Reginald Vincenc Dacík, OP
(*21.1.1907 - †21.4.1988), byl významný teolog, redaktor, publicista, dělník, prozaik, překladatel a člen dominikánského řádu.
Narodil se v Uherském Brodě a patřil mezi nejvýznamnější osoby katolické Moravy. Když vstoupil do dominikánského řádu, studoval na Arcibiskupském gymnáziu v Praze - Bubenči.
V roce 1925 přešel do noviciátu v Olomouci, který trval rok. Po dalších třech letech studia filozofie odešel na dominikánskou teologickou fakultu Angelicum do Říma. Po jejím absolvování pokračoval ve studium teologie, které zakončil v roce 1933 doktorátem.[1]
Kromě svých běžných učitelských a kněžských povinností nikdy neustal ve své literární činnosti. Překládal z francouzštiny katolickou literaturu a sám také psal na filozofická a teologická témata.[2]
Po návratu z Říma do roku 1940 působil jako profesor dogmatiky na filozofickém a teologickém učilišti dominikánského řádu v Olomouci, kde rozvinul bohatou publikační činnost. Např. v edici Krystal vydal knihu Jeronýma Savonaroly Čiňte pokání (1935), pětidílnou Věrouku pro laiky (1937-1941), dále Škola dominikánské mystiky (1938), Bůh ve svátostech (1940), Mravouka (1946), Prameny duchovního života (1947), Přehled teologie asketické a mystické (1947).
Podílel se ve spolupráci s dalšími členy dominikánského řádu na překladu Teologické Summy od sv. Tomáše Akvinského, který ho ovlivnil i při sepsání Mravouky. Jeho články můžeme nalézt v řadě časopisů např. v Růži dominikánské, v revui Na hlubinu, v Jitru, v Úsvitu, ve Výhledech, v Katolíku.[3]
V letech 1940-1946 působil jako převor dominikánského konventu u sv. Jiljí v Praze. Potom se vrátil zpátky do Olomouce, kde přednášel až do roku 1950. Byl ostře sledován komunistickým režimem a po inscenovaném pokusu o přechod hranice byl odsouzen za velezradu a špionáž na devatenáct let do vězení. Nakonec byl propuštěn roku 1960.
Od konce roku 1965 do února 1967 působil u řeholních sester na Velehradě. Konec jeho života je spojen s ústavem pro zestárlé kněze na Moravci, kde umírá roku 1988.[4]
[1] Srov. Jiří HANUŠ, Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století, Brno: CDK, 2005, s. 28.
[2] Srov. Uherské Hradiště, http:www.uherske-hradiste.cz/osobnost/, (23.4. 2008).
[3] Srov. Jiří HANUŠ, Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století,s. 28.
[4] Srov. tamtéž, s. 28.
Zdroj: http://ililka.signaly.cz/0811/r-m-dacik-o
Otázka postu není jen otázka mírnosti, nýbrž i lásky člověka k Bohu. A proto čím větší bude mít kdo lásku k Bohu, tím ochotněji a radostněji bude přinášet oběť postu a odříkání. Malá láska málo dává a čím více slábne, tím horlivěji hledá důvody, na základě kterých by se vymanila i z povinnosti onoho mála. Velká láska je velkodušná, a proto ochotně podává mnoho, i když jí to stojí oběť a sebezapření. Bůh pak, jenž nezůstane nikomu dlužen ani nejmenší oběť, odmění velkodušně dárce velkodušného.
http://katolikrevue.ath.cx/velikonoce/zakon_postu_reginald_m_dacik_op.htm
Spravedlnost je základní ctnost; je to stálá a pevná vůle dávat každému, co mu náleží. Není snadné dát každému, co mu náleží, protože sebeláska často klame člověka a zastírá mu pravý poměr, který je mezi jednotlivcem a lidskou společností, mezi jednotlivcem a jeho bližním, a zvláště pak mezi člověkem a Bohem. Spravedlnost dává každému, co mu náleží. Nespravedlnost popírá právo druhého nebo je opomíjí; zanedbává uskutečnění povinnosti, která plyne z uznání tohoto práva.
http://www.krystal.op.cz/amen/2001/Amen3-01.htm#Ctnost%20spravedlnosti
Václav Vaško vzpomíná na Reginalda Dacíka jako na člověka laskavého a moudrého:
„Otci Reginaldovi Dacíkovi se na oddělení říkalo „Velký inkvizitor“. Ale k inkvizitorovi měl svou laskavostí i moudrostí daleko. Prokázal to zejména, když ho udělali kontrolorem. Říká se, dej člověku funkci a poznáš, co v něm je. Například na jedné cele jmenovali nového staršího světnice. Z normálního mukla se rázem stal pošuk. Zakládal si na tom, že velitelé chválili jeho celu jako nejčistší, a tak se tam „šurovalo“ a „šurovalo.“ Ne tak otec Reginald. Pečlivě prohlížel odevzdanou práci, menší vadu opravil sám, u větší poradil, co s tím. Jednou nevím už proč, jsem se s ním ocitl v korekci, byla ve spodní části zámku. Okno zabedněné, podlaha betonová, dva slamníky, po jedné dece, v rohu žanek. Normální strava každý třetí den, dva dny mezi tím jen ráno teplá černá tekutina a kousek chleba. Bylo léto, zimou jsme netrpěli a bylo nám spolu dobře. Absolvoval jsem u něho ignaciánské exercicie v dominikánském pojetí. Na oddělení jsme se vrátili odpočatí od lidí a bohatší na duchu. Rád na tuto korekci vzpomínám, i když si Otec Reginald neodpustil občas zavrtat do jezuitů. Nelíbil se mu například ignaciánský obraz spolupráce člověka s Boží milostí: Chceš-li, aby lodička tvého života plavala středem řečiště, musí ji podél jednoho břehu táhnout Boží milost a podél druhého ty sám. Čili: Přičiň se, a Bůh ti pomůže!“
Z diplomové práce Martina Jindřicha Poláčka, OP kterou najdete v příloze tohoto příspěvku.
Reginald Dacik OP.pdf
http://www.teologie.cz/inpage/ceske-osobnosti/
Velmi doporučuji nelitovat času a seznámit se s touto významnou osobností opravdu podrobně :-).
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.