25. května 1995 vydal papež Jan Pavel II. tuto encykliku o ekumenickém úsilí církve.
Místo katolíků v ekumenickém hnutí
Hodně křesťanů problémy vztahů jednotlivých denominací vůbec necítí. Představy o věrouce a církevní praxi v jiných křesťanských církvích, než je ta vlastní, jsou jak na katolické, tak na nekatolické straně bohužel mnohdy velmi mlhavé, což představuje živnou půdu pro nejrůznější předsudky a příliš rychle vyřčené soudy. Tento stav je třeba změnit. Ekumenické úsilí proto není zbytečným přepychem, ale jedním ze stěžejních úkolů pro všechny věřící. Sjednocení všeho rozptýleného lidstva je Boží vůlí, upozorňuje papež a dodává, že věřící katolíci dnes pociťují volání k účasti na hledání plného společenství všech křesťanů. Není možné stavět se pasivně do role čekajících na to, "až se konečně s námi ti odloučení bratři sjednotí". Přestože věříme, že Kristova církev se v plnosti uskutečňuje v katolické církvi řízené Petrovým nástupcem, nemůžeme se postavit do role nezaujatých pozorovatelů, kterým v jejich plnosti už nic nechybí. Jednak je vina rozdělení na obou stranách, jednak je i mimo katolickou církev velké bohatství prvků posvěcení a pravdy, které ke katolicitě církve patří. Mnohé věci z tohoto bohatství nekatolických křesťanů mohou být pro nás velmi cenné.
Nutnost osobního obrácení
Ekumenismus není jen věcí nauky, ale také vztahů jednotlivých církví. Těžko si představit opravdovou jednotu církví, když by sice bylo prohlášena formální shoda věrouky, ale mezi příslušníky obou stran by existovala i nadále obrovská nevraživost. Papež proto upozorňuje jak na prvenství modlitby v ekumenickém úsilí, tak na vstřícnost a respektování druhého v dialogu. Sám uvádí příklad takové vstřícnosti vyjadřující prohloubené vědomí naší sounáležitosti: Výraz "odloučení bratři" je nahrazován slovy, která lépe vyjadřují hloubku společenství vyplývající z charakteru křtu. Mluví se o "dalších křesťanech", o "jiných pokřtěných", o "křesťanech jiných společenství".
Mezi dvěma extrémy
Pro některé katolíky bude asi četba Ut Unum Sint rozčarováním. Pro ty, kteří jsou příliš liberálně orientovaní, je zklamáním, že papež trvá na výlučnosti katolické církve a na trvalé a nezměnitelné hodnotě dogmat. Na druhé straně příliš konzervativní věřící jsou znejistěni některé papežovy velmi vstřícné kroky ve věcech často považovaných za naprosto neměnné a definitivní, u nichž se zapomíná na rozlišení podstaty a formy, jako je výzva k ekumenické diskusi o Petrovu úřadu. Papežská služba je skutečně důležitým tématem ekumenického dialogu a encyklika jí věnuje zvýšenou pozornost. Papež vybízí k reflexi kolegiality biskupů (papež je jedním z biskupů) a k hledání způsobu vykonávání primátu, který by byl přijatelný pro všechny.
Jan Pavel II. navázal na své předchůdce, byl si své povinnosti služby jednotě dobře vědom a podle toho i jednal. Jak už bylo ale řečeno na začátku, ekumenický problém není pouze věcí papeže nebo biskupů. Jsme si také vědomi naší spoluodpovědnosti za jednotu církve?
Zdroj: Tomáš Machula v Amen 7-8/97
http://www.krystal.op.cz/amen/1997/Amen7897/9.HTM
Celý text encykliky naleznete zde.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.