Dominik Pecka

(kněz, teolog, filozof, prozaik, esejista) se narodil 4. srpna 1895 v Čejkovicích.

---

V letech 1914–1918 studoval na brněnském teologickém učilišti, na kněze byl vysvěcen v roce 1918. Působil na různých místech v duchovní správě, v letech 1926–1941 a 1945–1946 jako středoškolský profesor na gymnáziích v Jihlavě a Brně. V letech 1949–1950 docent sociologie na teologickém učilišti v Brně. V letech 1954–1960 byl vězněn na Pankráci, ve Valdicích a na Mírově. Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Olomouci mu udělila v červnu 1969 čestný doktorát teologie. Z tomistického hlediska se zabýval problematikou filozofické antropologie a křesťanské etiky: Smysl člověka (1936), Umění žít. Katolická mravouka (1937), Moderní člověk a křesťanství (1948), Člověk. Filosofická antropologie 1–3 (1970–1971) aj. Dále publikoval díla beletristická (např. historický román Neviditelný prsten z roku 1946), peda­gogická, a překladatelská. Autor esejistických knih: Svatí a lidé (1934), Tvář člověka (1939), Cesta k pravdě (1940). Přispíval do časopisů Archa, Vychovatelské listy, Filosofická revue, Na hlubinu aj. V letech 1936–1942 redigoval edici Knihy duchovní orientace. Autor monografie Josef Florian (1976), pamětí Z deníku marnosti (1993) a Starý profesor vzpomíná (1996).

Zemřel 1. května 1981 v kněžském domově na Moravci (okr. Žďár nad Sázavou).

Zdroj: http://www.iencyklopedie.cz/pecka-dominik/
Heslo převzato z publikace: Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století vydané nakladatelstvím CDK www.cdk.cz

Recenze knihy Z deníku marnosti:
„Vyprávění začíná zatčením a výslechy, pokračuje léty ve vězení a končí propuštěním po amnestii. Hrdina se často vrací do let mládí, mimo jiné i ke vzpomínkám na plachou a nenaplněnou studentskou lásku k vážně nemocné dívce. Vězeňské kapitoly mají charakter klíčové prózy a mnozí vězni zde vystupují pod krycími jmény (...). Že je zkušený vypravěč, prokázal Pecka zejména na příběhu slovenského spoluvězně, evangelického pastora, jemuž vězni říkají Nemo. Ten na sebe vzal těžkou vinu své povrchní a rozmazlené dcery Ilonky, jež zavraždila svého manžela. V době, kdy už byl její otec odsouzen jako údajný vrah k dlouholetému žaláři, ji výčitky svědomí dovedou k sebevraždě (...). Peckův pohled na věznění je jiný než třeba pohled jeho jmenovce Karla Pecky či později Václava Havla nebo Evy Kantůrkové. Dominik Pecka snáší vězení jako pravý křesťan, chápe své uvěznění jako ‚rozhodující zkoušku kněžského poslání'. (...) Jeho deník je i deníkem naděje (...), dokazuje, že proti zlu se dá bojovat i humorem, byť smutně ‚muklovským'.“
Jiří Rambousek, Jaroslav Točík in: Jihlavské listy, 1. 7. 1994.