Český básník, prozaik, překladatel, esejista a editor Jan Zábrana se narodil 4. června 1931 v Herálci u Humpolce.
„Lidé, které cosi žene ke spisování (malování atd.), jsou ty defektní škeble, do kterých se dostalo zrníčko písku... bolí tam, něčím se obaluje, hnisá a zajizvuje, v optimálním případě po tom zánětlivém konfliktu zůstane perla. Ale jsou to zmrzačené, zdeformované, nenormální škeble, se kterými se tohle děje. Mrzácké - ne zdravé... Mrzácké, mrzácké, mrzácké... Poškozené. Odmítnuté normálem.“
Oba jeho rodiče byli učitelé, politicky činní v národně socialistické straně. V politických procesech po roce 1948 byli oba odsouzeni k mnoha létům vězení. Po maturitě 1950 nebyl Jan Zábrana z politických důvodů přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Začal studovat na bohoslovecké fakultě, tu však musel po čtyřech semestrech opustit. Po zatčení otce v roce 1952 se musel vystěhovat z rodinného domu v Humpolci. Přesídlil natrvalo do Prahy, kde v letech 1952 - 54 pracoval jako zámečník a brusič. V té době se seznámil s výtvarníky a literáty mimo oficiální umělecké struktury, např. Vladimírem Holanem, Bohumilem Hrabalem a dalšími. Celoživotní přátelství navázal s prozaikem a publicistou Josefem Jedličkou a Josefem Škvoreckým.
V roce 1955 byl na základě překladů Sergeje Jesenina přijat do Kruhu překladatelů a od té doby pracoval jako překladatel z ruštiny a angličtiny.
Šedesátá léta byla pro Zábranu šťastné období. Při amnestii v roce 1960 byli jeho rodiče propuštěni na svobodu. V březnu 1963 se Zábrana oženil s Marií Leskovjanovou. V roce 1964 se jim narodila dcera Eva. V šedesátých letech Zábrana překládal klíčová díla americké a ruské literatury a publikoval své první básnické sbírky, které jsou kritikou příznivě hodnoceny. Okupace Československa v srpnu 1968 se stala pro následující období dalším životním traumatem Jana Zábrany. Rok 1968 Zábrana vnímal jako bod definitivního zmaru a osudového prokletí. Po roce 1968 patřil jako původní autor k nežádoucím. Celá sedmdesátá léta Zábrana zasvětil překladatelské a esejistické tvorbě. Až do své smrti neuveřejnil kromě komentářů a překladů žádnou původní tvorbu. Od počátku 70. let kryl svým jménem překlady přátel, kteří nesměli publikovat. Po roce 1974, kdy zemřela jeho maminka, se uzavíral do sebe. Sužovaly ho depresivní stavy (první záchvaty deprese se u něho začaly projevovat v polovině padesátých let). V roce 1976 onemocněl cukrovkou. Od roku 1982 zápasil s rakovinou. V posledních letech života ztrácel zájem o přírodu i o lidi kolem sebe. V denících psal o tom, že se mu stále hůře překládá. Jan Zábrana zemřel 3. září 1984 v Praze. Je pochován v rodinném hrobě na hřbitově v Poděbradech.
Jan Zábrana překládal díla klasická i moderní, knihy psané jazykem vznešeným i jazykem ulice, tvorbu vysokých uměleckých ambic i oddechové čtení. Z ruských autorů překládal zejména Babela, Bunina, Cvetajevovou, Jesenina, Mandelštama, Pasternaka. Významně se podílel na překladu Solženicynova Souostroví Gulag vydaného v Curychu v roce 1974. V překladech z angličtiny se orientoval hlavně na představitele beat generation: Ferlinghettiho, Corsa, Ginsberga. Překládal poezii Dickeye, Pounda, Rexrotha, Plathové, prózu Bierceho, Warrena Millera, Chevaliera, detektivky Christie, McBaina, Doyla. Některé významné překlady mohly vyjít až posmrtně, na počátku 90. let: např. Pasternakův Doktor Živago, Ginsbergovo Kvílení. Zábrana uměl dokonale překládat a uměl psát jak krásným jazykem, tak i slangem, odposlouchaným na pražských ulicích. Objevoval autory u nás neznámé a mnohdy i zakazované a pomáhal tak rozšiřovat kulturní obzory mnoha čtenářů.
V roce 1984 si zapsal: „… ke vzdělání jsem si pomohl sám – SÁM – SÁM –, poněvadž mě na žádnou fakultu nepustili studovat (kromě náhradní teologie, což byla sranda) jako syna třídních nepřátel, lidí odsouzených pro velezradu – a dnes bere každý jako samozřejmost, že autory jako Ezra Pound, Mandelštam a Pasternak překládá v ČSR člověk, jehož nepustili na filozofickou fakultu ani na jediný semestr.“
V Modrých sešitech označil Zábrana svou existenci za „náhradní“. Náhradní existence překladatele mu umožnila tlumočit myšlenky neslučitelné s totalitou a také se vymanit ze zaměstnaneckého poměru pod dozorem strany. Jan Zábrana žil mezi knihami a pro knihy. „Neříkej mi, že jsem knihy měl rád víc než tebe. Měl jsem je rád víc než sebe… Ne království za koně, ale život za knihy – to jsem dal já, tak jsem utratil svůj život já. A marně, marně.“
Autorské dílo Jana Zábrany:
Poezie:.
Život je všude (1957), básníkův debut v samizdatu, téhož roku začal publikovat i v časopisech.
V 60. letech vydal tři básnické sbírky, které napsal z části již v 50. letech:
Utkvělé černé ikony (1965), Stránky z deníku (1968), Lynč (1968),
Básně (1993), souborná edice. Jan Zábrana své verše často přepracovával, proto se tato verze liší od verzí z 60. let.
Zeď vzpomínek (1992), posmrtně vydaná básnická kniha.
Próza:
V 60. letech vydal Jan Zábrana pod svým jménem trilogii, kterou napsal spolu s Josefem Škvoreckým - Vražda pro štěstí (1963), Vražda se zárukou (1964), Vražda v zastoupení (1967).
Táňa a dva pistolníci (1965) - kniha pro děti opět napsaná ve spolupráci s Josefem Škvoreckým.
Celý život (1992) - vydání výboru Celý život se stalo literární událostí roku 1992. Jde o deníkové záznamy psané od dubna 1948 do července 1984, nejsoustavněji od konce roku 1970. Kromě denních zápisů a komentářů obsahuje kniha i jednotlivé verše, básně a jejich varianty. Navzdory jejich útržkovitosti a obsahové rozmanitosti vyvstává z nich poměrně ucelený obraz Zábrany jako člověka stojícího ve vnitřní opozici vůči komunistickému režimu, člověka hluboké hořkosti z věcí soukromých i obecných, zároveň však pevných stanovisek estetických, morálních a politických. Deníky jsou jedinečným osobním vyznáním, Zábranovým komentářem k umělecké tvorbě, ale především svědectvím o tragickém osudu jedné generace a celé země ve 2. polovině 20. století. Jde o dramatické svědectví jednoho lidského osudu spisovatele, který si získal renomé jako překladatel angloamerické a ruské poezie a prózy, ale jemuž vždy bytostně záleželo hlavně na vlastní literární tvorbě. Zápisky jsou rovněž nenahraditelným literárně-historickým pramenem. Zábranova zásada pro psaní deníků byla: „Nekomentuji, píšu si holá fakta.“
Sedm povídek (1993), publikováno z pozůstalosti, psáno v letech 1954 – 57.
"Kde je ten hysterický ateismus, provokativně vystavovaný na odiv, po surrealistech zděděný ateismus? Jak to dneska všechno připadá směšné…
Jen staré: ničeho příliš."
Zdroj: http://www.svkul.cz/dat/bib/aut/00110-medailon.pdf
Už tak dlouho se chystám si od něj něco přečíst. Snad se dostanu i k těm deníkům.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.