradáčova homiletického cyklu z osmdesátých let připraveného právě tak, aby vycházel z liturgických čtení a mešních textů a během dvou liturgických cyklů se probrala důležitá témata víry.

Z díla P. Josefa Bradáče lze ještě zmínit především Posvátná znamení (MCM, Olomouc, 1994) a Posvěcení času (MCM Olomouc, 1992).

P. Jiří Mikulášek, generální vikář brněnské diecéze na něj vzpomíná takto:           
Moje první vzpomínka na tohoto vzácného kněze je spojena s poúnorovým pronásledováním církve. Vyšli jsme s tatínkem z kostela po nedělní hrubé mši a někdo z mužů s povšiml že u fary stojí černé auto. Bylo to v době zatýkání kněží. Muži obstoupili příchod k faře a čekali jsme. Ze dveří fary vyšli dva muži v typických kožených kabátech sedli do auta a odjeli. Všichni jsme si oddechli.
Páter Josef, jak se tehdy říkalo nastoupil v Komíně v roce 1948. Přišel z nedalekého Troubska. V tom roce jsem začal chodit do školy a on v naší třídě učil náboženství. To ještě vylo povinné a hned první hodinu ráno.
Ve druhé třídě před velikonocemi za mnou přišel jeden spolužák, jestli bych nechtěl ministrovat. Zeptal jsem se maminky, která ráda souhlasila  a tak jsme zašli za panem kaplanem Josefem. Podíval se na nás přes brýle a řekl: „Výborně, tak si to hned můžete vyzkoušet.“ Naučil nás, jak držet sepnuté ruce, jak poklekat a zařadil nás do stráže u Božího hrobu. Tehdy byla vystavena Nejsvětější svátost a dvojice ministrantů se po půlhodině střídala „na stráži“. Nejprve jsme chodili celý týden do lavice v presbytáři a zaučovali jsme se, pak ministrování na levé straně, to bylo lehčí a pak na pravé. Na svatého Václava jsme měli obláčku. Velice jsme se těšil na schůzky každý týden. Kromě přípravy na zkoušky byla vždy nějaká hra, bodování a napínavá četba nebo vyprávění. Vzpomínám si na příběhy Noniho, chlapce z Islandu.
O prázdninách jsme byli několik dní ve Velkém Meziříčí, kde žila jeho maminka. Byla nás pěkná parta a spali jsme u několika lidí ve městě. Ráno mše svatá v kostela u bočního oltáře sv. Mikuláše, koupání v Demáku, sbírání hub, zajímavá návštěva zámku, kde jeho tatínek kdysi dělal správce, unikátní deskový oltář v Mostišti. Bohužel zhoršující se poměry nedovolovaly v takové činnosti pokračovat, přestalo i promítání filmu v neděli po požehnání v zákristii. Po internaci saleziánů musel pan kaplan docházet do oratoře v Žabovřeskách a tak jsme o něj z velké části přišli.
Když mi bylo třináct let, krátce před vánocemi, mi náhle zemřel tatínek.V této smutné vzpomínce hřeje nečekaná návštěva pana kaplana. Na Štědrý den odpoledne k nám domů přinesl velkou krabici fíků, banánů a pomerančů – a to byla tenkrát vzácnost - jako dá rek od všech ministrantů. Mamince dal obálku s penězi  prý „od lidí“. Tento vzácný kněz stál téměř jistě i za několika složenkami s penězi, které přišly na naši adresu. Jak se ukázalo, jméno i adresa odesílatele byly vymyšlené.
Když se pan kaplan později dozvěděl, že se hlásím na průmyslovku, zavolal si mne a řekl mi: „Kdybys chtěl být knězem, měl bys jít na jedenáctiletku.“ Odpověděl jsem: "Nechci!" Nenutil mne, ani nepřemlouval, ale asi se za mne hodně modlil a z povzdálí sledoval můj život. Když byl přeložený do Zbýšova, občas jsem ho navštívil, většinou abych mu popřál k svátku, jak jsem byl od dětství zvyklý. Rozhovory s ním ve mně udržovaly zájem o dění v církvi a jeho kněžský příklad napomáhal zrání mého povolání.

Když se v 67 roce otevírala naděje dostat se do semináře v Litoměřicích, napsal mi to dost natvrdo: „Když hrozí, že by se loď mohla potopit, nemá cenu natírat komín, ale odčerpávat vodu a zatmelovat díry. Pokud cítíš povolání, měl by ses už jednou rozhodnout!“ Za rok jsem se ocitl v semináři v Olomouci a po dvou letech měl otec Josef  nastoupit jako nový rektor semináře a profesor liturgiky. Bylo to v době kdy už se rozbíhala normalizace a přituhovalo. Nebylo to pro něj snadné rozhodování, když mu bylo toto místo nabídnuto. Prosil mne o modlitbu, aby poznal Boží vůli. Když se rozhodl místo přijmout, napsal mi: „Vím, že to bude těžký úkol, ale modlil jsem se za to a cítím v duši pokoj, což bývá známkou správného rozhodnutí.“
http://www.otecjirimikulasek.cz