"A přece jsem nikdy nepřestal hledat.

28. 5. 2011 7:15
Rubrika: osobnosti

Hledám dodnes."
Před pěti lety, 28. 5. 2006, zemřel v Jeruzalémě básník, prozaik a diplomat Viktor Fischl.


Viktor Fischl se narodil 30. 6. 1912 v Hradci Králové ve slovenské židovské rodině. Vystudoval sociologii a práva na Univerzitě Karlově. Těsně před vypuknutím druhé světové války emigroval do Velké Británie. Tam v Londýně začal spolupracoval s československou exilovou vládou. Seznámil se tam také s Janem Masarykem, se kterým spolupracoval i po návratu do Československa jako jeho první tajemník na ministerstvu zahraničí. Po Masarykově smrti Fischl odešel do Izraele. Zde si změnil na přání izraelského ministra zahraničí jméno na Avigdor Dagan a dal se na diplomatickou dráhu. Postupně byl velvyslancem v Japonsku, Barmě, Polsku, Jugoslávii, Norsku a Rakousku.
Psaní se Fischl věnoval už od počátku 30. let. Nejprve jako básník. Jeho první sbírka Jaro vyšla už v roce 1933. Od roku 1947 začal psát prózu. Hned za první román Píseň o lítosti byl vyznamenán cenou Evropského literárního klubu. Jeho hlavním námětem byly osudy Židů ve dvacátém století. Zlu, které prožili, ale dával jakýsi lidský rozměr.
Za svou literární tvorbu získal mnoho cen. V roce 1991 to byl řád T. G. Masaryka. Získal také čestný doktorát Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové a čestný doktorát Husitské teologické fakulty. Za Kuropění a Jeruzalémské povídky dostal roku 1992 cenu Egona Hostovského. V roce 2005 dostal cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.
Zdroj: http://www.nekrolog.cz/nekrolog/viktor-fischl_1912-2006

Co o svém životě napsal on sám?
Čas, který uplynul od roku 1912, kdy jsem se narodil v Hradci Králové, mi vystačil ne na jeden, ale na dva životy. Jeden jsem prožil jako diplomat, druhý – a v tom dosud pokračuji – jako spisovatel.
Do diplomacie mne uvedl Jan Masaryk, s nímž jsem úzce spolupracoval za války v Londýně a potom v Praze. Po jeho tragické smrti jsem se rozhodl odejít z komunistického Československa do státu Izrael, který jsem pak po víc než čtvrt století zastupoval v osmi zemích ve třech světadílech. Roku 1977 jsem skončil diplomatickou kariéru a od té doby žiji v Jeruzalému a věnuji se výhradně psaní.
Má literární žeň: 9 sbírek básní, 7 románů, 5 knih povídek, 3 dětské knížky. A píši dál a doufám, že leccos z toho, co dosud mám v hlavě, stačím dopsat. Dodal bych jen, že jsem žil – a žiji – život tak plný, že se nikomu nepodaří vtěsnat jej do sloupce na záložce. A snad ještě to, že jsem se ve svém dlouhém životě nikdy nenudil. Doufám, že nenudím ani své čtenáře.
(V.Fischl, na přebalu knihy Hrací hodiny, Atlantis Brno1996)

Verše Viktora Fischla Na skalách si můžete poslechnout zde.

"Já vidím pokaždé všechno jako poprvé. Poprvé je vše ještě krásnější."

"Kdo nevěří v Boha, věří kdečemu. Můj rozum a můj smysl pro lidský řád mi nedovolí nevěřit."

„‚Bůh? Věřím, že je spravedlivý i plný milosti. Věřím, ale nikdy nebudu vědět jistě. Jsme jako děti v temném lese. Snad proto musíme být dobří, vést se ve tmě za ruce, být plni lítosti k druhým.‘ Pamatoval si každé z dědečkových slov, na žádné nezapomněl. ‚Lítost, lítost, lítost k druhým.‘ Ale ti druzí byli vrazi. I dědečka zabili, i strýce Jakuba, i všechny, všechny ostatní. A dědeček Filip k nim choval lítost, a přece zabili i jeho. Ani lítost tedy nepomohla. A přece slyšel dědečka opakovat to slovo znovu a znovu: ‚Lítost, lítost, lítost. Není v našem životě nic silnějšího, nic krásnějšího, nic lepšího.‘ ‚Lítost i k vrahům?‘ ptal se a nemohl se s tím smířit. Dědeček mu však odpovídal: ‚I k nim. I oni jsou děti ve tmách. I oni jsou ubozí. Snad ještě ubožejší než my ostatní.‘ ‚Ubožejší než jejich nevinné oběti? Ubožejší než mrtví?‘ ptal se dál, ale dědeček zmizel bez odpovědi a Daniel věděl jen, že je víc věcí, jež nebude nikdy vědět jistě.“ (Píseň o lítosti)

„‚Ono všechno, i tam nahoře i tady dole, má svůj smysl. Jen ne vždycky víme jaký.‘ ‚A sudí,‘ odpověděl na to pokaždé moudrý Menachem Salz, ‚je to tak důležité, abychom věděli? Mně stačí vědět, že stará Blumová je na tom chudák špatně a že krejčí Zelikowitz leží ve špitále se zápalem plic. A hned také vím, že jak jen bude chvíle, musím se za ním vypravit, aby nebyl sám, a že Blumce musím něco navařit a zanést jí to ráno na cestě sem.‘“

Zobrazeno 1550×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka