"Protivný kněz" - Tomáš Becket

29. 12. 2011 0:01
Rubrika: osobnosti

Tomáš Becket se narodil roku 1118 v Londýně; prameny udávají jako datum jeho narození 21. prosinec, nelze to však tvrdit s jistotou.


Jeho rodiče, zchudlí šlechtici, pocházeli z Normandie - před půlstoletím odsud přišli Normané s Vilémem nazývaným Dobyvatel, který porazil posledního anglosaského krále Háralda.

Mladý Tomáš získal kvalitní vzdělání na studiích v Mertonském opatství a v Paříži. Po návratu do Anglie působil jako sekretář různých šlechticů, až roku 1141 vstoupil do služeb canterburského arcibiskupa Theobalda, který byl rodákem Becketova otce.

Theobald brzy zjistil, že Becket je velice schopný člověk. Poslal jej na studia kanonického práva do Bologne a Auxerre, po návratu jej pak pověřoval různými diplomatickými úkoly a jednáními v Římě a roku 1154 jej vysvětil na jáhna a jmenoval arcijáhnem v Canterbury a proboštem v Beverley. Jeden z jeho současníků Becketa popsal takto:

„Byl na pohled útlé postavy a bledé pleti, s černými vlasy, dlouhým nosem a pravidelnými rysy tváře. Měl v obličeji lehkovážný výraz, byl milý a příjemný při konverzaci, otevřený v řeči, avšak lehce se zajíkával. Měl velmi bystrý úsudek a byl velice chápavý, takže každou složitou otázku snadno moudře vyřešil."

Téhož roku, kdy Becket přijal jáhenské svěcení, se anglickým králem stal Jindřich II. z Anjou, po matce pravnuk Viléma Dobyvatele. Na trůn nastoupil po dlouhých letech domácí války mezi přívrženci jednotlivých uchazečů o královskou vládu. Byl to osobně velice schopný a nesmírně energický člověk, který se pokusil do země zmítané spory a anarchií zavést pořádek a právo. Něco takového už Anglie dlouho potřebovala.

Jednou ze sporných otázek, která volala po radikálním řešení, bylo soudnictví. Zde však král Jindřich narazil na překážku v podobě nezávislé církevní justice - tehdy snad jediné, která v Anglii řádně fungovala. Církev v té době požadovala takzvané „privilegium fori", tedy výsadu vlastních tribunálů. V Anglii pak měla velmi význačné postavení, a to již od dob sv. Augustina z Canterbury, tedy z počátku 7. století.

Původně se výsada vlastních soudů vztahovala pouze na „náboženské otázky", tedy obvinění z hereze a přečinů proti kanonickému právu. Ovšem postupem času se agenda církevních tribunálů značně rozšiřovala. Církevní soudy totiž vynášely značně mírnější rozsudky; například vůbec netrestaly smrtí, což se o světském právu vůbec říci nedalo. Není tedy divu, že čím dál tím víc lidí chtělo být souzeno církví; obvinění obvykle postupovali tak, že své přečiny prohlašovali za provinění vůči Božímu zákonu, což už náboženská otázka byla.

Král Jindřich ovšem neměl zájem na nezávislé soudní moci; existence a činnost církevních tribunálů nezapadala do jeho koncepce jednotného justičního systému pod záštitou královské moci. Rozhodl se tedy učinit přítrž výsadám církve na poli práva. Těžko by se však králi dařilo podnikat dalekosáhlé kroky, kdyby neměl k ruce schopného člověka na místě královského kancléře. Takového člověka našel v Becketovi.

Arcibiskup Theobald pochopil, že se nad starými privilegii církve začíná smrákat. Usoudil proto, že bude dobře, když v blízkosti trůnu bude mít svého člověka. Doporučil proto králi Jindřichovi Tomáše Becketa. A není třeba mu podsouvat žádné postranní úmysly - arcibiskup měl Tomáše upřímně rád a přál mu úspěšnou kariéru. Krom toho pochopil, že Becket je spíše dobrý úředník než dobrý kněz.

Jindřich II. nalezl v Becketovi nejen velice schopného kancléře, ale i osobního přítele. Becketovi nebyl dvorský život nikterak cizí, s potěšením se účastnil nej různějších zábav a honů. Byl skvělým jezdcem a sokolníkem, svou uhlazeností a vzděláním značně převyšoval své okolí. Král mu mimo jiné svěřil výchovu svých synů.

Krom toho se Tomášovi dařilo i v politice. Král Jindřich vedl boj o své dědictví na kontinentě s francouzským králem - Jindřichova manželka Eleonora mu totiž přinesla věnem Akvitánii, na niž si dělal nároky i Ludvík VIL, její předchozí manžel - tento sňatek však byl zneplatněn. Každá válka však stojí peníze, a těch se králi Jindřichovi nedostávalo. Becket se rozhodl k velmi ošemetnému kroku - zdanit církev.

Biskupové a představení velkých klášterů byli ve středověké Anglii nejen duchovními, ale také správci majetku a veřejnými činiteli, jak bychom dnes řekli. A všichni zemepánove byli povinni účastnit se královských válek - nebo se z této povinnosti vyplatit částkou, za niž mohl král najmout žoldnéře. Dosud nikoho nenapadlo, že by ke stejné spoluúčasti na bojích měli být nuceni i duchovní. Ovšem Becket si troufl požadovat tento tradiční poplatek i po nich. Spolu s jeho postupem proti nezávislému církevnímu soudnictví si tak anglickou církev značně znepřátelil.

Je třeba vzít v úvahu, v j aké době se nacházíme. Sotva před čtyřiceti lety bylo dosaženo vratkého kompromisu mezi papežem a římským císařem v takzvaném „boji o investituru", tedy sporu o to, kdo má právo uvádět do úřadu duchovní představené - zda představitel církve, nebo státu. Tento boj trval dlouhá desetiletí, až jej uzavřel takřečený Wormský konkordát. V něm bylo stanoveno, že biskupy a opaty jmenuje papež, ovšem císař jim uděluje jejich pravomoci na poli světském. Je tedy pochopitelné, že jakákoli snaha podřídit dosud značně nezávislou církev králi byla nesmírně citlivým tématem.

Roku 1161 zemřel stařičký arcibiskup Theobald a canterburský stolec osiřel. Král Jindřich se rozhodl dovést svou snahu o ovládnutí církve k úspěšnému konci. Nátlakem, hrozbami a úplatky se mu podařilo dosáhnout toho, že arcibiskupem canterburským byl zvolen Tomáš Becket, jeho dosavadní kancléř, spojenec a přítel - a to proti své vůli. Vysvěcen byl 3. června 1162.

Tehdy však dochází v Becketově životě k dosti zvláštnímu obratu. Tomáš, kterému dosud nebyla žádná zábava cizí, se ze dne na den stává velice příkladným knězem a dokonce žije asketickým životem. Svůj majetek rozdává chudým, ke stolu zve žebráky a mrzáky a veškerý čas věnuje své diecézi a osobní modlitbě.

To by ovšem nebylo nejhorší. Problém nastal, když Jindřich zjistil, že nový arcibiskup bude čímkoli jiným, jen ne poslušnou loutkou v dramatu sporu krále s církví. Tomáš Becket, arcibiskup z Canterbury, se stal jedním z nej rozhodnějších obhájců práv, výsad a svobod církve v Anglii. A bylo zle.

Roku 1164 svolal Jindřich II. do Clarendonu synod anglické církve. Zde vnutil hrozbami a nátlakem biskupům takzvané Clarendonské konstituce, které podřizovaly církevní soudnictví královskému - v podstatě porušovaly zásadu netrestat jednoho člověka dvakrát za týž přečin, jelikož požadovaly, aby ten, koho odsoudí církevní soud, byl navíc trestán soudem státním. Mezi těmi, kdo pod hrozbou smrti konstituce přijali, byl i Becket. Vzápětí toho však litoval a svůj souhlas odvolal jako nesvobodný a vynucený, tudíž neplatný.

Becket byl předvolán před civilní soud, kde se měl zodpovídat ze spiknutí proti králi a z pochybení, jichž se prý dopustil v době, kdy byl ještě kancléřem. Odmítl přiznat soudu pravomoc a odešel do exilu ve Francii. Našel zde útočiště u francouzského krále Ludvíka VII. a získal podporu papeže Alexandra III. Chtěl dokonce rezignovat na svůj úřad, ale papež jeho rezignaci odmítl.

Pokračování v dalším článku.

/Zdeněk Drštka/

Sdílet

Komentáře

quokam Myslel jsem, že TB byl saský světec, aspoň v tom filmu s Burtonem a OToolem byl takto vykresleny..

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka