Daniel Ignatius Nitsch

16. 3. 2011 0:00
Rubrika: osobnosti

katolický kněz, jezuita, se narodil v Praze 16. března 1651.


Šest let vyučoval na řádových školách a 19 let působil jako kazatel; autor českých kázání, zvláště dvoudílného souboru Berla královská Jezu Krista, souhrnu kázání (postily), který je vynikajícím dílem barokní prózy. Zemřel 22. června 1709 rovněž v Praze.
Navzdory místu narození i úmrtí je výhradně spjat se slezským krajem, hlavně s Těšínem, kde byl nejen kazatelem, ale také superiorem a gymnazijním prefektem. Do jezuitského řádu byl přijat už roku 1666, a poté, co byl vysvěcen na kněze, vyučoval na jezuitských školách a kázal. Daniel Nitsch bývá označován za představitele českého konceptuálního kazatelství. Vydal pouze jednu sbírku kázání (skládající se ze dvou dílů) Berla královská Jezu Krista v roce 1709, tedy v roce své smrti.

 

Berla Kralowská Gezu Krysta
To gest Slowo Boži gehožto mocy, a práwm Krystus Gežiss Pán, a Král náss milostiwy w srdcých nassich wládne, a panuge: w ročjch Neděli Kázánjch dwogim Weykladem, Gednom totižto na Ewangelium Druhým na Episstoly, w každau Neděli přicházegich, podle řádu Cyrkewniho dobře wěřjcým Křestianům předstawené, a mnohonásobnými přjklady, průpowidj, důwody, gak z starýho, tak nowýho Zákona, gak z swatých Otcůw, tak znamenitých Pisma Wykladačůw: krátkým taky každého Kázánj Weytahem wyswětlené, nýbrž y Rozgjmánjm Passyge Krystowe, w Postnjch Neděljch rozwedené, a na swětlo wydané od Dwogictihodného Kněze Danyěle Nitsch z Towaryšstwa Gežissowa
W Starém Městě Pražském: u Wogtěcha Giřího Konyáše, 1709

Zdroj:
http://knihovna.szmo.cz/katalog/eng/l.dll?cll~9325

Jitka Rejhonová http://is.muni.cz/th/86573/ff_m/Diplomovaprace.txt

Vzhledem k tomu, že je to jediný soubor, který za svého života vydal, můžeme se domnívat, že se jedná o soubor výběrový a reprezentativní. Kázání v Berle královské jsou určena na každou neděli a pohyblivé svátky a jsou dvojího typu: dopolední (evangelní) a odpolední (epištolní), přičemž ta dopolední, jejichž východiskem je výhradně evangelium (odtud druhé označení), jsou propracovanější a umělecky hodnotnější než kázání odpolední, která jsou někdy omezena pouze na rozjímání. Velmi nápadný je Nitschův vřelý vztah ke svému rodnému jazyku, k jehož kultivovavání a tříbení chtěl kazatel přispět svým dílem. I proto Nitsch využívá umělecké prostředky jakožto elementy přispívající k estetické hodnotě díla. Název Nitschova díla je obrazný – berla, nástroj pastýřů, se pojí s přívlastkem „královská“, vztahuje se tedy ke králi, kterým je Ježíš Kristus. Nástrojem Krista je slovo Boží, což je předmět výkladu Nitschova díla. Nejčastější tropy, které jsou hojně v Nitschově díle zastoupeny, jsou přirovnání (příměry), metafory, antiteze (kontrasty) a alegorie. Nitsch používá celé řady příměrů, aby lépe ilustroval složité myšlenky. Tento styl vychází z biblických podobenství, i sám Nitsch tyto své řady takto označoval. Toto „množství přirovnání navozuje u čtenáře představu nezvládnutelného slovního gejzíru. Nitschovy svěží příměry jsou součástí košatého patetického stylu, který svádí badatele k hypotéze, že šlo o kázání určená především inteligenci.“ (Milan Kopecký, 1970) Některá kázání skutečně mohla být pronesena mezi vzdělanci, ale většinou tomu tak nebylo, čemuž odpovídá i charakter užitých příměrů, vycházejí z každodenního života člověka. Nitsch rovněž hojně užívá metafory. Metafora je vedle příměru, alegorie a emblému (doplňuji ještě symbol typickým uměleckým prostředkem baroka. Metaforická vyjádření se u Nitsche vztahují k oblastem Písma svatého: k Bohu, Duchu svatému, Milosti Boží, Božím vlastnostem (láska, milosrdenství, hněv, spravedlnost...), utrpení Ježíše Krista, Kříž apod. Metafora je nejen prostředkem uměleckým, ale může sloužit rovněž k názornějšímu uchopení abstraktních témat (podobně jako příměr) tím, že abstraktní pojem je vyjádřen pojmem konkrétním, smysly vnímatelným. Metafory mohou být dynamické, jejichž jádro tvoří sloveso, a statické, jejichž jádrem je substantivum. Zdrojem pohybu a napětí, jež je pro baroko typické, je vedle metafory se slovesným jádrem také antiteze (kontrast). Nitsch v kontrastech myslel a také často uvádí celou jejich řadu. Někdy kontrastující slova spojil ještě veršem, čímž zdůraznil jejich protiklad. Nitsch dále upoutává pozornost svými synonymickými řadami, nebo řadami slov významově si blízkých, což bude patrné i z tohoto pojednání o jeho svatebním kázání. Daniel Nitsch bývá označován za představitele českého konceptuálního kazatelství. Víme však, že koncept nebyl v českém prostředí přijímán úplně bez výhrad, zejména humanistickými teoretiky, podle kterých byl Nitsch vzdělán. Přesto reaguje na nový proud v barokní tvorbě – na „concetto“ (t.j. koncept), které pochází ze španělské lyriky konce 16. století a které se přes Itálii a Německo dostalo k nám až v 80. letech 17. století a proniklo do barokní homiletiky. Připomenu, že „concetto je hluboká myšlenka, božským duchem lehce naznačená, lidským důvtipem duchaplně objevená a potvrzená výrokem některého posvátného spisovatele“. Němec vidí v Nitschovi článek ve vývoji české konceptuální homiletiky, považuje ho za „umírněný typ“, který kultivovaným způsobem užívá tropy, jejichž vrcholem je právě koncept (základ představuje metafora, alegorie je jejím rozvinutím, jako podklad pro koncept můžou rovněž sloužit antiteze, paradoxy apod.). Některá Nitschova kázání se dají označit jako konceptuální, jiná jsou pouze kázání, kde je koncept použit, např. v úvodu, kde pomocí konceptu předznamenává téma kázání. Rozdíl mezi konceptuálními kázáními a kázáními ostatními však spočívá ve struktuře kázání – konceptuální kázání je celé vystavěno na konceptu, nepojí se pouze k jedné dílčí části či myšlence. Toto svatební kázání nepatří ke konceptuálním, proto tento bod nebudu dále rozebírat. Domnívám se, že tato stručná charakteristika nejčastějších uměleckých prostředků je pro tuto práci dostačující a pro bližší poznatky odkazuji na uvedenou literaturu.

„Ať mluví rodičové, jimžto Pán Bůh roztomilé, schopné, důvtipné, poslušné, zdárné dítky dáti ráčil. Která jest matka, an se jí to nelíbí, když  dítě její milostně na ni ustičkami ušpuluje, nevinné pohrává, pěstuje, šeplá, bájí, slova mateřská žvejká, mamuje a mámí (...), tu dítky jsou jejich [rodičů] kvítky, drahé perličky, klenoty, halže, zlato, stříbro a zboží.“

„Smilná věc jest víno a svarlivé opilství, kdožkoli v těch věcech kochá se, nebude moudrý. Nebývej na hodech opilcův, ani na těch kvasích, kteříž snášejí maso k jedení, neb ti, ješto se uprázdnují k napoji a k jidlu, budou míti spaní pod strhanými šátky, to jest shudnou a ospanlivost je v hadry zobláčí (Přísloví 23). Komu běda? Čímu otci běda? Komu svárové? Komu jámy, komu bez viny rány? Komu trhání očí? Jedině těm, kteříž spolu kvasí na víně a učí se, kdo lépe svou číši vypije.“

Kdo má sílu ještě číst dále, může se ponořit do části diplomové práce Jitky Rejhonové věnované Danielu Ignatii Nitschovi,

Nitschovo svatební kázání se zaměřením na topoi

 

Autorka vychází z Paverovy edice Nitschova svatebního kázání Dva ať jsou jedno skrze lásku (Pavera, Libor /ed./: Daniel Nitsch, Dva ať jsou jedno skrze lásku, Opava 1999).

Rozsah kázání zhruba odpovídá třinácti stran formátu A5.

Námět svatby a manželství patří k tematickému okruhu svátostí. Tento tematický okruh byl nejstručnější pravděpodobně z toho důvodu, že tato látka byla vykládána v hodinách katechismu. Proto se kazatel zabýval zejména svátostmi každodenního života (pokáním, zpovědí, sv. přijímáním). Zaměřuje se tak na praktické záležitosti, a to i ve svatebním kázání: „několikrát se obrací k manželům, avšak ani zde nechce poučovat, nýbrž jen povzbudit k vzájemné lásce a trpělivému plnění povinností a nesení denních křížů. Je tedy v této látce o svátostech hledisko poučné jak dogmatické, tak morální úplně potlačeno – a nahrazeno zřetelem praktického užití v duchovním životě.“ (Pavera /ed./, František Němec,Studie a recenze, Ostrava 2004) Nitsch vystupuje jako „pastýř duší“, jeho kázáními prostupují vlastní zkušenosti a znalosti problémů prostých lidí.
Dnes už není možné doložit, zda bylo kázání určeno konkrétním osobám pro svatební obřad, výraznější náznaky v textu pro tuto hypotézu nejsou, pouze oslovení „milí manželové“. Tento způsob oslovení ale nemusí znamenat oslovení určitých snoubenců, ale má funkci aktualizační a není ve svatebních kázání tohoto typu neobvyklé.
Kázání bylo připraveno na Neděli druhou po Třech králích a je uvedeno předslovem:  
„Nuptiae Factae sunt in Cana Galileae. Jo: 2.
Stala se svadba v Káne Galilejské“ (Jan 2)

Kázání tedy začíná perikopou z evangelia sv. Jana, příběhem o svatbě v Káně Galilejské. Dříve než však Nitsch přistoupí k připomenutí tohoto novozákonního příběhu, uvede „vejtah kázání“: „Mnohá pohodlí při stavu manželským se nacházejí, ale taky mnohá soužení“.
„Vejtah kázání“ je Nitschovým synonymem pro argumentum, tedy pro předmět řeči. Zde kazatelé předesílají téma kázání, často velmi stručně (v homiletických teoriích je téma kázání označováno termínem proposio). Poměrně stručný je v tomto kázání i Daniel Nitsch, ale není to u něho příliš časté, zejména u konceptuálních kázání je Nitschův vejtah velmi svérázný a poměrně obsáhlý. V tomto případě však „vejtah kázání“ vyjadřuje jednou větou, která vystihuje celou náplň kázání. Jako potvrzení tématu jeho kázání mu slouží právě biblický příběh, stručně připomíná jeho děj. Radost na svatbě a zároveň zoufalství nad nedostatkem vína mu slouží jako podobenství pro život v manželství, kde jsou vedle radosti a štěstí zároveň přítomny trápení a starosti.

Pozastavme se nad prvním nesporným topos, který se objevuje ve všech kázáních prvního typu – je to topos vína. Víno, jak jsem již stručně zmínila výše, je důležitou součástí svatebních kázání, proto ho označuji jako topos – není pouhým motivem, ale ustáleným místem s konkrétním významem manželské lásky (topos na úrovni tématu) v našich textech.
Nitsch tento topos dále nerozvíjí, perikopa z evangelia sv. Jana mu slouží pouze jako úvod k uvažování o manželství. Víno charakterizuje jako prostředek „k rozmnožení hostinské a svadební veselosti...“ a jeho nedostatek mu slouží jakožto metafora k zoufalství a trápení v manželství (z tohoto vyplývá pojetí vína jako manželské lásky a manželského štěstí). Zmiňuje přítomnost Panny Marie, Ježíše Krista a jeho učedníků na svatbě, což symbolizuje určitou výjimečnost oddávaného páru. Nedochází však k obecným závěrům (alespoň je explicitně nevyjadřuje v této části, ale až dále), že touto přítomností „vzácných hostů“ je schválena správnost svatby a manželského života, ani se nezabývá prvním zázrakem Krista přeměny vody ve víno. Víno se dále objevuje v první části, tentokrát jako příměr k charakteristice povahy muže. Muž je přirovnán k silnému vínu, které musí být pomocí manželky „zmírněno“ – tedy ve smyslu „zmírnění jeho působení“. Poté se víno objevuje až ve čtvrté části, která se věnuje právě trápení v manželství a čím je toto trápení způsobeno – zde se ale víno váže k tematice opilství, tedy k obecně k hříchu obžerství a nestřídmosti; Nitsch zde uvádí biblický citát z Přísloví:
„Smilná věc jest víno a svarlivé opilství, kdožkoli v těch věcech kochá se, nebude moudrý. Nebývej na hodech opilcův, ani na těch kvasích, kteříž snášejí maso k jedení, neb ti, ješto se uprázdnují k napoji a k jidlu, budou míti spaní pod strhanými šátky, to jest shudnou a ospanlivost je v hadry zobláčí (Přísloví 23). Komu běda? Čímu otci běda? Komu svárové? Komu jámy, komu bez viny rány? Komu trhání očí? Jedině těm, kteříž spolu kvasí na víně a učí se, kdo lépe svou číši vypije.“
Zde, v rámci svého kázání, obrací význam vína. Na začátku víno představuje radost a lásku v manželství, jeho nedostatek znamená důvod k zoufalství. V souvislosti s charakteristikou muže je zdůrazněna síla vína. A jak jsem ukázala, v poslední části však víno, přesněji jeho nadbytek, charakterizuje stinné stránky manželství, jež pramení z nestřídmosti, konkrétně z opilství.
Vraťme se zpátky na začátek kázání.

To je rozděleno do čtyř částí, v každé z nich se Nitsch věnuje určitému tématu.
První okruh je charakterizován tvrzením „vždycky při sobě, nikda od sebe / assistens, nunquam desistens". Toto tvrzení nás vede k označení dalšího topos, nabízí se název (pochopitelně dodatečný) této edice: „dva jsou jedno skrze lásku“. I tento topos je nedílnou součástí svatebních kázání. Nitsch se odvolává na autoritu Alcibada Lukarianského a přirovnání muže a ženy v manželství k ledňáčkům – samice ledňáčka vždy následuje samečka. Nitsch velmi klade důraz na toto tvrzení, že manželé by měli být stále při sobě. Dokládá ho několika biblickými citáty. První citát pochází z Kazatele: „Běda samotnému!“. Další citát je z knihy Soudců, kde Gedeón (Nitsch uvádí Sedeon) vystoupí proti Midjáncům (Nitsch: Madianští) a Bůh mu radí: „pakli sám se bojíš jíti, nechť jde ale s tebou šara, služebník tvůj“. Dále Nitsch cituje z 1. knihy Samuelovy v části o Davidovi v Nóbu: „ I pročpak ty jsi sám a žádný není s tebou?“. Poslední citát vychází z 1. Knihy Mojžíšovy o pomoci pro člověka: „Neniť dobře býti člověku samému. Učiňmež člověku pomoc podobnou jemu; a vzdělal Pán Bůh žebro Adamovo v ženu a přivedl ji k Adamovi“. Všechny tyto uvedené citáty dokazují, jakou přisuzoval Nitsch důležitost tomuto tvrzení „dva ať jsou jedno/ vždycky při sobě, nikda od sebe“. Biblické citáty shrnuje větami o samotě, jež je zdrojem smutku a trápení, a proti které Bůh ustanovil tuto svátost – manželství.  Nitsch zdůrazňuje, že je třeba sdílet dohromady všechno dobré, ale i zlé. Poukazuje na pomoc jednoho druhému, opět využívá svého umění metafory:
„Nebo tak spolu obcujíce, rozličné nahodilé trampoty, jichžto plné jest toto bídné a plačtivé oudolí, sobě vespolek ulehčují a ulevují, oniť růže s bodláčím přimíšené, med s žáhadlem včelním, sladkost s hořkostí bez ouhony přijímají, v nemocích neustále sobě posluhují, v prácích a starostech střídají, z rukou do rukou živnosti sobě podávávají, u vyskytujícím hněvu snadno se udobřují. Slovem – tak jeden druhýho břímě snášejí, že když jedna strana co v živnosti přehlídne, v tom druhá prostředkuje.“
Nitsch v souvislosti s tímto topos přichází s charakteristikou ženy a muže, opět používá působivých příměrů  a metafor, které dokládají kazatelovy znalosti o životě a zejména o psychice lidí, jimž kázal. Zmiňme jen stručně, že žena je pro Nitche „křehkou sklenkou“, „mdlejší nádobkou“, „bojácnou srnou“, „kuřátkem“ apod., muž zase „silným vínem“ nebo „ohněm jiskry“ apod. Tyto charakteristiky jsou proloženy praktickými radami, jak se mají manželé přes všechny záporné vlastnosti k sobě chovat, aby jejich manželství bylo šťastné. Nitsch se opět odvolává na autority, které vystupují jako podpora jeho myšlenek (Ekleziasticus, Sírachovec, Palacius). Nitsch neuvádí konkrétní situace na základě exempel, jeho úvahy mají spíše zobecňující ráz.
Topos „dva jsou jedno“ je dále rozveden v části třetí, kde se Nitsch zabývá manžely jakožto rodiči svých dětí a jejich výchovou. Manžele přirovnává ke stromu, jenž nese ovoce, a opět odkazuje na Bibli, konkrétně na Genesis, kde Bůh požehnává Adamovi a Evě, a na církevního otce Augustina. Nitsch v této části cituje také Platóna, kterého nazývá „rošafným mudrcem“. Zde hovoří o radosti rodičů z dětí, z Nitschových slov přímo sálá láska k člověku:
„Ať mluví rodičové, jimžto Pán Bůh roztomilé, schopné, důvtipné, poslušné, zdárné dítky dáti ráčil. Která jest matka, an se jí to nelíbí, když  dítě její milostně na ni ustičkami ušpuluje, nevinné pohrává, pěstuje, šeplá, bájí, slova mateřská žvejká, mamuje a mámí (...), tu dítky jsou jejich [rodičů] kvítky, drahé perličky, klenoty, halže, zlato, stříbro a zboží.“
Topos „dva jsou jedno“ je tedy obsažen ve dvou částech kázání, přičemž první část představuje jakýsi základ (manžele), který je dále rozveden (manželé a děti).
Další topos, který se nachází ve 4. části, označím jako „poctivost/nepoctivost v manželství“. Zde se vlastně prolínají tři tvrzení (biblické citáty), která se sebou bezprostředně souvisí: „čistým všecko čisto“ („castis omnia casta“), citát vztahující se k Tobiášovi a Sáře, „budiž mezi všemi vámi poctivé manželstvo a lože neposkvrněné“ („honorabile connubium in omnibus et locus immaculatus“) a „trápení těla budou míti takový“ („tribulationem carnis habebunt“), slova sv. Pavla v listu Korintským o manželství a zdrženlivosti. Tato část kázání je ze všech čtyř částí nejobsáhlejší a dá se říci, že má cyklický charakter, přičemž za každým úsekem kazatelovy promluvy následuje právě citát sv. Pavla „tribulationem carnis habebunt“. Jako dílčí topos „poctivosti/nepoctivosti“ označuji topos „zachování čistoty“, který se v této části vyskytuje a který pozorujeme u všech kazatelů. Nitsch se zaměřuje podle výše uvedených citátů na  příběh o Tobiášovi a Sáře, kteří jsou symboly čistého manželství.
Jako záštita slouží Nitschovi tvrzení Fulgentiovo „manželské moci a povinnosti uživání jest bez ouhony, jestliže smilný vejstupek nepřestoupí končin a hranice mírnosti a poctivosti“. Pokud tomu tak není – tedy pokud jsou manželé nepoctiví a jakýmkoli způsobem hřeší, varuje výše uvedenými slovy sv. Pavla, totiž že manželství nebude šťastné a muž i žena se budou trápit. Od tělesného uspokojení, které je vnímáno jako hřích, přichází k dalším problémům, které se objevují v manželství. Samozřejmě i tady cituje další autority: sv. Augustina, sv. Basila Velikého, Petra Damiána, sv. Jana Zlatoustého, kteří se svými výroky shodují na těžkosti života v manželství. Nitsch ještě užívá exempla (podle vyprávění „vysoce osvíceného Guevarry za času Karla pátýho“), které tuto myšlenku zdůrazňuje. Poté přichází ke konkrétním případům, kdy je manželství nešťastné: nehodné děti, zlý muž nebo žena. „Zlého muže“ a „zlou ženu“ označuji jako dílčí topos v rámci „poctivosti/ nepoctivosti v manželství“.

Nitsch i nadále cituje řadu autorit, o které se ve svých tvrzeních opírá, zejména biblické texty, konkrétně Šalomounova přísloví a část Zjevení sv. Jana. Tyto citáty jsou spojeny právě výrokem sv. Pavla: „Trápení těla budou míti takoví/ tribulationem carnis habebunt“, jak jsem uvedla už výše. Uveďme si ukázku podle výroku Theophila:
„Mají trápení podle těla, protože mají každodenní starosti a pečování o sebe, o čeládku, o domácí, a při tom snadno vzníknou mnohá tejrání, kormoucení, nepřátelství, závist, nenávist, sváry, hadrunky, klevety: dýmá se a rozšoukává z malé jiskry veliký oheň, bouří se, kouří a hoří po celým domě, aníž to zanícení uhasiti umějí. Stává se taky častokráte, že čeho jsou snad někteří (ač zle) při manželstvu hledali, toho okusiti nemohou: na díle pro nevěrnost manželky, na díle pro nevrlost a zuřivost manžele, na díle pro nezdařilost dětí, na díle pro nemoc jednoho anebo druhýho, na díle pro přilišnou a nezřízenou vilnost a bujnost, ješto ji nikdá dosti skrotiti a uhamovati nedají, tribulationem carnis habebunt.“
Tato ukázka zobrazuje možné příčiny nešťastného manželství, kterým se Nitsch tak obsáhle věnuje. Není možné si nepovšimnout výmluvnosti jemu vlastní: v ukázce jsou dlouhé výčty synonym či slov významově si blízkých, slovesné metafory plné pohybu a napětí. Z ukázky je také patrná gradace k samému vrcholu – i tímto způsobem dosáhl Nitsch dynamičnosti textu. Nitsch dále pokračuje v tématu, zabývá se dalšími hříchy, které náleží špatnému („zlému“) muži: opilstvím (zmíněno již výše u topos vína), smilstvem, leností, častým hněvem (jenž souvisí s prchlivostí a  unáhleností). Uvádí příklady a následky chování takového muže – opět přibližuje posluchači svůj výklad příměry a metaforami. Pozastavím se krátce nad jedním z hříchů – u smilstva. Nitsch nezmiňuje nabízející se biblický příklad o Davidově hříchu, ale uvádí tvrzení ze Sírachovce: i když si hříšník myslí, že ho nikdo nevidí, „oči Boží mnohém více světlejší jsou nežli slunce,  hledíce na všecky cesty lidské i na hlubokosti propasti i na lidská srdce patříce i na skryté strany“.

Podobně se Nitsch věnuje i špatným ženám (topos „zlá žena“). Uvádí v podstatě stejné hříchy jako v souvislosti s muži, navíc uvádí přílišnou výmluvnost, která je u ženy nežádoucí. Opět zařazuje exemplum, aby charakterizoval svou myšlenku, jaké nebezpečí znamená zlá žena, a dokládá ho citáty (z Šalomounových přísloví a ze Sírachovce). Stejně jako pro část o špatném muži, i zde je charakteristický Nitschův vzrušený a apelativní styl – řady zvolání, řečnických otázek, citoslovcí a samozřejmě řetězce významově blízkých slov, metofory a biblickými příměry: „Neníť horší hlavy jako hlava jedovatého hada a není hněvu nad hněv ženský.“ „Lépeť jest bydliti s lvem a drakem nežli s zlou ženou“.

K topos „poctivosti/ nepoctivosti“ v manželství se váže ještě jedno téma, kterému Nitsch věnuje druhou část svého kázání. Je to téma věrnosti. Nitsch přirovnává manžele k holubovi a k holubici, neboť „holubi své věrnosti společně neruší“. Věrnost je jednou z ctností, která je vedle upřímnosti předpokladem k lásce. Nitsch je v této části stručný, připomíná sv. Bernarda a uvádí příklady správného chování, aby věrnost manželů nebyla porušena. I v této části je patrná názornost, která je typická pro celé Nitschovo kázání.

Zejména u topos „poctivosti/ nepoctivosti“ je zřejmá Nitschova znalost problémů v manželství. Protože je to téma stále aktuální a nosné, rozebírá ho obšírněji než témata ostatních částí (nicméně první část, kde jsem označila topos „dva jsou jedno“, je také poměrně rozsáhlá).

Závěrem pohledu na Nitschovo kázání ještě zmíním, že conclusio je výrazné a shrnuje všechna dílčí témata kázání, která se shodují s určenými topoi. Nitsch tímto způsobem zdůraznil hlavní body svého kázání. Kompozice kázání je tak přehlednější než u dále zmiňovaných kazatelů, má nejen výrazné exordium, confirmacio rozdělené na dílčí témata, ale také výrazný závěr (conclusio/ peroratio).

 Jitka Rejhonová http://is.muni.cz/th/86573/ff_m/Diplomovaprace.txt

 

 

 

Zobrazeno 2601×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka