Dasein – bytí k smrti?

26. 5. 2011 8:57
Rubrika: osobnosti

26. května 1976 zemřel Martin Heidegger - jeden z nejvýznamnějších a současně nejkontroverznějších filosofů 20. století.


Heidegger se narodil 26. září 1889 v obci Meßkirch asi 35 km severně od Kostnice v chudé rodině bednáře a zároveň kostelníka. Místní farář si všiml jeho nadání a zajistil mu stipendium nejprve v Kostnici a od roku 1906 v biskupském semináři ve Freiburgu. Po maturitě roku 1909 vstoupil tamtéž do kněžského semináře a studoval teologii a filosofii. Roku 1911 přerušil studium teologie a vedle filosofie studoval matematiku a historii. Roku 1915 narukoval k vojenské poště, roku 1917 se oženil a brzy po válce se rozešel s katolictvím. R. 1916 se stal asistentem a nejbližším spoluipracovníkem Edmunda Husserla. Navázal také přáteství s Karlem Jaspersem. 1923 – 1926 byl mimořádným profesorem v Tübingen. Zde spolupracoval např. s biblistou R. Bultmannem. Mezi jeho žáky patřila i Hannah Arendtová, do níž se r. 1925 bezhlavě zamiloval. Jejich vztah však netrval dlouho.
V rovce 1927 vydal jedno ze svých nejdůležitějších děl Sein und Zeit (Bytí a čas).
R. 1933 nástup Hitlera k moci vnímal jako příležitost reformovat německé univerzity. 1.5.1933 vstoupil do NSDAP a 27.5. přednesl svou nástupní řeč, v níž zformuloval své představy. Během svého rektorství Heidegger pomohl jedné ze svých židovských studentek do emigrace, zabránil pálení knih a vylepování protižidovských plakátů na freiburgské univerzitě, na druhé straně se ale snažil prosadit své reformy s pomocí nacistických aktivistů. Když se mu to nedařilo, rok po svém zvolení rezignoval. Zůstal však členem NSDAP a dále přednášel až do roku 1944, kdy byl poslán jako „zcela postradatelný“ kopat zákopy.
V roce 1945 přišel v rámci denacifikace Německa zákaz přednášet. Přispěl k tomu mj. i posudek Karla Jasperse. Následujícího roku se Heidegger zhroutil. Po uzdravení napsal své další slavné dílo Dopis o humanismu.
Od roku 1950 směl opět přednášet na univerzitě, než byl v roce 1951 emeritován. Již od roku 1947 se švýcarským psychologem Medardem Bossem rozvíjel nový terapeutický směr - daseinanalýzu. Pořádal hojně seminářů o filozofii a básnictví, hodně cestoval,  psal další svá díla. Ještě před smrtí zorganizoval souborné vydání svého díla ve 102 svazcích. Zemřel 26.5.1976 ve Freiburgu.

 

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Heidegger
http://obcan.ecn.cz/index.shtml?apc=fj--1-131143&f=133450

Heidegger vychází z fenomenologického proudu filosofie, který zformuloval jeho učitel Edmund Husserl. Fenomenologie odmítá učení o objektivní realitě (objektivismus), kterou považuje za další z pouhých interpretací realit a navrhuje návrat k věcem samotným - tj. k bezprostředním, vnějším výkladem nedeformovaným prožitkům, fenoménům. Ty tvoří základ našeho světa (např. strom není shluk rovnic, ale bezprostřední vjem smysluplného celku). Ve svém nejznámějším díle Sein und Zeit se Heidegger snaží vyřešit jednu z nejzákladnějších filosofických otázek, totiž otázku bytí. To se pokouší odhalit na příkladě bytí jediného jsoucna, které je schopno se tímto problémem zabývat - tj. člověka.

Jaké je bytí člověka?
Heidegger ovšem používá namísto člověk pojem „dasein“, překládaný do češtiny jako „pobyt“ (autorem zavedeného překladu je profesor Jan Patočka). Překlad je ale trochu matoucí - dasein znamená doslova „bytí tu“ či „bytí tam“, Heidegger tedy zkoumá, jaké je bytí toho, který je právě tu - tedy přesně vzato, sebe samého.
Člověk zpravidla nežije tak, aby svému bytí odpovídal - tedy autenticky. Je vržen do světa, ve kterém se musí zaopatřovat (bytí je starost), zařazovat věci do určitého systému ve vztahu k sobě (příruční jsoucna), spolupobývat s ostatními. Spolupobývání nutí člověka najít určitý způsob vycházení z ostatními - což se děje zpravidla přebíráním průměrných názorů, interpretací světa, soudů.
Člověk tak žije v určitém „ono se“ (říká se, dělá se, takhle to má být ...), namísto vlastního poznávání přebírá obecný pohled, který ale skutečnou pravdu zastírá. Příkladem neautentického života je i odhánění myšlenky na vlastní smrtelnost, přestože právě smrt umožňuje člověku dosáhnout uzavření (a tak i celosti a smyslu) jeho životního příběhu. Z neuatentického života mohou člověka přivést k autenticitě existenciální okamžiky - například hlas svědomí, který je vlastně hlasem naší zapomenuté autenticity, promarněných možností naší skutečné svobody (pobyt je svým „moci být“, není skutečně nijak omezován). Autentický život si je vědom své konečnosti, současně se k ní odhodlaně vrhá (projektuje si život s jejím vědomím) a nenechává k sobě věci pasívně přicházet (důsledkem pasívního očekávání budoucnosti je strach).
Autentický život je svobodný, ale nikoliv svévolný. Tušení, že autenticita je ovlivněná dějinnými podmínkami, přivede Heideggera k jeho životnímu omylu - podpoře Hitlera v roce 1933, kdy v roli rektora kádroval studenty i své kolegy a o třicet let později  J. P. Sartra k marxismu.
Paradoxně, Heideggerova žačka a přítelkyně židovského původu Hannah Arendtová použila touž filosofii pro vykreslení následků, kam kolektivní „ono se“ může přivést obyčejné, slušné lidi - k přitakávání totalitě a roli kolečka v soustrojí bez vlastních zásad a přesvědčení ... Snad i v dnešní době lze mluvit o dějinném údělu, který autentický jedinec musí rozpoznat a podpořit, totiž boji proti ekologickému kolapsu naší civilizace ... Jedině v autentickém životním modu je možné rozpoznat pravdu - odkrýt to, co se v běžném životě jeví jako zakryté, respektive pouze povrchně, utilitárně vykládané. Pravdu chápe Heidegger jako svobodu (bytím pravdy je svoboda), resp. nechání jsoucna být - neupravování věcí v zájmu jakéhokoliv (vědeckého, náboženského, kulturního) výkladu.
V posledních úvahách je Heidegger stále pesimističtější ohledně budoucnosti lidstva, odváděného technikou od pravdivého poznání a autenticity: „... technika je něco, co člověk nezvládne ... Filosofie nebude moci způsobit žádnou bezprostřední změnu nynějšího stavu světa ... Už jenom nějaký Bůh nás může zachránit.“
Samotný Heidegger rozhodně nebyl stoupenec ani občanské společnosti, ani demokracie. Jeho analýzy se později staly ale klíčovými pro filosofii Jana Patočky, Václava Havla a částečně tak myšlenkovým zázemím Charty 77. Ukázalo, se že analýza neautenticity moderní společnosti je jednoznačně aplikovatelná na neautenticitu společnosti totalitní. Myšlenka existenciální revoluce jako vzpoury proti „životě ve lži“ či „nepolitické politiky“ se stala důležitým inspiračním zdrojem pro teoretiky občanské společnosti u nás.
(zpracoval Jan Činčera) http://obcan.ecn.cz/index.shtml?apc=fj--1-131143&f=133450

Bytí k smrti
Člověk si je ve své vlastní časovosti vědom konečnosti svého života mezi narozením a smrtí. Heidegger to poněkud obtížně, ale velmi plasticky vyjadřuje takto:
„Jedině jsoucno, které je ve svém bytí bytostně budoucí, takže se může - jsouc svobodné pro svou smrt a na ní ztroskotávajíc - nechat vrhnout zpět do svého faktického "tu", tj. jedině jsoucno, které jakožto budoucí stejně původně bylo, může - předávajíc samo sobě zděděnou možnost - převzít vlastní vrženost a v daném okamžiku uchopit "svou chvíli". Jedině skutečná časovost, která je zároveň konečná, umožňuje něco takového jako osud, tj. skutečnou dějinnost.“

Dějinnost tedy pramení z toho, že si člověk v předběhu zpřítomňuje svoji smrt. Filozofovat znamená učit se umírat (Platón). V tomto předjímavém vědomí vlastní smrti vidí Heidegger také vlastní kořen starosti. To, co bylo, se stává problémem teprve zpřítomňováním smrti.
„Dějiny jakožto způsob bytí pobytu (Dasein) mají kořeny v budoucnosti tak bytostně, že smrt jakožto charakteristická možnost pobytu (Dasein) vrhá existenci, která je v předběhu, zpět do její faktické vrženosti, a teprve tak propůjčuje minulosti její specifickou přednost v dějinném. Vlastní bytí k smrti, tj. konečnost časovosti, je skrytým základem dějinnosti pobytu (Dasein).“

Protože lidské bytí (Dasein) je bytí k smrti, musí se o toto bytí starat. Tato starost, z níž vychází veškerá činnost, člověka nutí, aby se motivoval tím, co bylo, aby se tím zabýval, a tak poznával své možnosti. K autenticitě člověka bytostně patří, aby se vyrovnal se svým životem jakožto bytím k smrti; aby ve svém činném bytí na světě před touto svou konečností a vržeností neuhýbal, nýbrž aby ji odhodlaně přijal jako možnost. Člověk upadající ve způsobu neurčitého "ono se" uhýbá: neříká "já zemřu", nýbrž "umírá se" - a necítí se tím už dále zasažen.
(Arno Anzenbacher, Úvod do filozofie)



 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka