Je stejné podstaty s Otcem!

20. května 325 byl zahájen první nikajský (též nicejský) koncil.

---

Svolal jej císař Konstantin  I. v roce 325 do maloasijského města Nikaia. Jedná se o první ekumenický koncil - shromáždění biskupů křesťanské církve, kterých se sešlo údajně 318. Pravděpodobnější je však počet mezi 220 a 250. Západní diecéze však byly zastoupeny nepočetně, byl přítmni zástupci (legáti) papeže Silvestra, jenž se pro svůj věk již nemohl zúčastnit.
Koncil se zabýval problémy, které vyvstaly kvůli ariánství. Ty se týkaly povahy Kristovy osoby. Koncil se v tomto sporu vyslovil jasně proti Areiovi (či latinsky Ariovi) a jeho nauce, že Kristus není jedné podstaty s Bohem Otcem. Areiovi stoupenci oproti tomu tvrdili, že "existoval čas, kdy Syn neexistoval".
Dalším z výsledků koncilu byla shoda církví na způsobu výpočtu data pro slavení Velikonoc. Tyto svátky mají v církvi jako oslava Kristovy smrti a vzkříšení ústřední místo, a církev proto považovala za důležité Ježíšovo vzkříšení slavit ve stejnou dobu.
Na koncilu bylo též formulováno nicejské (nikájské) vyznání víry. Toto vyznání, stejně jako koncil, uznávají, alespoň teoreticky, téměř všechny křesťanské církve.

Průběh koncilu        
Koncil byl zahájen v ústřední budově císařského paláce, kde byla předběžně projednána otázka ariánství. Při této diskusi hrál důležitou úlohu alexandrijský kněz Arius a jeho přívrženci, zvláště biskup Eusebios z Nikomédie. Pravidelná zasedání však započala teprve s příjezdem císaře Konstantina I. Po úvodní řeči v latině ustanovil císař též koncilní pořádek - způsob, kterým se mělo při jednání postupovat. Předsedajícím koncilu se stal biskup Hosius z Cordóby. Po zasedání, které trvalo celý měsíc, koncil slavnostně vyhlásil Nicejské vyznání víry. Tato formulace víry byla přijata většinou přítomných biskupů.    
Areiovi přívrženci byli po celou dobu diskuse velmi aktivní. Ariány zastupoval při jednáních Eusebios z Césareje (Kaisareie), jehož vzdělanost a výmluvnost učinily na císaře velký dojem. Když však přečetl Eusebios ariánské vyznání víry, zvedla se proti němu vlna odporu. Později zaujal Eusebios úlohu prostředníka mezi oběma stranami. Hlavním cílem jednání byl pokoj v církvi a Eusebios se v této věci snažil vyjít císaři vstříc.         
Základem shody se stalo křestní vyznání (symbolum fidei) Eusebiovy vlastní diecéze - Césareje v Palestině. Většina biskupů s tímto vyznáním souhlasila. Dnes se však někteří odborníci domnívají, že nicejské vyznání víry má svůj původ v křestním vyznání jeruzalémském.   
V průběhu koncilu získávali postupně pravověrní biskupové podporu pro své návrhy a stávalo se zřejmějším, že ariáni jsou ve velké menšině. Koncil nakonec vyhlásil 20 nových církevních zákonů - kánonů - jimiž se křesťané měli řídit.

Řecký církevní historik Sokrates uvádí, že nicejský koncil chtěl zavést celibát biskupů, kněží a jáhnů, ale ustoupil od toho, když biskup Pafnucius varoval před tím, aby jim nebylo ukládáno příliš tvrdé jho. Zpráva není nevěrohodná. Její jistější historické jádro však je, že koncil potvrdil východní praxi, že neženatí kněží se po vysvěcení nežení, naproti tomu již ženatí mo­hou pokračovat ve svém manželství.

25. července 325 byl koncil ukončen. Při závěrečné řeči císař Konstantin zdůraznil, jak mu záleží na pokoji v církvi i říši. V okružním listu pak informoval o výsledcích jednání a shodě ohledně slavení Velikonoc, v neděli po prvním jarním úplňku a biskupovi Alexandrie byl svěřen úřad, aby každoročně vyhlašoval jím vypočtené datum velikonoc.

Zdroj: http://christ.blog.cz/0611/1-nikajsky-nicejsky-koncil
http://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=209

Sv.Athanasios píše o prvním koncilu:
Jestliže si tedy někteří myslí, že Bůh je složenou bytostí - jako pod­stata s případky - nebo že se skrývá za nějakým závojem či je něco, co doplňuje jeho podstatu - zvlášť proto, jestliže Boha nazýváme Otcem, že tím neoznačujeme samu jeho podstatu, kterou nelze vidět ani postihnout, ale něco z toho, co je kolem ní - nechť obviňují koncil, který napsal, že Boží Syn má božskou přirozenost. Nechť uváží, že se dopouštějí dvojí urážky: Mluví totiž o jakémsi hmotném Bohu a Pán že není Synem svého Otce ale někoho, kdo je v blízkosti Boha. Není tedy Slovo u Otce v tom smyslu, že pravý Syn má přirozenost Otce, ale je prý sám stvořen jako jsou stvořeni tvorové a jako všechno, co pochází od Boha. Ani prý není z podstaty Otce, ale z moci Otce nejinak než my, kteří jsme nazváni Božími syny. Jestliže však je jediným pravým Božím Synem, a tím také je, nutno říci, že Syn má božskou přirozenost. I přirovnání ke světlu a jeho paprsku je tu na místě. Svatí na koncilu usoudili, že se Slovo nemá k Bohu tak, jako oheň k slunci. Oheň se sluncem zapálí a zase zhasne. Takto by Slovo bylo dílem, které stvořil Tvůrce a které by bylo mimo svého Tvůrce. Všichni však prohlásili, že Boží Syn je odleskem. Tím chtějí naznačit jeho jednotu s Otcem, že je skutečně a nerozdělitelně z podstaty Otce.

(Přeložil ThDr. Josef Novák. Převzato z Patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1988)
http://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=244