Sentire cum ecclesia - Oscar Romero

24. 3. 2011 0:00
Rubrika: osobnosti

Oscar Arnulfo Romero se narodil se 15. 8. 1917 v horském městečku Ciudad Barrios ve východním Salvadoru. Zavražděn byl před 31 lety, 24. 3. 1980.


Ve třinácti začal uvažovat o kněžském povolání - nějaký čas strávil v semináři v San Miguel, poté odešel studovat teologii do San Salvadoru a po roce a půl byl vyslán na Gregoriánskou univerzitu do Říma, kde byl také r. 1942 vysvěcen na kněze.
Začal dělat doktorát, ale na žádost biskupa ze San Miguel se r. 1944 vrátil zpět do Salvadoru. Jeho první farností byla horská vesnička, strávil tam však jen několik měsíců, protože byl povolán zpět do San Miguel, kde se stal diecézním sekretářem. Tuto funkci zastával celých 23 let a zastihl ho v ní také 2. vatikánský koncil, který vnímal jako výzvu k reformě, i když k některým novým ustanovením se stavěl kriticky.
R. 1967 byl jmenován generálním sekretářem Salvadorské biskupské konference a r. 1970 se stal  pomocným biskupem.
Během těchto 7 let strávených v hlavním městě se Romero věnoval zejména administrativní činnosti a zdá se, že byl čím dál konzervativnější, a to jak na poli teologie, tak i církevní praxe. Odmítal myšlenky teologie osvobození a byl více méně loajální vůči salvadorské vládě. V r. 1974 byl jmenován biskupem v diecézi ve východním Salvadoru, kde se věnoval především pastorační péči – jezdil do odlehlých vesnic, kázal tam, oddával, křtil a zpovídal. V tomto období začínala v Salvadoru růst moc armády a rozmáhalo se pronásledování a útlak chudých občanů.    
Když bylo Romerovi 59 let, byl jmenován arcibiskupem. Jeho volba byla zklamáním neboť byl totiž známý jako zbožný knihomol, který se soustředil na vnitřně prožívanou víru a který kritizoval kněze, kteří se dali strhnout k politice. Několik týdnu po jeho zvolení byl zavražden jezuita Rutilio Grande - jeden z těch, kteří bojovali za práva salvadorských chudých. Prohlásil totiž: „Žrádlo vašich psů je lepší než jídlo, které jedí děti chudých campecinů.“ Grande byl zavražděn cestou na mši. Romero ještě v noci odcestoval na místo vraždy. Ač donedávna nesouhlasil s Grandovým liberálním přístupem, nad jeho zkrvaveným tělem jako by mu spadly šupiny z očí. Když potom při zádušní mši stál ve venkovském kostele, který byl do posledního místečka zaplněn, nemohl nevnímat nevyslovenou otázku vesničanů: „Budeš stát při nás tak, jako při nás stál tvůj přítel?“ Na to odpověděl: „Chci vás poprosit o vaše přímluvy a prosby. Chci být věrný svému slibu, že neopustím svůj lid. Chci raději kráčet spolu s ním, i když bych riskoval ztrátu svého úřadu.“
Od této chvíle Romero stál výhradně a vždy na straně chudých a utiskovaných a nevyhnutelně směřoval ke své mučednické smrti. Okamžitě začal vyjednávat s vládními činiteli a žádal prezidenta Molinu, aby vražda Rutilia Grande byla vyšetřena a přestalo pronásledování salvadorských křesťanů. Katolické školy byly na protest 3 dny zavřené a po celé zemi se v následujících dnech nekonaly mše - pouze jedna, na schodech katedrály. S tímto radikálním protestem nesouhlasil papežský nuncius a volal Romera k odpovědnosti. Romero se proto rozhodl navštívit papeže a žádat ho o souhlas. Papež Pavel VI. ho povzbudil slovy: ''Odvahu, bratře. Ty jsi přece arcibiskup.''
„Kristus je mezi pytli a koši rolníků. Kristus je mezi těmi, kteří jsou týrání a vězněni. Kristus umírá hladem společně s dětmi, které nemají co jíst. Kristus je v chudých, kteří prosí, aby Církev vyslechla jejich hlas.“
Koncem 70. let byl v Nikaragui svržen Somozův vojenský režim a také ve Venezuele, Costa Rice, Kolumbii a Mexiku byly zvoleny civilní vlády. V Salvádoru však nadále panoval teror a neustálé pronásledování, vznikla dokonce militantní skupina ''Bílí válečníci'', která otevřeně hrozila vyvražděním všech jezuitů.
Romero na tuto situaci reagoval stále větší otevřeností chudým a trpícím. Pokorně jim naslouchal a zapisoval jejich trápení. Když k němu přišla nějaká žena a naříkala nad vraždou svého dítěte, Romero si okamžitě poznamenal její jméno a místo, kde se to stalo. Říkal, že pláč ženy je pro něho dostatečným důkazem.
Romero dostál svému arcibiskupskému heslu - Sentire cum ecclesia - spolucítit s církví. Zvláště patrné je to na jeho způsobu psaní kázání, která připravoval spolu se skupinou kněží a laiků, neboť právě oni nejlépe věděli, co se v Salvadoru děje. Romero nejen vykládal Evangelium a mluvil o Božím království, ale pokaždé také odbočil k aktuální situaci v zemi. Oznamoval zprávy z vesnic, četl dlouhé seznamy mrtvých a nezvěstných a odpovědné lidi označoval jménem. Tato kázání zahanbovala, demaskovala, protestovala, vyslovovala požadavky a obžaloby.
„Kázání, které nepoukazuje na hřích, není kázáním ve smyslu Evangelia. Kázání, které lahodí hříšníkům, takže nepociťují svůj hřích, zrazuje Evangelium. Kázání, které neznepokojuje hříšníky a uklidňuje je v jejich hříších, ponechává zemi Zabulon a Neftalí ve stínu smrti.“ (24. 3. 1978)

Na velikonoční pondělí roku 1978 otevřel brány kněžského semináře v San Salvadoru pro všechny vysídlené oběti násilí - přestěhovaly se do něj stovky vyhnaných, hladových a týraných lidí. Dále zastavil dostavbu katedrály, dokud nebude nastolen mír a spravedlnost. „Až skončí válka a hladoví budou nakrmeni,“ prohlásil, „potom můžeme pokračovat ve stavbě katedrály“.V témže roce byl nominován na Nobelovu cenu míru za hájení lidských práv.
Byl kritizován jak ze strany vlády, tak ze strany církve. V r. 1979 Romero znovu odjel do Říma, ale Jan Pavel II. ho příliš nepodpořil. Zklamaný Romero se vrátil do Salvadoru, kde se situace zhoršovala a hrozila občanská válka. Heslo ''Buď patriot! Zabij kněze!'' bylo čím dál populárnější. Mezitím se stupňoval konflikt mezi chudinou a vládnoucí vrstvou. Vláda se kromě armády opírala o tzv. eskadry smrti. Ty likvidovaly nejen vznikající partyzánské skupiny, ale terorizovaly také civilní obyvatelstvo. Oficiálně se k nim vláda nehlásila, jejich zločiny však nikdy nevyšetřovala. Nad vraždami rolníků se už nikdo, kromě vlastních rodin, nepozastavoval. Od začátku roku 1979 sám Romero dostával každý den dvě až tři, ale později i desítky anonymních výhrůžek smrtí, jestliže nezmění způsob kázání. Stálo v nich např. „Ty bastarde, budeme pít tvou krev“ nebo „Rozdrtíme tě na kousky“, „Tvé dny jsou sečteny. Během prosince 1979 bylo zavražděno 281 lidí. Krátce před smrtí mu jeden důstojník nabídl neprůstřelné auto, ale on ho odmítl: ''Dokud nebudete chránit můj lid, nemohu od vás přijmout ochranu.'' A od té doby raději nezaměstnával ani řidiče.
„Církev ve svém horlení pro Evangelium poznává, že její místo je při chudých, utiskovaných, vyvržených a že jejich jménem musí mluvit a žádat jejich práva. Ale mnoho lidí, kteří náleží k vyšším vrstvám, má pocit, jako by sami vlastnili Církev. Mají pocit, že Církev je zanedbává a neplní své duchovní povinnosti. Církev už prý neučí věcem duchovním, ale hlásá politiku. Tak to není. Církev ukazuje na hřích a společnost musí naslouchat této žalobě a stávat se takovou, jakou ji chce Bůh.“

23. března 1980 v katedrále památná slova proti utlačovatelům národa: „I když jsou pokřtěni, i když chodí na mši svatou, nepatří k lidu Božímu, jakmile odmítnou přijmout požadavky Evangelia s konkrétními důsledky.“
Žádný voják není povinen poslouchat rozkaz, který se příčí vůli Boží. Boží zákon zní: Nezabiješ! Je nejvyšší čas, abyste opět objevili své svědomí a poslouchali ho místo hříšných rozkazů. Bratři, patříte k našemu lidu, a zabíjíte vlastní bratry a sestry rolníky… Ve jménu Boha, ve jménu trpících lidí, jejichž nářek volá do nebe stále naléhavěji, žádám vás, zapřísahám vás, ve jménu Boha vám nařizuji: zastavte násilí!“

Následující den Romero sloužil odpolední mši v kapli nemocnice „La Divina Providencia“ Ve svém kázání mimo jiné řekl: „Je marné milovat sám sebe a chránit se před nebezpečími života. Kdo se jim chce vyhnout, svůj život ztratí. Kdo však se z lásky ke Kristu postaví do služeb druhým, bude žít – jako pšeničné zrno, které umírá, ale jen zdánlivě. Nezemře-li, zůstane samo. Podmínkou úrody je umírání. Víme, že nikdo neumírá navždy, a že obdrží korunu ti, kdo s hlubokou vírou, s nadějí a láskou splnili svou úlohu.“ Zatímco kázal, přijel před otevřené dveře kaple červený volkswagen. Muž, sedící na zadním sedadle, zamířil po způsobu odstřelovačů na postavu za oltářem. Střela zasáhla Romera do hrudi v okamžiku, kdy pozdvihoval chléb a víno a on padl přímo k nohám Ukřižovaného. Slyšeli ho šeptat slova: „Bože, smiluj se nad vrahy“. Zemřel za několik minut při převozu do nemocnice. Jeho smrt, stejně jako smrt tisíců dalších, nikdo nevyšetřoval.
„Mučednictví je milostí, které se necítím být hoden. Pokud Bůh přijme oběť mého života, kéž je moje krev semenem svobody a znakem naděje, že svoboda se brzy stane skutečností.“

Zdroj: http://www.balustrada.cz/bratrstvo/cislo.phtml?0106_mucednici
http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/Nadace_soubory/Obcasnik/obcasnik-8.pdf

 

Sdílet

Komentáře

HelenaH síla víry proti zbabělosti násilí....

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka