Šestidenní válka

5. 6. 2011 0:00
Rubrika: události

(מלחמת ששת הימים, Milchemet Šešet ha‑Jamim) se odehrála ve dnech 5. – 10. 6. 1967 mezi Izraelem a koalicí arabských států.


Tuto koalici tvořily především Egypt, Sýrie a Jordánsko; mimo ně se zapojily ještě Irák, Saúdská Arábie, Súdán, Tunisko, Maroko a Alžírsko.

Rok 1967 byl již 19. rokem existence státu Izrael. Od svého vzniku v květnu 1948, bojoval se svými sousedy (Egypt, Sýrie, Jordánsko) již ve dvou válkách. Zatímco ekonomická situace let šedesátých byla vcelku uspokojivá – například průmyslová výroba vykazovala každoročně více než desetiprocentní nárůst – situace zahraničněpolitická byla stále vyhrocená. Již od roku 1963 docházelo pravidelně ke střetům na izraelsko-syrských hranicích. O rok později byla vytvořena Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). V její chartě se otevřeně hovořilo o neplatnosti vzniku státu Izrael a o nutnosti osvobození Palestiny. Hranice mezi Izraelem a Egyptem na Sinaji byly po válce z roku 1956 monitorovány vojsky OSN.

Od dubna 1967 se situace na Blízkém východě dále komplikovala. Ve větší příhraniční potyčce se opět střetla izraelská a syrská vojska. Syrský spojenec Egypt na to reagoval rozmístěním většího počtu svých vojsk na egyptsko-izraelské hranici. Izraelský parlament (Kneset) poskytl ministerskému předsedovi Levi Eškolovi plnou podporu pro zahájení případné války. Izrael ještě více posílil svá vojska na syrských hranicích. To vedlo Egypt k vyhlášení stavu bojové pohotovosti. Egyptský vůdce Násir poté požádal velitele vojsk OSN na Sinaji, aby se mezinárodní vojska stáhla. V polovině května k tomu skutečně došlo. Podle Násira „nadešla hodina H“, přinášející bitvu, která zničí Izrael.
Stažení jednotek OSN mělo pro Izrael neblahé důsledky. Bylo životně důležité udržovat přímý přístup k Indickému oceánu a Rudému moři. K tomu existovaly pouze dvě cesty. Suezský průplav a na jižním cípu země Tiranský průliv. Suezský průplav ovšem nebyl pro izraelské lodě otevřen. Zůstal tedy pouze Tiranský průliv. Ten však po odchodu jednotek OSN Egypt zablokoval. Izrael tedy hledal diplomatickou podporu Západních mocností. Ve Francii a Británii se sice setkal s určitým pochopením, ale bez jakékoli konkrétní podpory. Washington však naznačil svou podporu v případě, pokud by izraelská armáda „vzala věci do vlastních rukou".
Válka byla na spadnutí. Egypt narychlo získal další spojence v Jordánsku a Iráku. Izrael vytvořil vládu národní jednoty a do čela resortu ministerstva obrany se postavil radikál Moše Dajan. Ten měl k dispozici na šest stovek tanků a několik set letadel. Ve vojenských kruzích se to jen hemžilo schopnými veliteli (řada z nich se později uplatnila v politice). Dajan stál v čele vojsk. Náčelníkem jeho štábu byl Jicchak Rabin, prvním náměstkem ministra byl Šimon Peres. Jedním z vrchních velitelů podílejícím se na útoku byl i Ariel Šaron.

Pokud bychom měli srovnat počty vojáků a zbraní na obou stranách, lze konstatovat menší kvantitativní převahu arabských států. Arabské země se však nemohly rovnat kvalitě izraelské armády. Navíc působila arabská vojska jednotlivých států v podstatě jako samostatné subjekty, takže o nějaké koordinaci nemohlo být řeči. Jestliže něco hnalo arabská vojska do útoku, pak to byl nacionalismus a nenávist k Izraeli. Arabským národům však nešlo o přežití. Naopak Izrael bojoval o holou existenci. Pokud by prohrál, mohlo to znamenat definitivní konec izraelského státu. To bylo velkou psychologickou výhodou Izraelců. Izraelské velení si uvědomovalo nutnost prvního úderu jako nejlepšího možného nástroje k vítězství. Datum operace Moked (Mivca Moked, česky: Ohnisko) byl stanoven na 5. červen 1967.
V 7.45 hodin byl zahájen útok. Nesl se ve znamení zdrcujícího náletu na nepřátelská letiště. Bývá proto právem nazýván jako letecký blitzkrieg. Izraelské letectvo (osvědčily se zejména francouzské stíhačky Mirage) zničilo ještě na zemi asi 400 egyptských, jordánských syrských a iráckých letadel, mezi nimi i několik bombardérů TU-16 za cenu ztráty asi 20 vlastních letadel. Izrael tak během prvního dne vyřadil nepřátelské letectvo. Od druhého dne se letouny izraelské armády soustředily na podporu pozemních operací a ničení nepřátelských komunikací.
Izraelské tanky si proklestily cestu přes pásmo Gazy až k Suezskému průplavu. Na jihu znovu otevřely Tiranský průliv. Na východě obsadila vojska východní část Jeruzaléma (do té doby pod správou Jordánska) a Západní břeh Jordánu. Na severu byla poražena syrská vojska a Izrael obsadil Golanské výšiny. Izrael dosáhl drtivého vítězství.
Toto vítězství nemohlo přinést dlouhodobý mír ani krátkodobou stabilitu. Na jaře roku 1970 vypukly další boje mezi Izraelem a Egyptem (známé jako „opotřebovávací válka“). Ustaly až v srpnu 1970.
Bleskové vítězství zkomplikovalo izraelské postavení ve světě. Francie, dosavadní spojenec, přestala Izraeli dodávat zbraně. Výsadním dodavatelem se tedy staly USA. Země komunistického bloku přerušily (s výjimkou Rumunska) s Izraelem diplomatické styky. Kompromisní rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 z 22. listopadu 1967 požadovala stažení Izraele z okupovaných území, na druhé straně však de facto uznávala legitimitu Státu Izrael. Arabské země s touto rezolucí buď přímo nesouhlasily nebo si ji vykládaly pouze jako výzvu Izraeli ke stažení z okupovaných území. Arabské země (členové Arabské ligy) se však již na setkání v Chartúmu 1. září 1967 dohodly na kategorickém odmítnutí míru s Izraelem. Izrael rezoluci také nepřijal, neboť v ní nebyl výslovně jmenován jako suverénní stát.

Převážně převzato z http://coldwar.hyperlink.cz - autor: Jan Ešner
uveřejněné na http://dejiny.wz.cz/studena/bitvy/sesti/sesti.html
http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0estidenn%C3%AD_v%C3%A1lka

Doporučuji pěkný článek Hany Lukešové zde.
Můžete také shlédnout Historický magazín z 19.5.2007 věnovaný Šestidenní válce.

 

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka