Věroslav Mertl a Hřbitov snů

Tento český spisovatel, básník, esejista, publicista a rozhlasový pracovník, autor meditativně laděných kratších próz a románů se narodil 30. 3. 1929 v Chrášťanech u Týna nad Vltavou.

Otec byl vrchním četnickým strážmistrem. Do roku 1938 žila rodina v Kolodějích nad Lužnicí, poté do roku 1958 v Kamenném Újezdě u Českých Budějovic. V letec 1944–45 byl Mertl totálně nasazen jako zemědělský dělník. Od roku 1945 studoval na obchodní akademii v Českých Budějovicích (maturoval v r.  1949), poté – kromě vojenské služby (1951–53) – pracoval až do roku 1968 jako úředník v různých českobudějovických podnicích. V letech 1968–70 byl redaktorem nakladatelství Růže. 1971–91 působil jako tajemník Okresního výboru Čs.  strany lidové v Českých Budějovicích. Od roku 1992 je v důchodu. Žije v Českých Budějovicích.
Z Mertlovy tvorby: Stín blaženosti (PP 1969), Nám po tomto putování (P 1970; přeprac. 1974), Poledne (PP 1971), Sad (PP 1976), Dům mezi větrem a řekou (R 1978), Rezavý déšť (R 1981), Podzimní svit (PP 1984), Pád jasnovidce (P 1986), Mlčení věžních hodin (R 1989), Křížová cesta (EE, česko-něm. vydání, Freistadt 1993), Kruhy pod očima (deníky, EE, 1995), Zjasněná noc (BB 1995), Přemítání o věcech vezdejších (FF, črty, 1997).
Vladimír Mertl publikoval také ve sbornících a almanaších: Katolická ročenka (1970), Prameny (1973), Almanach jihočeských autorů (1973), Chvály jižních Čech (1976), Tau und Regen zu sein (Berlin 1976), Cyrilometodějský kalendář (1978, 1981) nebo Zur Winterzeit der Welt (Berlin 1986).
http://www.knihovnicka.net/autor/7208-mertl-veroslav/zivotopis-biografie/

V roce 2001 byla Vladimíru Mertlovi udělena Státní cena za literaturu za román Hřbitov snů a v roce 2006 Cena jihočeského kaje za literaturu. Už v roce 1979 obdržel Mertl Zahraniční cenu polského nakladatelství PAX.
http://www.v-art.cz/taxus_bohemica/revue-chk/r04c01/portrety/veroslav-mertl.htm

Několik textů Věroslava Mertla k zamyšlení:

Celý život píšu, ale nedošel jsem k žádnému konečnému závěru, co vlastně člověka k psaní vede a ponouká, aby tu torturu znovu a znovu podstupoval. Knihu mých deníkových zápisů a esejů Kruhy pod očima uvádí motto z Michaela Butora, které se mi jeví jako nejbližší a nejpřesvědčivější důvod k psaní: „Píšu, nikoliv abych své knihy prodával, ale abych dosáhl ve svém životě jednoty.“ Jinak řečeno: abych se nerozpadl.

Kdybych měl bilancovat a vyznat, čeho si na svých knížkách nejvíc vážím a za co jim nejvíc vděčím, pak že mě obdarovaly několika velkými životními setkáními a přátelstvími. Bez nich by k nim mohlo sotva dojít. Kdyby pro mne mé knížky nic jiného neznamenaly, stačilo to. Na vrcholu takové bilance však stojí příběh neznámé ženy, která mi jednoho rána volala, že chtěla spáchat sebevraždu, ale vtom utkvěla její pozornost na Křížové cestě, začetla se do ní, a to ji zachránilo. Co víc si už může vlastně člověk od svého psaní přát?
http://www.v-art.cz/taxus_bohemica/hovory/mertl-veroslav.htm

Buď jak buď, i tak jsme jako zázrakem v Evropě pohromadě s těmi, k nimž jsme vždy patřili. Otec by se zaradoval. Nejen my Evropu, ale i Evropa nás potřebuje, leč bez planých řečí, ale zato s čistou myslí, to jest očistěnou a očisťovanou. Neodhodláme-li se však k tomu, Evropa nám nebude nic platná, i kdyby nám v ní pečení holubi do našich věčně kverulujících hub padali. Pro Evropu bychom pak byli leda jen těmi nepoučitelnými tažnými voly, dobrými tak do zápřahu, možná ani to ne, jenže teď by to už asi bylo opravdu navěky, a nikdy jinak! Od toho Bůh nás chraň!
http://www.cs-magazin.com/index.php?a=a2003072080

Kdo má chuť může pokračovat četbou rozhovoru Miloše Doležala s Věroslavem Mertlem z roku 2002

Nést kříž pochybností...

Kdy jste poznal, že máte spisovatelské nadání? Poslouchal a zapisoval jste si hovory lidí už jako chlapec? V "proustovském dotazníku" jste se také zmínil, že jste toužil stát se hudebním skladatelem...
Psaní není věcí rozhodnutí, ale spíš pozvolného zjišťování, že to člověku dělá dobře, že ho psaní jaksi očišťuje a osvobozuje, i když to není bezbolestné. Začne to třeba v dětství psaním deníků, od nichž je pak už jen krůček k psaní básní, povídek, a nakonec i románů, zejména když prožitky velkých událostí k psaní přímo nutí. Z těchto podnětů jsem začal v novinách publikovat už od šestnácti let, ale rokem 1948 všechny krásy světa skončily a na první knížku jsem si pak musel počkat dalších dvacet let. Možná, že se mi tehdy hudba jevila jako nejméně napadnutelná, ale beztak mi nakonec z té pošetilé touhy zbyla jen láska k ní.
Ve svých vzpomínkových textech se často vracíte tam, kde jste se narodil - do Koloděj nad Lužnicí. Ocitáme se tedy v tom "starém, oprýskaném, pukajícím židovském domě, kde v prvním poschodí sídlila četnická stanice". A nelze si ho nespojit s domem "mezi větrem a řekou", dějištěm vašeho stejnojmenného románu, jakési pevniny v moři času... Čím vás tento domovský prostor pro život vybavil?
V těch Kolodějích nad Lužnicí jsem prožil překrásné dětství, které mi i s tou vsí, někdejším židovským ghettem, tak učarovalo, že jsem se pokusil zopakovat si ho aspoň v literární formě. Dům mezi větrem a řekou, který teď vyšel v druhém vydání, byl jedinou možností, jak toho docílit, i když děj je zcela vyfabulovaný. Ale představte si, že to mé dětství bylo od prvních krůčků celé budované na víře. Ta už pak nenechá člověka snadno zplanět, protože s ní se ocitá se světem v neustálém křížku. Ona je vlastně jediným skutečným inspiračním zdrojem, který stojí za to drama v životě a umění. Ona tudíž skýtá také naději, jak se vypořádat s dalšími negativními jevy současnosti, třeba právě s tou globalizací, protože řešení nespočívá jen a jen na člověku.
Vztah k místu, kde se člověk narodil, současní globalisté označují jako nadbytečný balast. Čím ale může být pro spisovatele a básníka? Celý život přece žijete mimo pražské centrum - v jižních Čechách. A i když jste se stýkal s vybraným okruhem přátel, jejichž místo v české literatuře je nepominutelné, neubíral či neubírá vám život na periferii pracovní energii? Jak jste se vypořádával s nesmyslně znějící nálepkou "ruralista"?
Věrnost milovaným místům se rovná věrnosti každé lásce. Dopisy našich přátel exulantů mě vždy znovu poučují, co to znamená zpřetrhat pouta s místy, která navždy opustili. Celé Chicago či Paříž pak mizí před sněním o kterémkoliv navždy ztraceném Zapadákově. V tomto smyslu je zakotvenost velkým darem, v umění často zdrojem ozvláštňujícího vidění. Původně přehlížení regionální autoři jako byli třeba Ramuz, Pourrat, náš Reynek, Deml, Váchal, jsou toho dokladem. Samozřejmě, že kdo touží po rychlém úspěchu, musí holt spěchat do centra dění. Už Pascal však varoval, že "všechna lidská neštěstí od jedné věci pocházejí, kteráž je neschopnost setrvat v klidu ve světnici". To si musí každý zvážit sám. Poměry "normalizační" či ty současné v tom nehrají žádnou roli. Proto ani maloměstský život s periferií nesouvisí. Je to životní styl, kterému může člověk propadnout v Praze jako na vesnici. A ruralismus? Tuhle nálepku mi mohl přisoudit snad jen ten, kdo nemá ponětí, o co tu kdysi v literatuře šlo.
Ve svých textech i svými postoji se hlásíte ke křesťanství. Nikoliv ale jako k nějaké ideologii, ale spíš je u vás přítomno jako naléhavá otázka... Existuje ve vašem nitru svár mezi spisovatelem a křesťanem? Anebo vás dar víry při práci ničím neomezuje, ale naopak umožňuje rozlet v čase a prostoru, zjitřuje vnímavost, pomáhá rozlišovat, vidět věci v celku, přivádět k tajemstvím, nezapuzovat ošklivost...
Být křesťanem bez úžasu z tajemství je snad nemyslitelné. A že osudovost lidských vztahů stejně jako mystérium zla a ošklivosti k němu patří, je samozřejmé. Tudíž popsat a demaskovat třeba právě tu ošklivost patří k povinnostem křesťansky orientovaných spisovatelů a k jejich svobodě, kterou musí církev respektovat, ať jsou křesťany z Božího dopuštění jako já a shodou okolností píšou, či jen křesťany "etickými". V každém případě by církev měla z jejich exkurzí do těchto temných míst čerpat poučení. Nepodstupují to bez bolestného sváru. Jak mi jednou řekl jeden moudrý kněz: "Intelektuálům je třeba odpouštět, protože nesou za nás kříž pochybností, které my nemáme."
Co si myslíte o stále rychleji uvadajícím vztahu církve a umění? Nejsou to už dva naprosto oddělené světy? Církev přece přestala být nejen mecenáškou, ale i vzdělanou inspirátorkou...
Uvadající vztah k umění nevychází možná ani tak ze strany církve jako spíš současného umění k církvi. Ta je pouze přechodně nemocná, ale tím méně by ji věřící umělci měli opouštět. To se nemocným nedělá, zvlášť proto ne, že církev už nemůže být mecenášem či konzumentem jejich tvorby jako za starých časů. Kněží jsou navíc v průměru přestárlí a vyčerpaní a sotva na nich může někdo chtít, aby si po večerech četli třeba v Holanovi nebo sledovali výboje moderního výtvarného umění. Takoví, jako byl třeba můj přítel F. D. Merth, tvořili vždycky v církvi výjimku. Nicméně se mi zdá, že sakrální umění, zejména výtvarné a hudební, i když není "kněžské", už signalizuje jisté změny k lepšímu.
Ve svých knižně vydaných deníkových zápiscích máte 11. srpna 1990 tento text: "Zvykli jsme si, zvlášť tady v Čechách, žít pořád na dluh, tedy bez velkých obětí, které vždy vedou nejen k sebereflexi, ale i k pokání. Spokojenost s málem za málo práce, sebeuspokojení a rovnostářství nás vždy znovu zavádějí do pouště..." Jak to, že jsme za dvanáct let o mnoho nepokročili? A jak z této žalostné konfrontace vychází česká církev?
Pokud jde o českou církev, některé jevy mě děsí. Kupříkladu to, co se donedávna dělo kolem TF UK. Nebo většina homilií, přenášených rozhlasem během nedělních mší. Ta neschopnost udělit toto kazatelské privilegium výlučně těm, kteří jsou s to oslovit nejen věřící, ale i mnohatisícovou obec náhodných posluchačů živým, autentickým jazykem. Potěšující je snad jen množství dobré náboženské literatury, o níž se nám nikdy ani nezdálo.
Za svůj poslední román Hřbitov snů jste na sklonku loňského roku obdržel Státní cenu za literaturu. Posléze se v českých médiích vedla primitivní a žluklá přestřelka o právoplatnosti vašeho ocenění, po případě o smyslu státní ceny vůbec. Nebudu se vás ptát, jak na negativní kritiku své práce reagujete, spíše by mě zajímalo, jak hodnotíte úroveň českého veřejného života, a zejména kultury od listopadu 1989. Co v něm zásadně postrádáte?
Co vím, nešlo o žádnou "žluklou přestřelku", ale o zcela osamělý "žluklý výpad" jednoho kritika, kterého nikdo další nepodpořil, spíš naopak. Nicméně byla to jedna z ukázek úrovně českého veřejného života. Tak to zde chodí, namísto věcnosti emoce, namísto touhy po objektivitě rafání, namísto uvážlivosti vlastní exhibování. Dvanáct let svobody je na změnu chování zřejmě málo.
Jaroslav Durych v jednom svém eseji napsal, že ráj i se svou řečí a hlasem zůstal na světě, třebas v troskách a skrytosti, od našeho života neoddělitelný a stále zahlédnutelný. Souhlasíte s tím i na prahu 21. století? A domníváte se, že ona durychovská "dědičná touha po ráji" či čepovský "dvojí domov" jsou oním klíčem, skrytou vnitřní nutností, tlakem, který nutí člověka tvořit?
Klíč k ráji je každému propůjčen na celý život, aniž píše, tesá či maluje. Kde se tak děje, tam je snad ten klíč jen ostřeji vnímán. Nemyslím si však, že i když pojmy jako je ráj či spása zmizely z našeho každodenního slovníku, že s nimi zmizelo i ono tušení věcí "za", jež tak lákaly třeba Stachuru. Naopak jejich tušení bude právě uprostřed blahobytu s jeho tak častou prázdnotou stále naléhavější. Rád cituji dávný výrok André Malrauxe, že "příští století bude buď náboženské, nebo nebude žádné". Než ale skutečnou naději poskytne světu znovuobjevený Bůh, mohlo by suplující funkci náboženského pojetí světa nabídnout, nebo ji aspoň připomínat, právě umění, bude-li dostatečně tušivé a méně sebestředné.

http://www.reocities.com/Athens/8685/ps0203cp1250.html