František Kožík se narodil se 16.května 1909 v Uherském Brodě, zemřel v Telči 5.dubna 1997.
Kožíkově mnohostranné literární tvorbě převažuje zpočátku lyrika. Senzitivním líčením milostných prožitků a zklamání i lyrickou oslavou přírody navazuje Kožík jak v poezii, tak v první prozaické knize především na Antonína Sovu a Fráňu Šrámka. V rozhlasové hře Cristobal Colón, věnované životu Kryštofa Kolumba, se poprvé projevil jeho celoživotní zájem o divadlo spolu s tematickým zaměřením na historii. Kožík je spoluzakladatelem české rozhlasové hry, jíž jako první u nás věnoval také teoretickou práci (Rozhlasové umění). Svět herců tvoří příznačné prostředí jeho divadelních her (Shakespeare, Komediant). Od přelomu 30. a 40. let, v souladu s analogickou tendencí v tehdejší evropské i české próze, se nejvlastnějším Kožíkovým žánrem stal životopisný román, zaměřený převážně na umělecké osobnosti. Mimořádného čtenářského úspěchu dosáhl už jeho první biografický román Největší z Pierotů román o česko-francouzském herci a mimovi Jeanu Gaspardu Deburauovi, po matce českého původu, který se snažil uchytit ve Francii. Zpočátku byl ale neúspěšný, což jej dovede až k pokusu o sebevraždu. Posléze se pak ale díky třem bohatým divadelním mecenášům prosadí a celá Paříž mu leží u nohou. Svou daň si ale osud vybere v soukromém životě. Rozpadne se mu manželství, protože kvůli své práci rodinu zanedbává – kniha stojí za přečtení. Na pozadí příběhu zachycuje autor poutavou atmosféru Paříže v období kvetoucího romantismu. Po němž zbeletrizoval ještě poutavější osudy portugalského básníka Luise de Camőes (Básník neumírá).
Pozdější Josef Mánes získává již podobu kroniky, která v rovině životních osudů sleduje jednotlivé etapy malířova díla. Ještě dále k tzv. literatuře faktu se posunují pozdní životopisné romány, čerpané téměř výhradně z Čech a založené na zpracování i citaci dobových dokumentů, korespondence, novinových materiálů a vzpomínek: Po zarostlém chodníčku (o Leoši Janáčkovi), Na křídle větrného mlýna a Neklidné babí léto (o Zdence Braunerové), Fanfáry pro krále (o Eduardu Vojanovi), Věnec vavřínový (o Miroslavu Tyršovi), Jsem vánočnímu stromu podoben (o Rudolfu Těsnohlídkovi) a další. Trvalý zůstává Kožíkův tematický důraz na houževnatost hrdinů, kteří zápasí s nepochopením a nepřízní doby, trvalá je i snaha o čtenářskou poutavost a citové zabarvení těchto prací. Životopisný román Kronika života a vlády Karla IV., krále českého a císaře římského je na přechodu k čistě historické próze, k níž patří především příběh kočovných herců ze středověkých Flander (Blázny živí bůh), a román o vančurovsky robustním hejtmanovi ze 17. století (Hejtman Šarovec, původní název Na dolinách svítá), který autor upravil pro divadlo, rozhlas i operu. (Přepracování, úpravy a zpracování tématu v prozaické, dramatické formě nebo v podobě rozhlasové hry a libreta jsou pro Kožíkův pracovní styl velmi příznačné.) Z bezprostřední minulosti a ze současnosti, k níž se jinak obrací jen ojediněle a spíše v drobných prozaických útvarech (Třikrát se ohlédni), těží jeho prózy pro mládež. Životní téma neumdlévající houževnatosti Kožík rozvíjí v příbězích slavných sportovců, lyžařů, cyklistických a automobilových závodníků, např. běžce Emila Zátopka (Vítěz maratonský). Na sportovních, často autentických motivech bývá založena také Kožíkova ostatní beletrie pro mládež (Vlajka vítězů, Zákon věrných strážců) i prózy spíše o mládeži než pro ni (Akrobatická řada, Normální obraz srdce).
František Kožík se věnoval takové básnické tvorbě a dokonce psal libreta k operám. Seznam jeho děl je opravdu nepřeberný.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.