Julius Zeyer

Narodil se 26. dubna 1841 v pražské měšťanské rodině.

---

Otec byl majitelem dřevařského velkoobchodu, matka pocházela z pražské německé židovské rodiny. Zeyer měl minimální předpoklady pro životní cestu českého básníka. S českým prostředím a řečí ho seznámila česká chůva, jíž byl za její vyprávění pověstí, pohádek a bájí po celý život vděčen.
Studia na gymnáziu nedokončil, podobně jako studium na technice. Absolvoval však cesty po cizině (Německo, Švýcarsko, Francie), a potom studoval klasické jazyky soukromě i na universitě. Ale ani pak nezůstal trvale doma, pobýval jako vychovatel a společník ve šlechtických rodinách v Rusku, opět cestoval po Švédsku a Německu, vypravil se i do Itálie, Řecka a navštívil Cařihrad. Zážitky z těchto cest v pozdější době spolupůsobily na atmosféru jeho literárních děl.
V sedmdesátých letech patřil k lumírovcům (J. Vrchlický, J. V. Sládek ), avšak literárních zápasů, jimiž se skupina prosazovala, se pro svou uzavřenou a nebojovnou povahu neúčastnil. Roku 1877 se odstěhoval z Prahy do Vodňan. Žil tu více než deset let (občas opět cestoval, tentokrát na Balkán a na Krym) a obklopen bohatou knihovnou a uměleckými sbírkami nashromážděnými na cestách studoval, věnoval se svým uměleckým zálibám, a zejména vytvářel svá stěžejní díla.
Roku 1900 se přestěhoval k svému příteli, pražskému podporovateli českého umění Josefu Hlávkovi. Zeyer zemřel 29. ledna 1901 v Praze a je pohřben na Vyšehradě na Slavíně.
Zdroj:
http://svet-literatury.wz.cz/autori/zeyer.htm
Rozsáhlá literární tvorba Zeyerova se objevovala zpravidla před knižním vydáním v mnohých tehdejších časopisech, např. v Palečkovi (1873 prvotina, humoreska Krásné zoubky), ve Světozoru, v Květech, Ruchu, Osvětě, a především v Lumíru.
Zeyerova poezie je téměř výlučně epická. Cílem Zeyerových epických básní bylo především ukázat slavnou českou minulost v příbězích bájných hrdinů, jejichž charaktery měly být zároveň kritikou bezpáteřnosti měšťanské společnosti Zeyerovy doby a posílením sebevědomí lidových vrstev národa. Dokladem toho je např. cyklus epických básní Vyšehrad, kde autor vypravuje s elegickými pocity o hrdinské minulosti národa, o cti a spravedlnosti. Snaží se tu postihnout smysl národních dějin. Inspirace Rukopisem zelenohorským je patrná.
Zeyerova próza také vyjadřuje smutek z osamocení a je nesena odporem k měšťáckému způsobu života a konvencím. Touha po lidské ušlechtilosti a spravedlnosti proniká i touto oblastí tvorby, v autorovi však není síly k tomu, aby pomáhal k nápravě. Zůstává jen u fantazijních představ o lepším světě.
Hrdinové Zeyerových děl jsou "rytíři smutné postavy", kteří nacházejí naplnění svých tužeb teprve ve smrti. Smrt a láska jsou u Zeyera obvykle v těsném spojení a svědčí o tom, že autor nedovedl překonat rozpor mezi snem a skutečností. Tím se přiblížil romantikům, téměř se ztotožnil s jejich názory a stal se tak v jistém smyslu pokračovatelem K. H. Máchy. Vyvrcholením Zeyerovy prozaické tvorby je Jan Maria Plojhar, Dům U tonoucí hvězdy a Tři legendy o krucifixu.
Největší román Zeyerův, Jan Maria Plojhar, líčí osudy syna z bohaté měšťanské rodiny, který je zmítán společenskými rozpory, nedovede je překonat a nedovede se přiklonit na tu ani na onu stranu. Tento román je kritikou české společnosti a vyjadřuje autorovu touhu po aktivitě. Romantičnost celého příběhu však znesnadnila plnější pochopení Zeyerových záměrů, a proto nenašel větší odezvu u širšího okruhu čtenářů. Ústřední postava románu Dům U tonoucí hvězdy, Slovák Rojko, hrdina poznamenaný dekadentními rysy, přes své vědomí odpovědnosti za osudy národa hyne stejně jako Plojhar v cizině v naprosté rezignaci. Slovenská lidová legenda o prosťáčkovi Samko Pták tvoří jednu ze skladeb knihy Tři legendy o krucifixu.
Slovenská látka je také zpracována v jedné z nejznámějších skladeb Zeyerových, v pohádkovém dramatickém příběhu Radúz a Mahulena, později zhudebněném Josefem Sukem jako melodram.

Díla:
Romány: Ondřej Černyšev (1876), Román o věrném přátelství Amise a Amila (1880), Gompači a Komurasaki (1884), Jan Maria Plojhar (1891), Dům U tonoucí hvězdy (1894) Povídky: Duhový pták (1873), Jeho svět a její (1874), Z papíru na kornouty (1874), Báje Šošany (1880), Zrada v domě Han (1881), Blaho v zahradě kvetoucích broskví (1882), Dobrodružství Madrány (1882), Sestra Paskalina (1887), Stratonika a jiné povídky (1892), Tři legendy o krucifixu (1895), V soumraku bohů (1898) Básně: Vyšehrad (1880), Griselda (1883), Zpěv o pomstě za Igora (1884), Poesie (1884), Kronika o sv. Brandanu (1886), Z letopisů lásky I-IV (1889-92), Karolinská epopeja (1896), Troje paměti Víta Choráze (1905), Ossianův návrat (1905), Nové básně (1907) Dramata: Stará historie (1883), Sulamit (1885), Legenda z Erinu (1886), Libušin hněv ~1887), Neklan (1896), Doňa Sanča (1897), Radúz a Mahulena (1898), Pod jabloní (1902) Sebrané spisy: 1901-1907, 34 svazků 1941-1949, 10 svazků (nedokončeno)

Některá díla můžete najít on-line zde.